archiv
Učitelské noviny č. 01/2004
tisk článku

Zpráva o jednom semináři a ještě něco navíc


Nebývá zvykem, aby lektor semináře o semináři psal zprávu a tu pak poskytl veřejnosti prostřednictvím tisku. Já jsem tuto cestu zvolil. Domnívám se, že tato „zpráva“ mohla být k užitku i jiným.
Byl jsem požádán nejmenovanou metodičkou krajského pedagogického centra, abych vedl seminář na téma Vyučovací metody, aktivity žáků, modernizace hodiny (jak by měla vyučovací hodina vypadat). Téma i lektora si vyžádala přímo škola, v tomto případě Střední odborné učiliště obchodu a služeb v jednom nejmenovaném městě. Seminář se uskutečnil přímo ve škole v odpoledních hodinách tak, aby bylo co nejméně narušeno vyučování a semináře se proto zúčastnili všichni pedagogové školy.
To mi bylo více než sympatické a nelitoval jsem proto jet přes půl republiky, abych se po dva dny od 15 do 18 hodin pokusil naplnit požadované téma a pro pedagogy to snad nebyl povinně ztracený čas. Z anonymních písemných odpovědí, které jsem obdržel na otázky typu – co seminaristé postrádají na semináři, v čem nebylo jejich očekávání naplněno, co pro účastníky bylo inspirativní a co naopak zbytečné, jsem měl příjemný pocit, že ona dvě odpoledne byla smysluplně naplněna. Zdálo by se tedy, že obě strany byly spokojeny. O čem bych tedy měl psát? A přece…
Velice zvláštní a odlišná byla atmosféra mého prvního setkání se zástupcem ředitele na straně jedné a průběh samotného semináře na straně druhé. Příčinu velké nervozity, která se projevila v mimoverbální komunikaci u zástupce ředitele, při našem prvním setkání v jeho kanceláři, jsem pochopil po malé chvíli po zahájení semináře. Byla to zřejmá obava z možných návrhů změn směřovaných od pedagogů k vedení školy, které můj seminář a setkání mohlo vyprovokovat. Ředitel, který si mě výslovně „objednal“ (kterého jsem ani okem nespatřil), asi předpokládal, že potvrdím správnost vedení hodin na tomto učilišti. Jsou správné, neměnné a pokusy některých pedagogů porušit zaběhnuté „rituály“ v hodinách a vytvořit si vlastní, vyhovující více oběma stranám, tj. studentům i pedagogům je zapotřebí lektorem odjinud „patřičně usměrnit“. Například potvrdit důraz na zavedené způsoby chování žáků a pedagogů, a tyto bezezbytku vyžadovat. Je třeba, aby žáci při vstupu pedagoga do třídy povstali (aniž jim někdo vysvětlil proč). Pedagog musí učebnu řádně zkontrolovat, zda nejsou pod lavicemi nikde žádné poházené papírky, musí zkontrolovat, jestli je dostatečně vyvětráno, dostatek světla. Potom pedagog zapíše docházku, napíše na tabuli téma hodiny a… začne s výukou. Vše je vedeno systémem příkazů a zákazů.
Snažil jsem se seminaristům mimo jiné vysvětlit a prakticky ukázat, že mimoverbální i verbální komunikace při prvním setkání, tj. při vstupu do učebny, často rozhoduje o výsledku celé vyučovací hodiny. Že je nezbytné vytvořit takovou atmosféru, která je přijatelná pro obě strany, kdy žáci i učitelé najdou společnou nit komunikace a obě strany si začnou vzájemně naslouchat, si mnozí pedagogové neuvědomují a předem si nevstřícným a formálním jednáním staví bariéru mezi sebe a žáky. Seminaristé to sice kvitovali, ale v rámci vyžadovaných povinností a vyžadovaného pořádku to považovali za zcela neproveditelné. Drobného úspěchu jsme přesto dosáhli. Druhý den po zahájení semináře jeden z pedagogů sdělil, že zástupce ředitele souhlasí s tím, že zápis do třídnice a na tabuli a vše, co k tomu předchází, může být provedeno až po „naladění se“ s žáky.
Také jsem nerozuměl tomu, proč vedení školy brání pedagogům, aby studentům vykali, přitom tykání studentů pedagogům není přípustné. Udivilo mě, proč musí pedagog odevzdat na konci školního roku svůj vlastní klasifikační sešit, do kterého si nesmí psát žádné poznámky. Patrně jsou pedagogové tímto vedeni k tomu, aby si pěstovali „sloní paměť“.
Mnohé jsem pochopil, když mi bylo umožněno (na žádost začínající pedagožky), býti přítomen rozboru hodiny občanské výchovy, kterou hospitoval zástupce ředitele.
Předpokládal bych, že bude také přítomen uvádějící učitel, když se jedná o začínajícího pedagoga, který navíc učí první rok na této škole. Byla to její první hospitace na této škole a bylo 25. září. Očekával bych, že hospitace na začátek školního roku, pokud bude vůbec, nebude rozhodně u začínajícího pedagoga. Hospitující ocenil a pochválil, že si poradila s dostatkem světla ve třídě, otevřela okno, aby byl dostatek čerstvého vzduchu, prohlédla pečlivě, zda ve třídě nejsou pohozené papírky a jiný nepořádek, zapsala do třídnice, napsala téma hodiny a měla hodinu správně rozvrženou. Pozastavil se nad tím, že žáci nemají zatím známky. Pedagožka oponovala, že ještě není konec září, že teprve začíná zkoušet a písemnou možnost vyjádření připravuje. Dále vytkl, že studentům vyká, že ve škole je zvykem tykat. Pedagožka oponovala, že učí OV, kdy by si studenti obzvlášť měli uvědomit kvalitu vztahu, úctu jeden k druhému, navíc ona sama je jen o něco starší než oni a na pedagogické fakultě jim doporučili vykat žákům a studentům tohoto věku. Hospitující upozornil, že tento problém musí vedení školy znovu projednat. Dále jí hospitující vytkl, že nemluví spisovně, což pedagožka obhajovala tím, že při hodině OV mluví více obecnou češtinou, protože jí to při těchto hodinách připadá přirozené, ale rozhodně nepoužívá nevhodná nebo slangová slova.
Hospitující požádal pedagožku, aby se příště v závěru hodiny více věnovala celkovému shrnutí výuky v tom smyslu, že by měla konkrétně vyzdvihnout například Aničku, že se jí dařilo a naopak upozornit například Václava… I tady pedagožka oponovala, že provedla celkovou reflexi hodiny… podepsala zápis a zjistila, že nedostala známku. Hospitující řekl, že když je to první hospitace, známky nedávají… po kratším naléhání sdělil, že by jí dal…
Nevím, co všechno bylo dále v zápise hospitujícího. Přiznám se, že jsme postrádal to podstatné, především skutečný rozbor hodiny, analýzu, jakým způsobem byla hodina vedena, vyhodnocení použitých metod a technik, jejich působení na žáky, jaká byla aktivita žáků, atmosféra ve třídě atd. Domnívám se, že důraz na formální záležitosti hodiny včetně psychohygienických návyků, které jsou v hierarchii rozboru a hodnocení hodiny prioritní, svědčí o setrvávání na strnulém pojetí pedagogiky snad z dob Marie Terezie.
Je škoda, že ti, co si mě pozvali, se semináře prakticky nezúčastnili (ať už jejich důvody byly jakékoli). Snad by si v průběhu semináře uvědomili, že tak jako si pedagogové mnohdy stavějí bariéry mezi sebe a žáky, tak i oni si preferováním direktivního způsobu komunikace a potlačením konstruktivního způsobu komunikace, staví nepřekonatelné bariéry mezi sebe a učitele.
Největší umění na světě je umění naslouchat. Tak vidíte a pak si pozvěte lektora…
 

JIŘÍ POKORNÝ

 

< zpět do čísla
banners/albert_390x60px_new.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz