archiv
Učitelské noviny č. 45/2004
tisk článku

Subtilní asistentky silné civilkáře nenahradí

Na jedné straně nadšení u většiny osmnáctiletých, na druhé obavy ve zdravotnictví, v zařízení sociální péče – a taky ve školách, které integrují nebo se jinak starají o postižené. To byl ohlas na dlouho avizované zrušení povinné vojenské služby, které s sebou přineslo logicky i zrušení služby civilní. Na začátku ledna už civilkáře u postižených dětí nenajdete.


Co na to říkalo ministerstvo školství?

Ondřej Gabriel z MŠMT poslal UN citaci z dopisu ministryně školství Petry Buzkové, který v březnu 2004 zaslala MPSV: "... Dovoluji si upozornit, že zrušení civilní služby bude mít svůj dopad na otázku asistenčních služeb u dětí a mládeže tyto služby vyžadujících. Při řešení této problematiky, která spadá do působnosti Vašeho ministerstva, avšak dotýká se také Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Vám nabízím spolupráci."

Jinak MŠMT k návrhu zákona nemělo připomínky, neboť „toto opatření bylo očekáváno a nebylo lze se mu vyhnout (v souvislosti se zrušením povinné vojenské služby). Z naší strany bylo však MPSV doporučeno, aby urychleně řešilo otázku osobní asistence, protože opatření se významně dotkne především vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, a to ve speciálních školách i integrovaných v hlavním vzdělávacím...“ píše ve stanovisku MŠMT O. Gabriel

Jiří Pilař, ředitel odboru speciálního vzdělávání MŠMT, zase říká, že zrušení ZVS bylo jedním z důvodů, proč se do zákona o pedagogických pracovnících dostal i „asistent pedagoga“, který by měl činnost „civilkářů“ na školách (často na školách speciálních) nahradit. Výhodou podle něho bude, že asistenti již budou moci vykonávat i jiné než pouze pomocné práce, které byly přisouzeny civilkářům, že budou mít i pedagogické kompetence.

Připouští, že pro školy to bude dražší. „Bohužel. Naše ministerstvo s rušením civilní služby nepřišlo. Když se řekne A, má se říci i B. Jenže potřebné peníze pro školství na pokrytí těchto nových služeb nikdo neposkytl. Budou je tedy muset najít ředitelé, školy, zřizovatelé.“

Jenom se zašívají

MPSV na dotaz UN pouze lakonicky odkázalo na své webové stránky. Tam na několika místech 1. místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach opakuje tvrzení, které ovšem názory ze škol zpochybňuje. „Myslím, že z více než 500 tisíc lidí, kteří jsou v České republice bez práce, bude lepší výběr než pouze z asi 38 tisíc civilkářů, kteří civilní službu nastupují," tvrdí s tím, že civilkáře budou moci nahradit absolventi škol, dlouhodobě nezaměstnaní nebo dobrovolníci.

Navíc MPSV tvrdí, že …většina civilkářů pracuje tam, kde by vůbec nemuseli být, kde by se bez nich obešli, kde to je ale pro chlapce výhodné, protože se tam mohou na dobu civilní služby tzv. „zašít“ a přitom si stihnou přivydělat „načerno“ jinak. Většina mladých mužů, kteří z různých důvodů odmítali základní vojenskou službu a raději šli na civilku, stejně hledala přes různé zaměstnavatele únikovou cestu.

Co dělá civilkář a co asistent

Jedním z nejtypičtějších zařízení, které „čerpalo“ služby civilkářů, je Jedličkům ústav a školy. Hovořili jsme s ředitelem škol Antonínem Herrmannem.

Ve školách při Jedličkově ústavu jsou nyní čtyři civilkáři, kteří pomáhají ve škole, a dva další, kteří pomáhají ve zdravotním úseku. Čtyři jsou placeni ze “školních“ peněz. Budou tu do 20. prosince. Pak začnou prázdniny, kdy už jejich služeb potřeba nebude, budou si vybírat dovolenou. A od ledna má škola od zřizovatele – pražského magistrátu přislíbené peníze na další nejméně čtyři asistenty, kteří se tak přidají k současné skupině třinácti asistentů. Pomoci odjinud se ředitel škol nedočkal – a po pravdě řečeno, ani ji příliš neočekával.

Zkušenosti jsou tu s oběma „pomocníky“. „U civilkářů byla naše spokojenost spojena s jednotlivými kluky. S některými byla spolupráce výborná, s jinými slabší. Vždycky šlo o to, jestli měl mladý muž zájem o oblast speciální pedagogiky, nebo jestli si chtěl jen odkroutit svůj rok a půl,“ říká ředitel škol A. Herrmann.

Civilkáři byli podle něho využíváni vlastně jako asistenti ve třídě – ovšem bez pedagogické kompetence. Pomáhali dětem připravovat pomůcky na hodinu, zapisovali poznámky do sešitu za děti, které mají s psaním kvůli svému postižení problémy, ukazovali dětem, které mají problémy s udržením pozornosti, například hyperkinetickým žákům, kde se právě v učebnici čte… Vedle toho ale plnili podstatně fyzicky obtížnější úkoly – přenášeli děti z lůžka na vozík, přepravovali je ze třídy do třídy, z budovy do budovy, pomáhali jim při jídle, ale i na WC, při přípravě na plavání v bazénu… Civilkáři na zdravotním úseku zase pomáhali s oblečením, s mytím, koupáním…

Kde je hranice odbornosti, kterou civilkáři teoreticky nesměli překročit? Jak se tedy liší v praxi práce asistenta a civilkáře? A. Herrmann vysvětluje, že asistent může pracovat po zaškolení pedagogem samostatně – když například učitel pracuje s jednou skupinou dětí, asistent se mezi tím podle jeho pokynů stará o druhou. „Civilák může vykonávat pouze pomocné práce, nemá žádnou kompetenci pro práci pedagogickou, s dětmi může pracovat pouze pod přímým vedením pedagoga. Nemohou ani chodit na dozory, nemohou nést odpovědnost za děti.“ Navíc asistent je zaměstnancem školy, je placen z jejích mzdových prostředků. A kdo platí, ten velí.

Civilkáři bývali většinou maturanti, občas i vysokoškoláci. Jen výjimečně měli pedagogickou průpravu, v tom případě nebývalo nutné jim všechno podrobně vysvětlovat. Výhodou také je, když mají tito chlapci zájem pracovat s dětmi i dál. Jakmile prostě mají k této práci jakýkoliv vztah, pokud to není jen východisko z nouze, pak i výsledky jsou jiné.

Kdysi to šlo i bez nich

Třináct asistentů a čtyři (a někdy i víc) civilkáři pomáhali pedagogům ve dvaadvaceti třídách šesti škol, které při Jedličkově ústavu fungují. Prioritně do nich jsou přijímáni žáci tělesně postižení s intelektem v normálu. Stane se však, že onemocnění některého je progresivní, proto jsou zde i třídy pro děti s multihandicapem, kde se učí děti s kombinací tělesného a mentálního postižení. Dnes si už fungování škol bez asistenčních služeb je možné jen těžko představit.

Jejich potřeba se začala zvýrazňovat v polovině devadesátých let, kdy se změnilo financování škol a ty se snažily udržet i žáky, kteří by jinak odcházeli do speciálních škol. Měnil se pohled na integraci postižených dětí v běžných školách. V té době také odtud ze škol při Jedličkově ústavu odešli někteří žáci, které bylo možné integrovat. Ve speciálních školách zůstávaly většinou děti v hlubším postižením, s více hendikepy. Už ani jejich nižší počet ve třídě neposkytoval prostor pro dostatečnou péči. „Představte si jen třeba péči o dítě v rámci hodiny plavání ve školním bazénu – na čtyři, pět žáků na vozíčku je potřeba učitel a ještě nejméně dva další, aby jim pomohli převléknout se, vysprchovat, spustit do bazénu, zajišťovat bezpečnost…“ vypočítává ředitel Herrmann.

Vzpomíná na sedmdesátá léta, kdy měl skupinu zvláštní školy tvořenou žáky tří tříd, dvanáct dětí. Byli na škole v přírodě a on sám se mohl s nimi pustit na čtyřkilometrový výlet na Frýdlant. Šlo to – jen jeden byl „vozíčkář“, ostatní děti byly schopné chodit samotné s berlemi i bez berlí. Jeho poslední zkušenost z kariéry učitele, než se stal loni ředitelem, byla skupina devíti dětí ze dvou ročníků, z toho osm „vozíčkářů“ a jeden s berlemi, který však při delší cestě taky potřeboval vozík. Tak se změnily objektivní podmínky pro práci.

V půlce devadesátých let se tedy objevili první asistenti (jen na základě experimentu, díky kterému mohli jejich místa vytvořit). A později také civilkáři. V posledních měsících se paradoxně situace poněkud mění – integrovaní žáci, kteří potřebovali přes své lehčí postižení na běžné škole asistenta, kterým se často stával civilkář, přicházejí zpět do Jedličkova ústavu a jeho škol. Jeho původní škola ztratila možnost poskytovat dítěti asistenci, protože zdroj civilkářů už nějakou dobu vysychá.

Co to bude stát

Asistenty se stávají většinou středoškoláci, někdy s pedagogickým vzděláním, často to bývají zájemci o studium speciální pedagogiky, kteří tak získávají odbornou praxi, což jim při přijímačkách na vysokou školu může pomoci.

Asistent stojí školu za současných (špatných) platových podmínek okolo osmi tisíc hrubého. Příští rok to bude asi o několik stokorun vyšší částka. „Civilkáři berou podle zákona služné, ošatné a příplatek za ztížené prostředí, což činí celkem 950 Kč. K tomu dostávají náhradu za neodebranou stravu, což je různé. Vyplácí se jim cca 2 800 Kč,“ vypočítává ředitel školy. Civilkář tedy dostával necelé 3000 korun, které ovšem nezatěžovaly mzdové výdaje, protože šly z provozních prostředků. Při čtyřech místech to představuje pro školy Jedličkova ústavu měsíčně rozdíl mezi odměnou pro civilkáře a pro asistenta přibližně dvaceti tisíc korun, tedy necelých 300 tisíc ročně.

Je to hodně peněz, přes objemově velký rozpočet Jedličkova ústavu a jeho škol by měli bez pomoci a vstřícného přístupu pražského magistrátu velké problémy. Změna má i drobnou pozitivní stránku – škole zbude měsíčně v provozních prostředcích asi dvanáct tisíc, které nyní vyplácejí civilkářům. Ředitel se jen usmívá – to je kapka v moři. Ale zbyde o trochu víc na otop, na telefony, na nákup drobného vybavení pro děti…

Vzdělání sílu nenahradí

Není však úplně reálné, že se podaří zcela nahradit civilkáře pomocí asistentů pedagoga. Ředitel A. Herrmann si to velmi dobře uvědomuje. Naprostá většina asistentů nejsou asistenti, ale asistentky. „Civilkáři nám pomáhali při těžkých pracích. Jsou to mladí, silní kluci, kterým nedělá potíž přenést dítě vážící padesát kilo z lůžka na vozík nebo s ním manipulovat při mytí. Jak to ale zvládne křehké dívčí osmnáctileté stvoření?“ Připomínám, že úředníci MPSV tvrdili, že konec civilky nebude problém – je mnohokrát víc nezaměstnaných, než chodilo kluků na civilní službu. Ředitel si prý bude moci vybírat… A. Herrmann se lehce šklíbí. „Jistě, i na úřad práce půjdu,“ zdánlivě souhlasí. Jenže pro tuto práci musí být motivace. Vyhnout se vojně byla silná motivace. Peníze to nebudou – plat nekvalifikovaného asistenta se dnešnímu nezaměstnanému nevyplatí. Moc v úspěch tohoto kroku proto nevěří.

Motivovaní pomocníci

Jsou tu ještě dvě skupiny lidí, kteří mohou v některých ohledech civilkáře nahradit. Dvakrát do roka se ve vlnách objeví studenti, kteří potřebují pro své studium praxi. V průběhu jednoho, dvou měsíců se jich několik prostřídá. Je to příjemné zpestření života dětí, pro učitele na jedné straně pomoc, na druhé zátěž – musí je zaučovat, vysvětlovat, orientovat.

Druhou skupinou jsou dobrovolníci. To je skupina lidí, která prostě cítí potřebu pomoci. Je mezi nimi celá škála vzdělání – od paní v domácnosti přes studentky až k právníkovi, který chodí učit zdejší děti angličtině. Pomoc dobrovolníků je vítaná – jsou to motivovaní lidé, není se však možné na ni zcela spolehnout. Už v samotném slově je bezplatnost této služby, dobrovolnost. Takže i když například sepíší dohodu (dnes takto spolupracují zhruba s deseti lidmi), může se stát, že dobrovolník zavolá – musím si něco vyřídit, dneska nepřijdu…

*

Zrušení civilní služby ani Jedličkův ústav a školy, ani žádné jiné školské zařízení, které se stará o postižené, nepoloží. Nahradit tyto mladé muže však může být často složité, drahé, problematické. Může to zkomplikovat život lidí odkázaných na pomoc okolí. A kraje si mohou oprávněně stěžovat, že jde o další rozhodnutí státu, které sáhne do krajských kapes – protože kraje to budou, kdo bude muset hledat prostředky pro školy, které musí nahradit laciné civilkáře špatně placenými, přesto dražšími asistenty.

RADMIL ŠVANCAR

< zpět do čísla
banners/albert_390x60px_new.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz