archiv
Učitelské noviny č. 03/2004
tisk článku

Vesnické školy ztrácejí půdu pod nohama

Mám teď na mysli ZŠ s 1. – 9. postupným ročníkem, které se pohybují těsně na hranici výjimky. Jeden rok magické číslo 153 překročí, příští jim jeden dva žáci chybějí. Začátek kalendářního roku je pak poznamenaný otázkou: Podrží nás zřizovatel, změníme se na jednostupňovou školu, nebo úplně skončíme? Tam, kde si zatím na 2. stupni vypomáhali sloučením dvou ročníků do jedné třídy, už vědí, že pro příští školní rok mají smůlu. Ostatní našlapují na tenkém ledě.


„Není to jen počet žáků, který nás ohrožuje,“ dověděla jsem se nedávno od jedné ředitelky podobné „hraniční“ školy. „Bohužel máme nastaveny podmínky, které nám práci silně komplikují. Některé se pak v konečném důsledku v počtu žáků odrazí.“

A dala se do vyprávění, na co všechno při své práci zbytečně naráží.

AUTONOMIE ŠKOLY? K SMÍCHU

„Se zřizovatelem jsme se dostali do divných vztahů. Výrazná podřízenost a nadřízenost. Dokud jsme byli pod školským referátem, tolik jsem to nepociťovala. Teď se mi snaží zastupitelé nařídit, koho mám jmenovat jako svého zástupce. Nemají na to sice právo, ale když neposlechnu, riskuji, že na mé místo vyhlásí konkurz. Ostatně chtěli to udělat už před rokem, když jsme jako škola přecházeli do právní subjektivity. Tehdy návrh zastupitelstvem neprošel, ale co já vím, jak by rozhodli dneska?“

Protože není místní, nemá šanci stát se členkou zastupitelstva. Jediná učitelka, která v obci také žije, o to nemá zájem. A tak škola postrádá potřebné informace o životě obce a obec nic neví o životě školy.

„Snažíme se zjistit, kdy se koná veřejné zasedání zastupitelstva, aby se tam pokaždé aspoň někdo objevil. Ale vždycky se to nedovíme.“

Nescházíte se jako ředitelka s představiteli obce?

„Když se objeví nějaký problém, tak ano, ale jinak ne. Říkala jsem starostovi, že kdykoli přijdu, že budu školu i na veřejném zasedání ráda prezentovat, aby lidé věděli, na co jdou ve škole obecní peníze. Ale zatím mne nepozval.“

I ŠKOLA POTŘEBUJE PENÍZE

S přechodem na právní subjektivitu se zde zvýšily peníze na nadtarifní složky platu. O odměny však přišla ředitelka.

„Přitom jsme v obci pořádali dost velkých akcí. Učitele jsem odměnila podle toho, jak se zapojili do práce, já jsem ostrouhala. Bylo mi líto, že si na obci nikdo nevšiml. Až když si údajně někde na setkání starostů povídali, kdo a za co odměňuje ředitele své školy, dostala jsem nějakou odměnu i já. Možná jenom nevěděli, že mi mohou odměnu stanovit, ale přece nebudu chodit žebrat! I ředitel potřebuje nějakou motivaci!“

Obec bohatá není, ale co může, škole dá. Za to požaduje měsíční výpisy, jak škola s penězi přidělenými obcí nakládá: co základní škola, co mateřská, co školní jídelna. Hezky každá zvlášť.

„Radši bych vykazovala čerpání souhrnně, jsme přece jeden právní subjekt. Myslím, že je v mé pravomoci přesunout peníze podle toho, kde je právě třeba investovat. Ale přání obce plním. Ovšem vadí mi, že prý mohu dostat pokutu za něco, co nemohu ovlivnit. Jestliže mi zřizovatel nedá peníze na to, abych vybavila jídelnu podle norem, přece nemohu být postižena já!“

Školní jídelna může být také zavřena – což by se určitě brzy odrazilo na počtu žáků. Stejně jako se začíná odrážet chybějící tělocvična.

„Taky už mi jedna maminka řekla, že dá dceru do školy ve městě, protože tam mají hřiště s umělým povrchem a bufet.“

DĚTSKÁ PRÁVA ZNÁME, UČITELSKÁ NIKOLI

Chtěli vyjít vstříc rodičům z nedalekého města, a přijali chlapce, který byl ve své dosavadní škole s chováním na štíru. Nějakou dobu to klapalo, ale jen se kluk otrkal, začal vyvádět i tady. Výstřelky chování ještě učitelé jakž takž zvládli, když začal ubližovat dětem, situace se vyostřila. 

„Promluvy s rodiči nepomáhají. Usoudili, že syn už je ve 14 letech dost velký, aby odpovídal sám za sebe. Léčí se, je v kartotéce sociálky, jenže to nám nepomůže. Poradna nám poradí maximálně individuální péči (jenže některé učitelky už jsou z něj na mrtvici), nebo změnu školy (ale jinde už se nachytat nenechají). Na sociálce nám řekli, že do ústavní péče berou mnohem horší případy. Když došlo ve třídě ke krádeži a peněženka se nakonec našla v jeho skříňce, osočil kolegyni, že ji tam podstrčila. Protože krádež nikdo neviděl, dala od toho ruce pryč i policie. Zato rodiče nás nařkli, že syna šikanujeme. Přitom my máme jedinou zbraň – trojku z chování. Bohužel, silně neúčinnou. Nechci brát dětem jejich práva, ale že je šikanován ve třídě učitel, nikdo nevidí. Ale doplácejí na to zase děti.“

JE TO PRAVDA NEBO NENÍ?

Třeba se ředitelka mýlí, třeba jenom nezná svá práva – ale také povinnosti. Zkuste o tom popřemýšlet. Jak byste se v podobných situacích zachovali vy? Kdy má ředitel sklapnout kufry a kdy se ozvat?

„Když se ptám, co všechno obec vůči škole může, dozvím se, že vlastně všechno. Jsme spolu příliš svázaní, co si vymyslí, musíme respektovat.“

Má pravdu, nebo nemá?

JAROSLAVA ŠTEFFLOVÁ

< zpět do čísla
banners/albert_390x60px_new.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz