archiv
Učitelské noviny č. 17/2004
tisk článku

Názory z jedné ředitelny

Hlas v telefonu byl dost rozhořčený: „Urážíte velké školy. Copak my neděláme nic navíc? O tom, jak pracují malé školy, něco víme. Zeptejte se učitelů, kteří musí na 2. stupni dohánět to, co kantoři v málotřídce zameškali.“ Když jsme si vyjasnili, že není škola jako škola, domluvili jsme se, že si přijedu na téma „malé školy očima větších“ popovídat. Tak jsem se ocitla v ředitelně Základní školy K. Jeřábka v Roudnici nad Labem. U stolu se mnou seděl ředitel PAVEL VIČL a jeho zástupkyně MILADA FENGLOVÁ. Diskuze se nakonec rozběhla o kus dál. K tomu, co právě teď školu hryže.


Aby si někdo nemyslel, že tu po vyučování zavřou dveře, začali ze všeho nejdřív vyjmenovávat, co všechno – kromě 15 zájmových kroužků, které vedou vesměs učitelé (pyšní jsou zejména na včelařský) – dělají. Jedna učitelka jezdí s dětmi ve svém volnu už na desátý ročník maratónu do Prahy, účastní se orientačního běhu. Žáci se účastní olympiád i soutěží, další škola sama pořádá. Například celoroudnickou akci Šplh na Říp. Celkem 101 krát musí každé patnáctičlenné družstvo (deset chlapců + pět děvčat) zdolat šplhadlo. Nejdřív všichni, pak jen ti, co jsou ještě při síle. Nebo soutěž Co víš o Roudnici?, na níž se poslední dva roky podílí i místní muzeum. Původně byla zaměřená jen na historii, teď ji rozšířili i na přírodní podmínky Roudnicka. Na stole čekaly ceny, které pro vítěze připravil školní keramický kroužek.

„Není to tak, že malé školy dřou jako koně a velké se jen vezou,“ říká ředitel. „Ale to ještě neznamená, že musím být ve škole denně do večera.“ 

MALÉ ŠKOLY OČIMA VELKÉ

Počet žáků se tu už osm let pohybuje mezi 540 – 560, skoro 45 % jich dojíždí z okolních 32 vesnic. Většinou už od prvňáčků.

„Po 90. roce jsme tu měli víc málotřídek než leckteré podhůří, ale mnohé už skončily. Obce dostaly rozum. Málo platné, malé školy jsou prodělečné. Nechci na ně útočit, ale často se u jejich absolventů potýkáme s dost velkými nedostatky.“

Do 6. ročníku nastupují žáci asi z deseti blízkých obcí. Až na jednu školu učí všude podle vzdělávacího programu Základní škola. 

„Některé děti nebyly vyšetřeny na různé dysporuchy. Jako by se učitelé báli říci rodičům, že dítě potřebuje napřed vyšetřit a pak možná i navštěvovat zvláštní školu. Ani nenechali žáka propadnout – a my jsme potom ti zlí,“ argumentuje M. Fenglová. Naštěstí škole pomáhá pedagogicko-psychologická poradna a SPC, ať už v Litoměřicích, nebo v roudnické pobočce.

„Integrovaných dětí, které jejich pomoc potřebují, je ve škole kolem čtyřiceti. Za postižení pochopitelně nemohou malé školy. Kdyby však u některých dětí přišla pomoc dřív, byla by nyní možná účinnější.“

Děti také mívají malou slovní zásobu, neumějí se vyjadřovat. Je třeba dohánět učivo... U všech žáků, nebo jen z některých škol?

„Jen u někde, ale to je dáno i skladbou obyvatel.“

Zkoušeli jste se sejít s ředitelkami svých spádových škol, abyste se domluvili, jak nejlépe navazovat?

„Zatím ne, spolupracujeme spíš s gymnázii,“ připustil ředitel. 

VESNICKÉ ŠKOLY MAJÍ ZTÍŽENOU POZICI

Tohle si v roudnické základní škole uvědomují dobře. Na vesnici se každý s každým zná a sousedovi nebo příbuznému se nepříjemné věci říkají špatně. Navíc se pak všechno ještě dlouho propírá v místní hospodě, v obchodě… Ve městě si prý učitel může dovolit víc. Začalo vypočítávání. Nulová dopravní obslužnost diktuje rozvrh hodin. Aby se děti dostaly ze školy a do školy, učí se někde už od 7.30 hodin.

„Pak je složité rozjet mimoškolní činnost. Naše učitelky jsou kvůli ní ve škole každý den do 15.30 hod.“

Ani plně organizované školy, které mají co ročník to jednu třídu, si nemohou moc vyskakovat. O plné aprobovanosti se jim jenom zdá, každý musí učit tři čtyři předměty.

Ptal se vás někdy někdo na váš názor na kvalitu škol, z nichž k vám žáci přicházejí? Tehdejší školský úřad, inspekce?

„Nikdo. A na inspekci mám svůj osobní názor. Dost negativní.“ 

ČÍM ROZZLOBILA INSPEKCE

Navzdory avizované nedůvěře, na jednoho inspektora nedá dopustit. „Jmenoval se Řebec. Ale to byl Pan inspektor. Nepadli jsme si hned do oka. Sotva přišel, už se mu spousta věcí nelíbila. Jenže pak tu byl týden od sedmi ráno do pěti do večera. Všechno chtěl vidět, všechno znát. Všechno prolezl, mluvil s učiteli, s dětmi. Co mohou vědět o škole inspektoři, kteří přijdou v devět a v jednu odjedou? Řekli mi, že romány, které psal pan Řebec, se dneska nenosí. Tak nevím, co by mělo být správně.“

Škole vadí předimenzované osnovy zejména národní školy. Kdyby se upravily o 30 %, bylo by po problémech. „Bohužel, inspekce jde tvrdě po osnovách, nekouká napravo nalevo. Dokonce kontrolovali staré třídní knihy, jestli jsme ve fyzice stejně daleko jako loni. Neberou ohled na to, že je každá třída jiná.“

Ale pak by vám měl školní vzdělávací program, který si sami vytvoříte podle svých podmínek, vyhovovat…

RÁMCOVÝ VZDĚLÁVACÍ PROGRAM

„Zatím vyčkávám. Říkalo se, že RVP dnešní osnovy přeplněné zbytečnostmi rozvolní. To by se mi líbilo. Ale jak jsem se tak díval na internet, je to snad ještě tvrdší než dneska. Nedávno jsme se na tom shodli na poradě ředitelů. Osobně si nemyslím, že by si každá škola měla dělat svůj program. Snad se bude moci vycházet ze vzorových.

Byl bych pro výstupy po 5. a 9. třídě, zejména kdyby byly měřítkem pro přijetí na gymnázium. Ale zdá se mi to málo na to, aby dítě při přestěhování nemuselo dohánět, co program na jejich škole opomenul. U nás se ročně přestěhuje kolem 10-15 žáků. Podle mne by stačilo, kdybychom si mohli o 30 % zjednodušit program Základní škola.

Víte, ona úroveň dětí není taková, jak nám vyprávějí v televizi. Že děti mohou pracovat skupinově, nebo dokonce samostatně. Pošlete je do knihovny, aby si tam šly něco nastudovat, a vrátí se vám s hotovým úkolem tak dva. Ten optimismus, nesdílím.

Přečetl jsem si, že 1. třída bude mít 22 hodin, přitom hygienické normy nám vždycky říkaly, že v 1. třídě mají být jen 4 hodiny. Podle mne to je maximum. Na 2. stupni by dokonce mělo být 32 hodin. Nechápu to. Než se teď přidaly dvě hodiny pro 8. a 9. ročník, končili jsme nejpozději ve 13.30 hod. Už teď máme dvakrát týdně odpolední vyučování, pak bychom ho měli mít pořád. Jenže poslední autobusy odtud jedou v 15.15 – 15.30 hod. To by šla veškerá mimoškolní činnost stranou. A co když za tři roky zase přijde někdo chytrý s něčím jiným?

Prý nebudou osnovy, ale když čtu 3. verzi RVP, jaké učivo se musí probrat, tak to jsou osnovy v bledě modrém. Ale já z toho vědu dělat nebudu. Až bude třeba školní program udělat, tak ho uděláme. Mám tady schopné ženské. Navíc si myslím, že bychom si mohli udělat pro všechny roudnické školy dohromady společnými silami jeden ŠVP. Aby to i ve městě odpovídalo, aby rodiče neříkali, co se kde učí nebo neučí.

ZA CO MÁME NAKUPOVAT?

„Vyhovovalo mi, když byly jednotné učebnice,“ přiznal P. Vičl. „Inspekce mi řekla, že mám bolševické názory, ale já to vidím prakticky. Osnovy jsou sice nadřazené učebnici, ale pak zjistíte, že jim 80 % učebnic neodpovídá. A já mám být odpovědný za to, co se ve škole učí. Učebnice stojí spoustu peněz, ale dostáváme minimum. Letos jsme dostali 360 Kč na žáka na učebnice a pomůcky. Co za to koupíte, když jedna angličtina stojí 250 Kč? Za navýšení těhle peněz bych stávkoval spíš než za 13. a 14. plat.

Inspekce přijde a řekne: Učí frontálně. Já ty jejich pojmy nechápu. Učitelka učí, co jí dovolí kabinet. Kdyby nám město nepřidalo na pomůcky, nebudeme mít skoro nic. Žádné video, televizory, magnetofony… Z kraje jsme dostali celkem asi 250 000 Kč. V tom máte učebnice a pomůcky pro prvňáky, pracovní oděvy pro všechny zaměstnance, pojištění... Zbude vám 180 000 Kč a z toho máte nakupovat pomůcky pro 540 dětí. V roce 1996 jsme měli při skoro stejném počtu žáků na učebnice a pomůcky dvojnásobek. Od té doby už to jde jenom dolů.“

Škola se bez důchodců neobejde

Leckdo by je prý rád od školy odstřihl, ale pro vzdělávací proces jsou nepostradatelní. Mladí učitelé moc často na dveře netlučou.

„Důchodci odsuplují všechno. Zaskočí za nemocnou učitelku i za tu, která odešla na rodičovskou dovolenou. Doučují cizince, kteří zápolí s češtinou. Nedám na ně dopustit. Teď tu máme dvě zkušené ženské, které zaskakovaly na národce. Jedné je 70 let. Tu si dokonce rodiče před dvěma lety vyžádali, aby jejich děti učila dál. Víte proč? Protože učí jako kdysi. Děti musí mít občas ruce dozadu, narovnat se, mluvit celou větou a musí se slušně chovat. Je to učitelka střihač. Rodiče poznávají, že mravy dětí se uvolňují, a ona jim pomáhá je zvládnout.“

RODIČE SE LÉPE VYCHOVÁVAJÍ NA DISTANC

S některými dospělými že bývají problémy. Jakmile se jim něco nezdá, už jsou ve škole a křičí, že tu křivdí jejich děťátku.

„Víte, co je zajímavé?,“ zeptala se M. Fenglová. „Před časem se do okolí přistěhovala romská komunita. Chvíli trvalo, než jsme si na sebe navzájem zvykli. My na jejich svérázné jednání, oni na naše požadavky. Postupně se srovnáváme. Ale určitě je s nimi méně problémů než s rodiči ostatních žáků. Nakonec je maminka ochotná uznat, že pro její odrůstající dceru bude lepší, když půjde do zvláštní školy, než aby zůstávala ve 4. ročníku.“ 

„Když s Romy jednáte slušně a neurážíte je, když cítí, že to s nimi myslíte dobře, jde to. Naučili jsme je třeba vodit děti do mateřské školy. A to byli na začátku rozhořčeni, že si pro ně učitelka ráno nechodí.“

Rodiče se do práce školy moc nezačleňují. Nemají to snadné, hlídají si zaměstnání. Přesto jsou ochotni přijít na akce, některé i zorganizují, dělají při nich dozor.

„Aspoň vidí, že s dětmi to není legrace. Že některé jsou hodně živá stříbra, který by občas potřebovala podpořit trávení lískovkou. Rodiče se k tomu dopracovávají. Řeknou: jen ho zlohejte. Ale proč bych to měl dělat já? Proč mne má dítě nenávidět? Tak si výlupky zveme se zástupkyní do ředitelny a diskutujeme s nimi. S některými pravidelně i dvakrát denně. Co nesnáším, je po někom plivnout, kopnout nebo dát facku přes obličej. To jsou největší urážky člověka. Když spolu kluci zápasí, je to něco jiného. Ale praštit někoho do obličeje, to je potupa. To jsem zlý. Vynadám, ale pak řeknu mu: Od téhle chvíle jsi pro mne zase Petr nebo Pavel. Aby si nemyslel, že je jednou pro vždy darebák.“

ZPÁTKY K MALÝM ŠKOLÁM

Velké školy na malé doplácejí – tvrdí P.Vičl. „Přečetl jsem si, že státní normativ pro děti ve věku 7 – 14 let je 33 724 Kč. Ale přepočtený normativ pro naši školu je 21 900 Kč i s odvody – a to je rozdíl. Krajský normativ na školu do 550 žáků je 16,6 žáků na učitele. K tomu v Ústí vypočítali jakýsi věkový průměr, takže naše škola dostala na mzdy 16 900 Kč krát počet učitelů. Protože máme průměrný počet žáků na třídu 24, dostali jsme přidáno asi 280 000 Kč. Jenže dřív to šlo na nenárokové složky platu, letos tím doplňuji tarify. Proto si myslím, že by peníze měly jít z ministerstva přímo do škol. To je jediná věc, v které souhlasím s názory předsedy sněmovního školského výboru W. Bartoše. Malé školy jsou na tom letos lépe než velké. Přitom naši učitelé musí napsat víc vysvědčení, opravit víc prověrek. Zlobí mne to. A jsem zvědavý, co na nás vymyslí za rok.“

JAROSLAVA ŠTEFFLOVÁ

< zpět do čísla
banners/albert_390x60px_new.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz