archiv
Učitelské noviny č. 14/2013
tisk článku

NEJASNÁ BUDOUCNOST SPECIÁLNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ

MŠMT předkládá k diskuzi paragrafové znění místo věcného záměru novely

Ministerstvo školství připravuje novelu školského zákona, která by měla ve své podstatě znamenat revoluci ve vzdělávání a diagnostice dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Varianty, které se v době vnitřního připomínkového řízení dostaly k lidem z praxe, vyvolaly na jedné straně obavy a kritiku, na straně druhé až posměch kvůli některým dosud velmi neobvyklým formulacím. Ty podle praktiků ukazují na to, že jejich autoři mají pocit, jako by stavěli na zelené louce, že zaplňují prostor bez historie. Což je pochopitelně omyl.

Redakce UN shromáždila řadu výhrad k navrhovanému (a jak zdůrazňuje MŠMT stále velmi živému) textu. Tou hlavní procedurální připomínkou je fakt, že se předkládá k diskuzi rovnou paragrafové znění, že mu nepředcházela obvyklá debata nad věcným záměrem novely.

Odborníci také kritizují, že novelizace školského zákona, zejména § 16 (vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami) a dalších navazujících paragrafů, je formulována pod výrazným vlivem požadavku Štrasburského soudu pro lidská práva upravit v ČR vzdělávací podmínky pro romské žáky. „Aktivisté dané oblasti však ve svých záměrech zcela degradují oblast speciální pedagogiky a problém sociálně znevýhodněných žáků řeší na úkor žáků se zdravotním postižením,“ píše se v připomínkách. Pomoc romským žákům je tak zajišťována na úkor vzdělávání žáků zejména s lehkou mentální retardací, pro které se podmínky vzdělávání zpřísňují a zhoršují.

V novelizovaném textu se prý také často objevují mnohoznačná slova „zpravidla“, „převážně“ a podobně. Ztrácí se tak jednoznačnost zákona a otevírá se tím prostor pro jakékoliv další řešení.

I oponenti však připouštějí, že návrh novely školského zákona přináší pozitivní změnu – čtyři stupně podpůrných opatření. Přibližuje se tak Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností.

Podle kritických připomínek z Asociace speciálních pedagogů jsou koncipované změny v přímém rozporu s prohlášeními o zachování speciálního vzdělávání, a tedy zachování možnosti odpovídajícího vzdělávání pro žáky s hendikepem. Navíc materiál podle asociace neobsahuje informaci o finanční náročnosti zavedení podpůrných opatření aplikovaných v podmínkách základní školy.

Konečně, podobnou připomínku formuloval i speciální pedagog a v současné době vedoucí odboru školství Prahy 9 Martin Odehnal: „…bez znalosti § 160 až 163a, kde má být specifikováno financování všech popsaných opatření, je prakticky nemožné vyslovit rozhodný soud o skutečných dopadech novely školského zákona na oblast vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Pokud by stát doporučená a aplikovaná podpůrná opatření nehradil v plné výši a jako v mnoha jiných případech to z větší části přesunul na zřizovatele či na školy samotné, bude to pochopitelně jen další navoněný podfuk…,“ nebere si příliš servítky M. Odehnal.

 

Místo diagnóz podpůrná opatření

Ředitel odboru vzdělávací soustavy MŠMT Jakub Stárek upozorňuje, že je návrh novely školského zákona ještě ve stavu příprav, že je teprve na přelomu vnitřního a vnějšího připomínkového řízení, proto se znění jednotlivých paragrafů může měnit. S poslanci se bude návrh novely probírat na jednání podvýboru pro školství.

„Důvod pro novelizaci školského zákona byl v dlouhodobé komunikaci s praktiky z oblasti péče o děti se speciálními vzdělávacími potřebami, volání po změně systému poradenství a poskytování podpůrných opatření. Současný zákon vedl k tomu, že se zjišťovaly diagnózy, méně se naplňoval § 2 školského zákona, který říká, že se má vycházet z individuálních potřeb dětí, žáků, studentů…,“ říká J. Stárek.

 

Myslíte, že současná terminologie, která hovoří o zdravotním postižení a zdravotním znevýhodnění a so­ciálním znevýhodnění je hledáním diagnóz?

V krajním případě tomu tak být může. Filozofií zákona chceme směřovat k tomu, abychom se zabývali potřebami dětí, ne kategorizací jejich postižení.

Vracíme se k požadavku, který už v zákoně je – musíme naplňovat vzdělávací potřeby jednotlivce. Inspirujeme se moderními poradenskými systémy z okolních zemí a směřujeme k tomu, aby měl každý podporu přiměřenou svému nadání, svým schopnostem, dovednostem. Chceme modernizovat pojetí podpory hendikepovaných žáků tak, abychom ale neztratili kontinuitu se současným stavem. Chceme se zaměřit na konkrétní potřeby žáka. Podpora každého musí být maximálně individualizovaná. Doporučení poradenství musí vést k tomu, že učitel konkrétního dítěte v konkrétní třídě dostane konkrétní návod, jakým způsobem s ním má pracovat.

 

Mluvíte o modernizaci. Co se za tímto obecným slovem skrývá?

Z mého pohledu jde zejména o změnu přístupu k podpůrným opatřením a k práci poraden.

 

Říkáte, že důvod pro novelizaci školského zákona stojí na požadavcích praktiků. Jenže praktici, se kterými jsem hovořil, nadšeni nejsou.

Poskytli jsme informace fóru nevládních organizací, kde byli v návaznosti na výkon rozsudku D. H. jak zastánci inkluze, tak zástupci poraden a praxe. S některými z nich pak probíhala další jednání, představitelé Asociace spe­ciálních pedagogů nepřímo naše kroky podpořili.

Čeho chcete novelou dosáhnout?

Chceme se na každé dítě dívat jako na individualitu. Vypadá to jako banalita, ale zatím jsme se v této oblasti na dítě dívali jako na kategorii zdravotního postižení či znevýhodnění. Největší změnou je vydávání doporučení pro konkrétní dítě a pro konkrétní prostředí, ve kterém se dítě vzdělává.

 

Dívat se na dítě jako na individuum – narážíte asi na čtyřstupňový systém podpůrných opatření.

Systém podpůrných opatření vychází z individuálních potřeb každého dítěte. Tato opatření by měla být doporučena poradenským zařízením, musí s nimi souhlasit zákonní zástupci. Počítáme s tím, že základní rámec podpůrných opatření skutečně bude ve školském zákoně vyjmenován. Musí to tak být, protože se mění podmínky, které jsou zatím dané zákonem. Jejich výčet ale není konečný, školský zákon bude obsahovat zmocnění pro vydání vyhlášky, ve které budou podpůrná opatření konkretizována.

 

Na začátku paragrafu 16 mluvíte o osobách se speciálními vzdělávacími potřebami. Celý zákon ale hovoří o dětech, žácích, studentech… Proč ta změna?

Na začátku se skutečně hovoří o osobě, definice je tak širší, ale následná ustanovení, která hovoří o právech a o podpůrných opatřeních, specifikují, že jde o děti, žáky, studenty. Finanční prostředky určené pro oblast vzdělávání by tak byly skutečně i podle tohoto zákona směrovány pouze dětem, žákům, studentům.

 

Jak jste přišli na „překonatelné překážky“, o kterých první návrhy novely zákona hovořily?

Hledali jsme cestu, jak definovat zvládnutí hendikepu maximálně jednoduše, co nejobecněji. Překonatelné překážky se zpočátku zdály jako nejlepší možné vyjádření stavu, kdy existují před dítětem překážky, a pokud je možné je překonat, pak je možné formou podpůrných opatření pomoci.

 

Pak se objevuje otázka míry překonatelnosti překážek. Práce s dítětem s těžkým kombinovaným postižením – bez zbytků sluchu i zraku – spadá do kategorie překonatelných překážek?

Ano, i v tomto případě existují metody, jak dítě v rámci jeho možností vzdělávat. Jde o výběr individuálních metod, které pomohou. Nicméně, v poslední verzi překonatelnost překážky nefiguruje. Říká se místo toho: komu v naplnění jeho vzdělávacích možností brání překážky spočívající zejména v jeho zdravotním stavu nebo životních podmínkách…

 

V zákonu se hovoří o tom, že vše musí být v zájmu dítěte… Kdo ale definuje „zájem dítěte“?

Zájem dítěte je objektivní kategorie a nemůže podléhat ryze subjektivním představám. Je ale faktem, že se v praxi obtížně zjišťuje, co konkrétně dítě potřebuje. V oblasti vzdělávání však bude vždy v zájmu dítěte účinné naplnění práva na vzdělání a dosažení jeho vzdělávacího potenciálu. Vzdělávací možnosti dítěte se přitom vyvíjejí a k jejich zjištění je zapotřebí součinnosti odborníků, kteří musejí s dítětem pracovat jako s individualitou. Proto bude i nadále zdůrazněn význam poradenských zařízení i jejich spolupráce s rodinou a dítětem samým.

 

V průběhu přípravy zákona se uvažovalo o tom, že by v některých případech mohl o přeřazení dítěte do jiné školy na žádost ředitele rozhodovat krajský úřad…

Toto ustanovení je vypuštěno. Krajský úřad bude mít vyšší kompetence než dnes pouze v případě, že rodiče nebudou spokojeni s aplikací podpůrných opatření školou. Pak se obrátí na ředitele školy, který spolu s rodiči vyvolá jednání s poradenským zařízením, a pokud ani pak nejsou žák (nebo jeho zákonní zástupci) spokojeni s tím, jak je podpůrné opatření uplatňováno, obracejí se na krajský úřad, který vydá rozhodnutí, jak bude doporučení poradenského zařízení naplněno.

 

Jak je zajištěno financování vzdělávání dětí se SVP?

Pokud bude schválena reforma financování regionálního školství, bude její součástí i zohlednění vyšší ekonomické náročnosti některých podpůrných opatření pro žáky se SVP. Podpůrná opatření by měla být rozdělena do čtyř stupňů. První stupeň bude bez navýšené finan­ční dotace a o aplikaci podpůrných opatření, které spadají do této kategorie, bude rozhodovat samotná škola.

Druhý až čtvrtý stupeň podpůrných opatření se už bude aplikovat na základě doporučení poradenského zařízení. Ke každému podpůrnému opatření pak bude přináležet určité finanční plnění, které škole ministerstvo školství bude muset zajistit.

 

Bude na to dost peněz?

Budeme pochopitelně muset respektovat celkový objem finančních prostředků. Nicméně právě nastavení stupňů podpůrných opatření a jejich individuální doporučování může vytvořit podmínky pro efektivnější využívání dostupných finančních prostředků.

V návrhu novely se v jednom paragrafu objevil i požadavek, který formulovala Strategie boje proti sociálnímu znevýhodnění i ministerský akční plán opatření souvisejících s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva – rušení přípravných tříd a mateřských škol při základních školách praktických. Proti tomu se ale postavila většina lidí z praxe a Strategie se bude přepracovávat… Trváte na tomto požadavku?

S ohledem na přepracovávání Strategie i na skutečnost, že zřizovatelské kompetence ke zmiňovaným školám kvůli jejich spojování se základními školami přecházejí často na obce, se toto restriktivní opatření v nejnovější verzi návrhu novely školského zákona neuvádí. Od cíle však v dlouhodobé perspektivě neustupujeme. Jeho naplnění se ale bude zakládat na spolupráci ministerstva se zástupci zřizovatelů (zejména krajských úřadů).

 

Mezi podpůrnými opatřeními uvádíte i úpravy očekávaných výstupů vzdělávání v mezích stanovených rámcovými vzdělávacími programy. Znamená to, že se nepočítá s přílohou RVP ZV pro žáky s LMP?

Tato příloha se rozhodně tímto paragrafem neruší. Celkové pojetí paragrafu 16 a přístupu ke speciálním vzdělávacím potřebám a podpůrným opatřením může změnit vnímání potřeby této přílohy. Po diskuzi s poslanci a po posunutí zákona do vnějšího připomínkového řízení chceme otevřít debatu jak k paragrafu 16, tak k samotné příloze. Potřebujeme zpětnou vazbu od terénu, co je třeba v příloze změnit. Musíme mít ale na paměti zmiňovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva a sledovat, jestli příloha nemůže zapříčinit, že by docházelo k porušování nejlepšího zájmu dítěte.

 

Rozsudek, o kterém mluvíte, se ale týká 18 ostravských Romů a jejich zařazení do tehdejší zvláštní školy, netýká se tedy žáků s LMP.

V rozsudku, který je pravomocný a pro nás závazný, se hovoří o tom, že nastavením systému vznikla nepřímá diskriminace Romů. Jsou nadbytečně zařazováni do vzdělávání podle této přílohy. Musíme tedy tento rozsudek respektovat a zajistit, aby se do tohoto vzdělávání nedostával nikdo jiný, než komu je určeno.

 

Bude tedy příloha i dál zachována?

V tuto chvíli je umožněno, aby příloha dál existovala. Musíme ale zajistit to, aby do tohoto programu nebyli zařazováni ti, kteří tam nepatří.     

 

ASP: Souhlasit s nejednoznačnými formulacemi by bylo podepsáním bianco šeku

Člen Rady Asociace speciálních pedagogů (ASP) a ředitel ZŠ a SŠ Vinohradská v Praze 2 Stanislav Drbout vnímá (bez ohledu na opakovaná prohlášení ministra školství P. Fialy o zachování základních škol praktických) návrh novely jako další z ohrožujících kroků zastánců bezbřehé inkluze.

Poznamenává, že návrh změny školského zákona, který se týká dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP), nekoresponduje s prohlášeními ministerstva školství a konečně ani vládní zmocněnkyně pro lidská práva Moniky Šimůnkové. „Přestože je v jednom paragrafu uvedeno, že mohou být zřizovány školy pro žáky se SVP, ak­tuální návrh znění § 16 a dalších nepočítá s existencí přílohy RVP pro žáky s LMP. Odvozujeme to od ustanovení, které říká, že úpravy očekávaných výstupů je možné provádět výlučně v mezích stanovených RVP. Podpůrná opatření, o kterých je v tomto případě řeč, mohou být tedy zpracovávána pouze podle RVP, nikoliv podle jeho přílohy,“ tvrdí S. Drbout.

Potíž je podle něho v tom, že je příloha stále chápána jako zjednodušená varianta RVP ZV. Její autoři ji před lety ale formulovali jako vzdělávací program reflektující specifika a potřeby žáků s lehkým mentálním postižením. „Má zcela jinou filozofii, jiný učební plán. Ponížit prostě přílohu na zjednodušenou verzi RVP ZV je doklad odborné neznalosti,“ vysvětluje. „Bohužel v návrhu novely školského zákona nacházíme chybný předpoklad, že pokud toho žákovi víc nabídneme, tím víc se toho naučí. Jenže příliš vysoká nabídka, která nerespektuje možnosti a schopnosti dítěte, je z hlediska jeho učení kontraproduktivní. Právě proto byla zpracována příloha tak, aby byla pro žáky s LMP srozumitelná, zvládnutelná. Obsah je věcně srovnatelný, postupy, metody, formy práce a důraz na určité znalosti jsou odlišné.“

Připomínám, že proti tomuto názoru ale stojí pojetí, které říká, že absolvování vzdělávacího programu pro LMP znevýhodňuje člověka na trhu práce… S tím ale ředitel školy nesouhlasí. Žáci vzdělávající se podle přílohy získávají úplné základní vzdělání a ve velké většině i výuční listy. Varuje, že zařazení žáků s LMP do škol s nároky RVP ZV vede leckdy k ukončování základního vzdělávání v nižších ročnících, možnost získat střední vzdělání je pak pro ně podstatně těžší. „Prostě – všichni by si měli vzpomenout na zásadu přiměřenosti. Jistě, dovedeme si představit, že lze vytvořit podmínky pro vzdělávání žáků s LMP i v běžné třídě, jak to preferuje navrhovaná novela školského zákona, ale je to velmi náročné jak na odbornost učitelů, tak na nezbytné finance i organizaci. Proč ale vedle toho nenechat prostor pro volbu rodičů, aby se jejich děti učily ve školách pro tyto žáky zřizovaných?“ ptá se S. Drbout.

Navrhované znění příslušných paragrafů podle něho vytváří podmínky pro inkluzivní vzdělávání, čemuž se speciální pedagogové nebrání. Hrozí ale podle nich nebezpečí, že prováděcí předpisy (tedy navazující vyhlášky) definují podmínky tak, že nezbude nic jiného než inkluzivní vzdělávání, že jiné školy nebudou moci existovat, fungovat, přežít. To by podle nich bylo špatně. A to se podle S. Drbouta netýká pouze žáků s lehkým mentálním postižením, ale všech se speciálními vzdělávacími potřebami. „Znění těchto prováděcích předpisů ještě bohužel neznáme. Souhlasit s nejednoznačnými formulacemi návrhu změny zákona by tak bylo vlastně podepsáním bianco šeku,“ říká.

Zvlášť v paragrafech následujících po § 16 se podle něho objevují přímé vazby na dokumenty, které jsou v současné době obsahově i filozoficky zpochybněny – na Strategii boje proti sociálnímu vyloučení nebo plán opatření k výkonu rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. H. proti České republice z roku 2007. Jde o omezující ustanovení týkající se přípravných tříd a mateřských škol při školách vzdělávajících převážně podle přílohy RVP ZV pro žáky s LMP. To jsou formulace, které speciální pedagogy jako vždycky rozzlobily. „Nadějí je, že se právě o těchto požadavcích obsažených ve Strategii hodně diskutuje a že už byly argumentačně překonány,“ poznamenává S. Drbout.

Skoro jako úsměvné označují spe­ciální pedagogové spojení „překonatelné překážky“, které se v několika verzích návrhu novely objevilo. „Proboha, co to jsou ve speciální pedagogice překonatelné překážky? Je mentální postižení překážka překonatelná pomocí podpůrných opatření, nebo není? U smyslových nebo tělesných postižení se míra překonatelnosti mění s posunem zkoumání a s vývojem techniky. Jde pak ale o pedagogická podpůrná opatření nebo bude dominantní podpora zdravotnická?“ klade otázky S. Drbout. Podle něho je termín překonatelné překážky zbytečný a příliš široký. Ve vysvětlení se říká, že speciální vzdělávací potřeby už nejsou definovány výčtem postižení, ale souvislostí s překonatelnými překážkami, které brání žákovi v naplnění jeho vzdělávacích možností.

Poslední varianta změn dikce paragrafů školského zákona překonatelnost překážek vypustila. Překážky zůstaly – to je logické. „Kvalitní diagnostika by ale měla říci, jak tyto překážky komplikují vzdělávací cestu, jaká je možnost k jejich překonání a co je k tomu potřeba. Jinak může vzniknout dojem, že existuje při plnění povinné školní docházky stav, díky němuž mohou být překonány všechny překážky. Tedy – že upravené školní prostředí zvládne úplně všechno. Nezvládne. Horní hranice schopností (bez ohledu na typ postižení) je prostě překážkou nepřekonatelnou. Jak jsem řekl – u smyslových nebo tělesných postižení se tato horní hranice může díky technickému pokroku zvyšovat. Odstranění mentálního hendikepu pomocí pedagogických nebo technických metod a prostředků, to je možné snad pouze v oblasti sci-fi literatury,“ říká S. Drbout. Ale ani v nádherné novele Daniela Keyse Růže pro Algernon, kde se popisuje výrazné zvýšení kognitivních schopností člověka díky chirurgickému zákroku, autor nenechává příběh vyústit v laciný happyend.

„Snaha o naplnění rozsudku Evropského soudu z roku 2007 by se dala pochopit, ale zvolená cesta je naprosto neefektivní. Souhlasíme s tím, že žáci bez LMP patří do běžných škol. Je tu ale skupina žáků, kteří kvůli lehkému mentálnímu postižení prostě speciální péči potřebují,“ zdůrazňuje S. Drbout. Navíc si nemyslí, že by prosazovaná cesta striktních plošných opatření vedla ke zlepšení vzdělanostní situace dětí ze socio-kulturně znevýhodňujícího prostředí. Pokud by se ale navíc kvůli tomu omezilo přiměřené vzdělávání žáků s lehkou mentální retardací, pak tito žáci budou jednoznačně znevýhodňováni a diskriminováni.

Co se podpůrných opatření týká, jsou podle ASP strukturována poněkud chao­ticky, není ani jasné, jak postupovat, pokud už podpůrná opatření využitá na základě doporučení poradenského zařízení nebudou nutná – a budou nutná jiná opatření. Pořád je prý prostě v pozadí řešení otázky vzdělávání žáků se sociálním znevýhodněním. Právě sociální znevýhodnění je tou „překonatelnou překážkou“, o které první verze novely mluvily. Je to překážka, kterou je možné působením školy a zejména celé společnosti skutečně překonat v případě, že je u dětí zachovaný intelekt. „Jde o překážky způsobené vnějším prostředím. Přepisovat ale novelu příslušných paragrafů týkajících se vzdělávání žáků s celou škálou speciálních vzdělávacích potřeb kvůli úzké skupině žáků sociálně znevýhodněných (bez ohledu na dopady na ostatní) je dokladem bezradnosti současného školství a jeho představitelů v řešení problémů právě žáků se sociálním znevýhodněním,“ konstatuje S. Drbout.

Radmil Švancar

< zpět do čísla
banners/un_390x60_rmj.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz