archiv
Učitelské noviny č. 26/2004
tisk článku

Celoživotní vzdělávání

Vzdělávání dospělých není v Česku zrovna prioritou. Našinec ho ve srovnání s průměrným občanem rozvinutější části Evropské unie nepovažuje za nějak potřebné – zvlášť když mu ho ani nikdo nenabídne! S neúprosně klesající demografickou křivkou si ovšem význam celoživotního vzdělávání začínají stále více uvědomovat jeho velmi důležití „prostředníci“ – odborné školy.


Zákon na dohled

Jestliže například ve Slovinsku přijali zákon o celoživotním vzdělávání již v roce 1995, u nás ho zatím nemáme ani v podobě ideového záměru. Nicméně po letech přešlapování na místě si ministerstvo školství vzalo přípravu tohoto zákona konečně za svou.

Naštěstí ale zvolilo opačný postup než u školského zákona - v těchto měsících sbírá názory a podněty od zaměstnavatelů, samospráv, odborů i škol k budoucí podobě zákona. Návrh zásad zákona, které by měly být oficiálně představeny na konci tohoto roku, by proto mohl představovat onen kýžený širší konsensus, který školskému zákonu tak očividně chyběl.

Asi největším kamenem úrazu budoucího zákona bude část týkající se financování. Rezort financí se prý zatím zavedení masivnějších, dejme tomu daňových pobídek, spíš brání. Přitom průzkumy poměrně jasně ukazují, že zaměstnavatelé by v drtivé většině finanční pobídky státu uvítali. Absence finanční motivace podniků je podle odborníků také hlavní příčinou, proč se v Česku další vzdělávání nerozvíjí tak dobře jako v jiných zemích EU.

Podle údajů Národního vzdělávacího fondu jsou v některých zemích finanční zdroje vytvářeny odvody z mezd do státního rozpočtu nebo do speciálních fondů za tímto účelem zřízených. Ve Francii odvádějí větší podniky na vzdělávací účely 1,5 % mzdových nákladů, v Dánsku odvádějí všichni zaměstnanci 8 % hrubé mzdy do tří fondů, z nichž jeden je určen pro vzdělávání zaměstnanců.

Z dosavadního přístupu ministerstva financí můžeme odvodit, že na fondy si budeme asi muset nechat zajít chuť.

Systém výhodný pro školy

Jak se odborné školy věnují celoživotnímu vzdělávání a co očekávají od nového zákona? Na to jsme se v anketě zeptali několika ředitelů SOŠ a SOU.

EMIL NÝVLT ze SOŠ a SOU řemesel a služeb v Táboře: „Spolupracujeme s úřadem práce, pro který děláme rekvalifikační kurzy. Ekonomicky je to výhodné. To je vše. Máme tolik žáků v denním studiu, že ani víc nepotřebujeme.“

PETR DRAXLER ze SOŠ a SOU spojů v Táboře: „V tomto okamžiku se mu nevěnujeme nijak masově. Organizujeme prázdninové kurzy pro zaměstnance Telecomu a počítačové kurzy pro Českou akademii. Dospělé ani nemáme kam dávat, protože máme hodně dětí, ale předpokládám, že časem se demografická situace zhorší a celoživotní vzdělávání rozjedeme ve větším měřítku. Nějaké systémové bariéry necítím – kdo chce, cestu si najde.“

JAN KADLČÍK z SPŠ a OA v Uničově: „Pořádáme hlavně kurzy ECDL. Certifikát tohoto kurzu je vlastně jakýmsi mezinárodním řidičákem v počítačové oblasti. Systémově by se měla především změnit pravidla pro rekvalifikace. Nevím, proč by kapacitně nevyužité veřejné odborné školy, vybavené kvalitními technologiemi i lidmi, neměly být preferovány při rozhodování na úřadu práce o tom, která firma získá ten který rekvalifikační kurz.“

FRANTIŠEK KAMLACH z SOŠ a SOU – COP v Sezimově Ústí: „Už delší dobu se považujeme za instituci celoživotního vzdělávání, jen čekáme, jak se tato oblast legislativně upraví. Roky spolupracujeme s úřadem práce a zaměstnavateli na organizování nejrůznějších rekvalifikačních, kvalifikačních a odborných kurzů. Naposledy jsme rozjeli odborné kurzy v oblasti technologického a konstrukčního programování v kooperaci s Fakultou strojní ČVUT. Společně jsme sestavili vzdělávací program, fakulta zajistila teoretickou a naše škola praktickou výuku. Kromě toho připravujeme projekt s Pedagogickou fakultou UK a ČVUT, který se týká bakalářského vzdělání mistrů odborné výchovy a učitelů praktického výcviku, tedy podmínky, která je obsažena v připravované školské legislativě. I tady bude praktická část na našich bedrech.

Co nám brání, abych tak řekl v rozletu? Nevyřešené financování – doufám, že to zákon o celoživotním vzdělávání napraví. Například ani ministerstvo školství ani ministerstvo práce a sociálních věcí dosud nespecifikovalo, které vzdělávací kurzy bude stát podporovat. Zatím jde hlavně o jazykové školy. Ale co ty ostatní? Pokud je frekventant odborného kurzu nezaměstnaný - a nejde o kurz pořádaný úřadem práce - musí si platit zdravotní a sociální pojištění, což ho značně znevýhodňuje. Financování by se mělo řešit systémově, tak jako jinde v Evropě, třeba prostřednictvím speciálních fondů, do kterých by zaměstnavatelé i zaměstnanci podle nějakých pravidel přispívali na další vzdělávání. Pokud na tuto rozhodující oblast zákon zapomene, nic se nezmění a zůstane jen u frází.“

PETR HUSNÍK

< zpět do čísla
banners/un_390x60_rmj.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz