archiv
Učitelské noviny č. 45/2010
tisk článku

CO SE ŠPATNÝMI UČITELI?

 

Za závažný problém současného školství pokládám fakt, že se nijak nezabývá výrazně špatnými učiteli. S oblibou mluvíme o tom, jak jsou děti stále nevychovanější, a že se jim rodiče příliš nevěnují. O podílu špatných učitelů ani slovo. Netroufám si příliš spekulovat o jejich počtu, můj odhad je, že jde o dost malé procento (5-8 %?). Přitom však jejich vliv pokládám za nepoměrně významnější. Jsou to podle mého názoru právě oni, kdo výrazným způsobem kazí pohled veřejnosti na školní vzdělání, poškozují reputaci škol i učitelské profese, jejich činy posilují mediální obraz, že se v českém školství po roce 1989 nic nezměnilo. Setkávám se hojně s výchovnými poradci, učiteli, rodiči a informací o hlouposti, nadutosti, netolerantnosti, lidské malosti, mstivosti, lenosti některých učitelů slyším dost a dost. Někdy mi zůstává rozum stát, že je něco takového možné v 21. století. Při posuzování činů těchto učitelů se přitom vůbec nejedná o věc názoru nebo snad rozdílný úhel pohledu. Například pro učitele, který vychovává děti ponižováním, znevažuje vše, co se jim líbí, povzbuzuje je k lepším výkonům urážkami, vysmívá se jim, je vulgární, nemohou být nejmenší slova omluvy. Právě učitel je obvykle pokládán za klíčového činitele školní edukace, nikoli učebnice, technické vybavení tříd, ministerstvo apod. Ve výzkumech se ukazuje, že učitel prokazatelně ovlivní úroveň výsledků dítěte na několik dalších let. Proto také nečinnost příslušných školských orgánů v této oblasti má fatálnější následky než fakt, že třeba v některé učebnici je snad méně vhodný dílčí obsah nebo že ve škole jsou zastaralé počítače.
Do diskuze o špatných učitelích se nicméně nikomu moc nechce. Jeden důvod je zcela utilitární. Kým bychom nahradili ty, kteří by eventuálně museli ze školství odejít? Zejména kdyby se mělo jednat o kvalifikované učitele, navíc v regionu, kde je polovina učitelů nekvalifikovaných! Měli bychom proto uvažovat prvotně o méně radikálních způsobech přístupu k učitelům se špatným chováním a jednáním. Školství by mohlo více důvěřovat vlastnímu poslání a pokusit se takového učitele naučit pracovat korektněji, dovést ho k lepšímu zvládnutí managementu třídy, sociálních a komunikačních dovedností, didaktiky předmětu a koneckonců i celkově zlidštit jeho přístup a chování. Nestačilo by k tomu, aby takový učitel byl z rozhodnutí ředitele a s podporou další moci úřední nucen povinně znovu (dále) se vzdělávat? Vždyť i zákoník práce a školské předpisy hovoří o povinnosti učitele prohlubovat a udržovat si kvalifikaci. V indikovaném případě bych doporučoval větším dílem ve volném čase a za jeho vlastní prostředky. Rozhodně však ne za trest, ale například proto, že postupy, které byly dostačující před třiceti roky, dnes rozhodně nevyhovují a je nutné je inovovat. K tomu je ovšem vhodné, aby samotný ředitel představoval odbornou i lidskou autoritu a sám neměl pokřivené názory na edukaci dětí, aby dokázal porozumět a odborně i lidsky přesvědčivě zdůvodnit, proč je nutné, aby se konkrétní učitel vzdělával. Je totiž jednoznačně věcí ředitelů, aby se s problémem špatně se chovajících učitelů vypořádali. Pokládám za naprosto nepřijatelné, aby ředitel s krčením ramen řekl rodičům, že ví, že učitel má s dětmi problémy, že je nezvládá, ale že už je před penzí nebo že má bohaté zkušenosti, má osobní problémy a že za něho nemá náhradu… Škola není pro zaměstnance ani zaopatřovací ústav ani psychoterapeutické zařízení. S oblibou je rovněž jako argument používaný v této souvislosti nicneříkající bonmot, že někteří žáci (rodiče) jsou s konkrétním učitelem nespokojení, zatímco jiní spokojení a že není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. Stejně vděčná a současně neodpovídající skutečnosti jsou tvrzení, že vůbec neumíme říct, který učitel je dobrý a který špatný, že v každé profesi jsou dobří a špatní, že pedagogické fakulty vybírají nevhodné studenty a následně je špatně připravují.
Posoudit kvalitu učitele je nepochybně náročný úkol. Vzhledem k rozmanitým uživatelům i jejich různým požadavkům na způsoby vzdělání ve škole není příliš jasné, jaká máme preferovat kritéria hodnocení. Pak i velmi odlišné edukační cesty a přístupy jsou v konkrétním kontextu z odborného hlediska možné a fakticky přijatelné. Navíc se někdy zdá, že současnost pěstuje výrazný relativismus i ve výchovných a vzdělávacích přístupech, takže to pak vypadá, že je vlastně možné a dokonce správné úplně vše, co děláme. Na druhé straně přece jen existují orientační body, které umožní jednoznačně zachytit nejvýraznější nedostatky. Přitom je třeba vždy vycházet z konkrétních činů a reagovat na ně. Učitel může být kvalitní, ale dělá (udělal) něco špatně.
Jeden vhodný způsob posouzení nejvýraznějších prohřešků je, zda učitel postupoval lege artis (zhruba: podle současných odborných poznatků v podmínkách, které má k dispozici). Pedagogika i psychologie se názorově vyvíjejí, zvětšuje se i poznatková základna. Posouvají se i pohledy na to, co je správné, vhodné, účinné, co vyhovuje dítěti i učení. Pravda, někdy se i dílem vracíme k dříve opuštěným postupům, jenže to lze dopředu jen velmi obtížně předpovídat. Nicméně v aktuální době se pokládají za obvyklé, přiměřené, správné a odpovídající stavu poznání určité postupy, ze kterých by učitel měl vybírat a vycházet ve své činnosti.
Učitel si nemůže vymýšlet libovolně své vlastní pojetí psychiky dítěte, jeho potřeb a jejich uspokojování. Ani samotné zkušenosti nejsou dostačující. Musí načerpat poznatky z existujícího poznání, z příslušné literatury nebo z odborného vzdělání a s nimi pak konfrontovat své edukační záměry. Dnes existuje nepřeberné množství poznatků o dítěti, z nichž vyplývají určité pedagogické přístupy a postupy. Podobně mnohem více rozumíme i vhodným rolím učitele, kvalitě jeho fungování. Nejde přitom o tlachání o ideálních vlastnostech a chování učitele, které nutně skončí povzdechnutím, že takový učitel ve skutečnosti ani neexistuje. Jde o reálné poznatky a realistická opatření. Např. již na konci 60. let minulého století analyzoval americký pedagog Jacob Kounin videozáznamy z výuky ve třídách, aby zjistil, jaké jednání učitele je spojeno s kázeňskými problémy žáků. Dospěl k několika výsledkům, které charakterizují učitele ve třídách, ve kterých dochází jen k minimálním ztrátám času kvůli nevhodnému chování žáků. V jeho závěrech nacházíme použitelné praktické rady i dnes:
1. „Má oči vzadu“ – má neustále přehled o tom, co se děje za jeho zády.
2. Je s to zvládat najednou víc než jednu činnost: řeší nevhodné chování jednoho
dítěte a současně sleduje žáky, kteří pracují.
3. Plynule přechází od jedné aktivity ke druhé.
4. U jedné aktivity zůstává jen tak dlouho, jak je nezbytné.
5. Svá sdělení šíří jako vlny – sdělí je jednomu žákovi, ví však, že informaci přijmou další žáci.
Pokud chce učitel postupovat výrazněji odlišným způsobem, než je v dané době obvyklé, měl by si ho nechat schválit jak odborně, tak nadřízenými a uživateli (rodiči). Jestliže následně použije takový korektní a schválený postup a dojde k problému, je povinností nadřízených i odborníků se za učitele jednoznačně postavit a hájit ho. V medicíně je tento postup zcela obvyklý. Jestliže nastane problém, vždy by se tedy v první řadě mělo zkoumat, zda učitel postupoval v souladu s předpisy a zároveň podle obvyklých nebo jen ad hoc schválených odborných postupů. Například dnes rozhodně není lege artis na děti křičet, vysmívat se jejich byť faktickým nedostatkům, znevažovat jejich neschopnost naučit se rychle novou látku. Argumentem pro nevhodné jednání učitele nemůže být, že si to děti zasluhují, že na ně nic jiného neplatí, že se tento postup mnohokrát osvědčil, že učitel je taky jen člověk, že děti se chovají hrozně, že celá společnost hrubne apod. Při použití těchto postupů nemá učitel šanci hledat obhajobu. Lidsky je možné ho pochopit, ale to je vše. Podobně bychom měli činy učitele vztahovat k naplňování požadavku školského zákona, podle kterého škola, tedy učitel, dbá o tělesné a duševní zdraví dětí.
Jestliže MŠMT zavedlo od září 2010 doplňující vzdělávací obor Etická výchova a očekává, že přispěje ke zlepšení situace ve školách, bude působit zcela kontraproduktivně, když se v jedné hodině budou žáci učit slušnému jednání nebo jak přijímat odlišnosti druhých lidí a druhou hodinu jim jiný (nebo dokonce stejný) učitel bude prakticky demonstrovat hulvátství a netoleranci. Psychologie učení má velmi dobře prozkoumáno, že obvyklá školní výuka (byť činnostní) mívá menší váhu než působení životních vzorů a faktické činnosti. Jde tedy o to, aby nikdo ve škole nešel svými činy proti vyučované etické výchově. Proto by nejprve měli být v praktické etické výchově důkladně proškoleni všichni učitelé a nejen ti, kteří budou etickou výchovu vyučovat. 
Existuje velmi vhodný princip pro ovlivnění jedince, podle kterého se zaměřujeme a posilujeme vše pozitivní a věříme, že dobré získá větší prostor, který následně nezbude na nevhodné jednání a chování. Podobně například při videotréninku interakcí soustřeďujeme pozornost na vše, co se učiteli při výuce daří. Jenže tento postup není vhodné uplatňovat v případě výrazně a dlouhodobě špatně se chovajících učitelů.
Nezanedbatelnou roli by mohl sehrát i standard kvality profese učitele, který však již zhruba rok a půl úspěšně spal na ministerstvu školství. Podobně nám schází etický kodex učitele. Při pregraduální výuce učitelů i v rámci celoživotního vzdělávání by měl být větší důraz položen na management třídy, ve kterém existuje množství reálných postupů, jak má učitel předcházet a vyrovnávat se s náročnými situacemi ve třídě.
Důležité je, aby školství před problémem špatných učitelů nestrkalo hlavu do písku s případnou argumentací, že se tím ještě zhorší pozice učitelů ve veřejnosti a všeobecné povědomí o školství. Nemalá část nepravostí se stejně stane předmětem zájmu médií a mezi rodiči se šíří obvykle ve zkreslené podobě rychlostí blesku. 
Václav Mertin, dětský psycholog
< zpět do čísla
banners/louskacek.gif
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
1543878000_mikroskop.gif
ucebnice
ucitelske_noviny_1_8_2019.gif
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
termaly_losiny_10-19.jpg
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2019 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz