Optimalizace ze zákona?

Významná představitelka školských odborů se pro UN vyjádřila, že kraje nejsou schopny optimalizovat síť středních škol (str. 10 – 11). Krajští politikové se prý neubrání veskrze osobním pohnutkám vůči rušeným školám, jako je přítelíčkování, protežování či kamarádšoft. Proto poradila, aby optimalizační pravidla hry, stejná pro všechny, byla nastavena z centra, a tedy zákonem.

Její názor stojí za povšimnutí, protože se věcně snaží odbourat nešvary, které se v regionální politice skutečně objevují a někdy působí natolik otřesným dojmem, že diskvalifikují jinak dobře míněný a opodstatněný pokus o redukci počtu škol. Přesto bych řekl, že zákon není principiálně správnou cestou.

Když před lety, ještě v dobách odvětvového řízení, vrcholila vlna optimalizace středních škol, byl nastolen poměrně funkční model rozhodování o tom, která škola přežije a která ne. Pokud se totiž jednání mezi školou a školským úřadem a posléze ministerstvem definitivně zablokovalo, pokud vypukly vášně a došlo na nejhorší osobní útoky, zkrátka dohoda byla v nedohlednu, nastoupil nezávislý orgán – tripartita. Nešlo o bůhvíjaký počin, přesnější by bylo hovořit o východisku z nouze, ale fungoval. Psychologicky vzato, zaručil znesvářeným bojovníkům jakési právo na odvolání a pocit elementární spravedlnosti.

Možná by stálo zato něco podobného zavést na regionální úrovni; metoda zákona by totiž řešila jen část problému a potlačila by obecně přijímaný princip decentralizace, který kromě nevýhod v podobě politických lobby, obsahuje i spoustu plusů, díky nimž je možné, když se chce, najít skutečně optimální variantu optimalizace. Znalost místních podmínek, dopravní obslužnosti, problémů na trhu práce, vybavenosti škol i jejich tradice a pozice v očích veřejnosti, to všechno nejde obsáhnout neživou literou zákona.

Jenže jak jinak? Samostatné krajské tripartity až na vzácné výjimky zatím nefungují, a když, tak jde spíš o poradní, a tedy ne zcela nezávislé sbory krajských radních. Přesto by stálo za pokus uzavřít dohodu mezi krajem, místními odbory a zaměstnavateli a vytvořit jakýsi smírčí soud poslední instance. Když se v krajích každoročně tripartitním způsobem dohadují o nastavení oborové skladby, počtu tříd i variantách optimalizace, proč by nemohli stejně dobře likvidovat „neřešitelné“ optimalizační kauzy?

PETR HUSNÍK