archiv
Učitelské noviny č. 29/2013
tisk článku

JAKMILE JSEM SE STAL DĚKANEM, AUTOMATICKY JSEM ZESTÁRNUL,

Do vedení Filozofické fakulty Univerzity Karlovy byl před osmi lety zvolen tehdy devětadvacetiletý historik MICHAL STEHLÍK. Možná někteří čekali, že mediálně vděčná zpráva, že tak mladý člověk stanul v čele největší fakulty republiky, jež je součástí naší nejstarší univerzity, bude jen bublinou, která při jeho neúspěšné misi brzy splaskne. Nestalo se tak. Pro druhé volební období totiž M. Stehlík získal od fakultních pracovišť i akademického senátu výraznou podporu.

 

Cítíte se být vzhledem k hraniční poloze domovských Dačic spíše Jihočechem, nebo Moravanem?

Protože moje rodina pochází převážně z Vysočiny a jelikož jsem se narodil v Třebíči, bližší je mi Morava. V Dačicích sice „Moravané“ dodnes s několika mandáty zasedají v zastupitelstvu, takže možná nějaký rozpor cítí, já osobně ale žádný nesoulad mezi historickou příslušností města k Moravě a jeho současnou správní příslušností k Jihočeskému kraji nepociťuji.

Navazujete svým profesním zaměřením na nějakou rodinnou tradici?

Jsem v naší rodině svým způsobem výjimkou. Moji rodiče dlouhodobě pracovali v dačické továrně na autodíly. Za zmínku ale možná stojí to, že oba moji pradědečci a následně i dědečci vedli obecní kroniky. A přestože se ode mě asi očekávalo, že se také vyučím a půjdu do továrny, nelze říci, že by mi rodiče v mých zájmech o historii a literaturu nějak bránili, naopak. Ale protože mi na střední škole moc nešly přírodovědné předměty, dodnes se v rodině vzpomíná na otcův památný výrok pronesený nad mým prospěchem z matematiky: „Knihy tě živit nebudou!“

Takže už asi od základní školy jste měl nejraději dějepis…

Jednoznačně! Měl jsem štěstí na velmi dobrou učitelku dějepisu, která byla zároveň naší třídní učitelkou a navíc vyučovala i další můj oblíbený předmět, a to český jazyk. Její pedagogické kvality spočívaly zejména v tom, že uměla výborně propojovat literaturu s dějepisem a učila nás tak danou látku chápat v širších souvislostech. Na dačickém gymnáziu jsem pak potkal vynikajícího dějepisáře, který mě však bohužel dějepis nikdy neučil. Ale protože byl zároveň učitelem němčiny, na kterou jsem k němu chodil, ponoukal můj zájem o historii různými otázkami alespoň v tomto předmětu. U tohoto pana učitele mě především fascinovala míra jeho historických znalostí, která jistě značně přesahovala standardní penzum informací, jež si potřebuje osvojit kantor dějepisu na gymnáziu. Také on bravurně uměl svůj obor představovat v širokých souvislostech.

A kdy jste si začal uvědomovat, že to, co se píše v učebnicích dějepisu, a to, co učitelé říkají o dějinách 20. století, do jisté míry neodpovídá realitě?

Už během druhého stupně základní školy jsem začal postupně vnímat určité rozpory. Navíc výrazná část mé rodiny byla v jednapadesátém roce zapojena do případu „Babice“ – pradědeček i prastrýc byli každý odsouzen na jedenadvacet let do vězení. Především si ale vzpomínám na září 1989, kdy jsme ve škole obdrželi nové učebnice dějepisu, v nichž byla mimo jiné také interpretace osmašedesátého. A i když jsme si ji přečetli ještě jako třináctiletí, smáli jsme se tomu, o jak lživou propagandu jde.

Jaké historické období jste měl jako kluk nejraději?

Nejvíce mě zajímal středověk, a to český i světový. Životy králů a průběhy bitev, role církve, to všechno mě tehdy přitahovalo.

Proč jste si ke studiu historie na pražské filozofické fakultě přidal ještě slovakistiku?

Původně jsem se hlásil jen na jednooborovou historii a tuším, že dva body mi chyběly k tomu, abych se na ni dostal. A protože byl zároveň otevírán obor slovakistika, na nějž se mnoho zájemců nehlásilo, bylo mi nabídnuto, že když zvládnu přijímací řízení i na ni, mohu studovat dvouoborově.

Ve své akademické dráze jste pak částečně pokračoval na jiných filozofických fakultách. Pozdější doktorské studium jste sice absolvoval na své alma mater, ale rigorózum jste získal na Masarykově univerzitě a docenturu na Univerzitě Palackého. Proč ta pestrost?

Je to spíše shoda různých okolností. Protože jsem se zabýval tématem historie židovských komunit na Dačicku a Slavonicku, přišlo mi vhodnější to k rigorózu využít v Brně než v Praze. A Olomouc jsem si pro habilitaci vybral jen proto, že docenturu jsem obhajoval v době, kdy už jsem byl děkanem, a situace, že předstoupím před naši vědeckou radu, jíž předsedám, mi přišla jako možný střet zájmů.

Je vidět, že na etických principech ve veřejném životě vám skutečně záleží, protože když jste se stal děkanem, zastavil jste své členství v KDU-ČSL. Znamená to, že podle vás je vedoucí post akademického funkcionáře neslučitelný se stranickou příslušností?

Už v době, kdy jsem na funkci děkana kandidoval, jsem prohlásil, že se aktivní účasti v politice vzdám, a to nejen proto, že část mých volitelů členství ve straně vnímala jako střet zájmů. Osobně si totiž myslím, že rektoři i děkani by se měli vzdát jakékoliv aktivní účasti ve stranických strukturách, pakliže to myslí s nezávislostí akademické půdy skutečně vážně. Nemyslím si ale, že by muselo jít přímo o nařízení vyplývající z vysokoškolského zákona. Stačí, když půjde i nadále jen o součást zvykového práva.

Jak jste se vlastně dostal ke kandidatuře na děkana v tak mladém věku? Bylo to původně jen vaše přání, nebo vás k tomuto kroku nejdříve někdo vyzval? Navíc v té době jste na fakultě učil jen jako externista.

Byl jsem s nabídkou na funkci děkana osloven tehdejšími členy akademického senátu, konkrétně jeho studentské kurie. Jedním z impulzů k této nabídce bylo pravděpodobně mé působení v Národním muzeu, kde jsem se snažil o užší spolupráci muzea s fakultou v různých projektech.

Jakého výsledku si za své už bezmála osmileté působení ve vedení fakulty ceníte nejvíce?

Kromě záležitostí, jako jsou stabilizace rozpočtu, reakreditace všech oborů fakulty nebo získání nových objektů, je to fakt, že se na fakultě ke slovu dostala nová generace. To znamená, že poměrně mladí lidé nyní vedou naše ústavy nebo stojí v čele velkých projektů. A zároveň, že se snad daří i mezigenerační komunikace.

A vám po vašem prvním zvolení kolegové o jednu dvě generace starší nijak nedávali najevo, že tak „mladý kluk“ by v čele prestižní a starobylé fakulty stát ani neměl?

Takovýto postoj jsem nevnímal, ani v otevřené komunikaci, ale ani v žádných nevyřčených náznacích. Charakter akademického prostředí totiž funguje v této věci i pozitivně – řádně zvolený děkan je jednou děkanem, a tedy jasným symbolem hodnot této instituce. Jakmile jsem se stal děkanem, automaticky jsem zestárnul (smích)…

A jaká největší výzva před vámi stojí nyní?

Fakultě chybí střední generace, což působí nemalé problémy některým oborům, a to v určitých případech až takové, že je velice obtížné je vůbec zachovat nebo znova obnovit. Například si myslím, že by u nás měla znovu fungovat afrikanistika. Ta totiž na žádné vysoké škole v republice neexistuje. Nemáme však na ni nejen personální, ale ani finanční a organizační kapacitu. Jsem ale toho názoru, že v globalizovaném světě budeme i my silně konfrontováni s různými kulturami, a proto by pro nás bylo významným přínosem porozumět této oblasti světa co možná nejlépe.

Co odpovídáte těm, kteří vám tvrdí, že humanitní obory nejsou v pravém slova smyslu vědou?

Na toto téma jsem před časem vedl dlouhý rozhovor s profesorem Pafkem, v němž jsme se svým způsobem shodli, že humanitní obory jsou vlastně uměním svého druhu. Pro využití humanitních disciplín ve společnosti navíc ani nepotřebujeme, aby šlo o empirické vědy. Pro pochopení společenských procesů a pro pěstování kritického a analytického myšlení je studium humanitních oborů velice důležité. Avšak jako historik uznávám, že v praxi moc neplatí, že historie je učitelkou života. Stačí se podívat kolem sebe a zjistíme, že jsme bohužel nepoučitelní…

Ovšem současné tendence jsou takové, že kvůli organizaci a hlavně financování humanitních oborů převládá snaha na ně uplatňovat obdobná kritéria jako na obory přírodovědné. Jak z této pasti ven?

Myslím si, že v dnešním stavu naší společnosti je to neřešitelný problém. Jde výhradně o politické rozhodnutí. Jsem toho názoru, že univerzity by měly průběžně dostávat peníze s tím, že bude na nich, jak si s nimi poradí. Důvěra v akademický svět je zde tak nezbytná. A je pak na osvícené vládě, aby správně posoudila, že tato důvěra nebyla zklamána a že činnost univerzit je pro stát přínosem. Zhodnocení jejich činnosti jednou za zhruba pět let je ale nutné. Avšak není možné akademické snažení každý rok měřit a cpát do tabulek.

Proč se u nás už dlouhodobě nedaří vysoké školství reformovat a je vůbec potřeba ho změnit?

Reformovat ho je nutné, protože nám rozbujelo do stavu, kdy už jde kvalita výrazně dolů. Složité je to proto, že tato rozbujelost je už možná za hranicí reformovatelnosti. Ve chvíli, kdy se do hry zapojilo tolik „hráčů“, včetně soukromých škol, udělat skutečnou reformu znamená je nějakým způsobem omezit, třeba tím, že budou přijata i restriktivní pravidla. Avšak pokud jsou tito „hráči“ zároveň i diskuzními partnery, vždy se najde někdo, kdo s navrhovanou podobou reformy nebude souhlasit. To znamená, že buď musí reforma vyjít zevnitř nějakým konsenzem, což si nyní moc představit nedovedu, byť by to bylo nejlepší, nebo přijde zvenčí v podobě politického tlaku. Toho bych se ale velmi bál, protože v naší realitě byly takovéto pokusy vždy negativní.

Takže i poslední pokus minulého ministra školství Petra Fialy neskončil dobře, to znamená, že nevytvořil návrh novely zákona, kterou by budoucí vláda mohla využít? Vždyť přece tvrdil, že právě jeho snažení vychází z konsenzu „hráčů“ v akademickém prostoru…

Nešlo o reálný konsenzus. Přirovnal bych to spíš k pětatřicátému kolu boxerského zápasu v těžké váze, kdy už jsou soupeři unavení a jen se o sebe opírají a výsledek je už pouhým důsledkem únavy. Novela totiž nepřináší nic převratného, ale ani vysloveně nebezpečného. Nejde tudíž o reformu. Ta by navíc měla začít jednoduchou formulací základních principů, na níž se akademická půda shodne. To žádný z ministrů školství nikdy neudělal, rovnou se vždy pustili do návrhu konkrétních změn.

Jste členem několika různých rad. Veřejnost vás asi nejlépe zná jako člena Rady ústavu pro studium totalitních režimů. Jeho poslední krizi jste charakterizoval jako zástupný problém naší politiky mající nahradit zájem o skutečně aktuální a palčivá témata veřejného života. Potom je ale otázkou, jaký smysl takovýto ústav vůbec má. Nemělo by jeho bádání zůstat jen doménou akademické sféry?

Období totality bylo tak specifické, že si asi zaslouží i jiný prostor než čistě akademický. Založení ústavu je ale do jisté míry postaveno na myšlence, že skrze svazky StB můžeme poznat naši novodobou historii. To si ale rozhodně nemyslím. Potvrzuje to i fakt, že jediné dobře fungující oddělení ústavu zaměřené na didaktiku dané problematiky není se svazky nijak spjato. Život společnosti za totality byl až příliš složitou skutečností, než aby se dal zredukovat na hledáček její tajné policie.

 Lukáš Doubrava

 

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz