archiv
Učitelské noviny č. 29/2013
tisk článku

DRUHÝ CIZÍ JAZYK NA ZAČÁTKU OVĚŘOVÁNÍ PRAXÍ

Zatím jsme se – navzdory nejrůznějším zkušenostem – pohybovali víceméně v teoretické oblasti. Teď přichází na řadu realita. Ještě v uplynulém školním roce měla škola povinnost nabídnout žákům mezi povinně volitelnými předměty druhý cizí jazyk. Žáci pak měli možnost si ho zvolit, nebo sáhnout po pro ně zajímavější (nebo snazší) nabídce. Od září se podmínky výrazně změnily. Stačila k tomu „maličkost“. V rámci úprav RVP ZV byl druhý cizí jazyk zařazen mezi povinné vyučovací předměty. Škola ho už musí vyučovat a žáci se jej musejí učit. Co to doopravdy přinese školám? A co žákům?

Zdánlivě nenápadná změna vyvolala v základních školách rozruch. Ne snad že by některá chtěla svým žákům upírat příležitost osvojit si znalosti dalšího cizího jazyka. Základek, které tuto možnost nenabízely, příliš mnoho nebylo. Důvodem byla většinou absence učitele, který by byl schopen další cizí jazyk vyučovat. To, kvůli čemu vznášeli ředitelé připomínky, se dá shrnout jednou větou. Klást tuto povinnost na žáky, kterým dělá silné problémy i jejich mateřský jazyk (a komplikuje to ještě první cizí jazyk), bude kontraproduktivní.

Na co upozorňovali učitelé

V první řadě připomínali, že nový povinný předmět může některým žákům spíš ublížit než pomoci. Ti, co si nevybrali cizí jazyk, obvykle volili předmět blízký jejich zájmům, který je možná časem nasměruje na jejich profesní dráhu. Často to bývala přírodovědná praktika nebo technicky zaměřené aktivity. Slabší žáci využívali sportovní hry nebo pracovní činnosti. Většinou tedy obory, které upravený RVP ZV také zdůrazňuje. Bohužel, v nejedné škole se jich teď museli vzdát. Počet disponibilních hodin není nekonečný a má-li škola zájem na tom, aby žáci uspěli v testech ČŠI, nezbude jí než věnovat část disponibilních hodin cvičení z českého jazyka a matematiky. Naprostá většina škol už se tak zařídila.

Ministerstvo školství sice umožnilo, aby v závažných případech mohla škola místo druhého cizího jazyka věnovat u některých žáků odpovídající počet hodin konverzaci z jazyka prvního. Této možnosti však mohou využít jen velké školy schopné sestavit dostatečně velkou skupinu dětí. Ostatně podepsaly se na tom i finance. Velice často jsme pak slýchali: „Prostě budou mít všichni němčinu (ruštinu, francouzštinu…). Extra skupinu si nemůžeme dovolit.“

Doufejme, že s většinou nutných podmínek pro výuku dalšího cizího jazyka se už školy stačily jakž takž vyrovnat. Pokud jim nemocenská nevytunelovala onivky, nejspíš jim školní rozpočet dovolil nakoupit dostatečný počet jazykových učebnic. Konečně i kvalifikované jazykáře se jim snad podařilo do začátku nového školního roku sehnat. Úhelný problém ale zůstává: co s žáky, kteří nemají „buňky na jazyky“?

Zkušenost ze základní školy

Jaroslava Pánová ze ZŠ TGM 1. máje ve Vimperku učí jazyky skoro čtyřicet let. Na začátku měla v úvazku logicky mnohem víc hodin ruštiny než němčiny. Ty přišly na řadu většinou až odpoledne, kdy už měli žáci za sebou celé dopolední vyučování. Obrat nastal, když škola dostala do názvu přídomek „s rozšířenou výukou jazyků“. Do rozvrhu přibyla také angličtina, cizí jazyky podle volby žáků se začaly učit od 3. ročníku.

„To už se s dětmi dá něco udělat,“ říká J. Pánová. „Hodinová dotace byla slušná, učebnice Wer? Wie? Was? byly velmi kvalitní.“

Ruština už se pro nezájem neučila vůbec. Žáci si mohli vybrat, jestli se jako první cizí jazyk chtějí učit angličtinu, nebo němčinu. Kdo chtěl, mohl si od 7. ročníku přibrat jako volitelný předmět druhý cizí jazyk.

„Řekla bych, že zájem o němčinu byl dřív větší, dnes ji přece jen válcuje angličtina. Ale žáci s ní neměli větší problémy. Možná i proto, že Německo máme za rohem.“

I když je možné předpokládat, že hlavní slovo při výběru volitelného předmětu mají rodiče, kdo se rozhodl pro volitelný cizí jazyk, pravděpodobně pro něj měl i předpoklady, motivaci určitě. Teď ho dostanou k náročné angličtině i ti, kterým se do učení opravdu nechce a mnohdy jim jejich schopnost zvládnutí dalšího jazyka ani nedovoluje.

„Učit tyhle děti v běžné třídě určitě jednoduché nebude,“ souhlasí J. Pánová. „A to je ještě třeba vyčlenit procento žáků, kteří si uvědomují své hranice. Když se snaží, můžete jejich jazykové schopnosti dotáhnout ke stropu jejich možností. Bohužel jen málokdy dosáhnou na střed třídy a bývají z toho nešťastní. Pak jsou bohužel děti, které jsou ve třídě jen proto, že musí, ale cizí jazyk jim je totálně ukradený. V lepším případě hodinu trpně odsedí, v horším ji neustále narušují.

Podchytit je je i pro dobrého kantora nesmírně náročné. Ale poradit si musí. Podle mých zkušeností musí nastoupit vnitřní diferenciace. Třídu si pro sebe rozdělím, na každého žáka přijdu s nároky, které odpovídají jeho schopnostem. Pokud to jde, snažím se ho povytáhnout o kousek výš. Osvědčilo se mi kombinovat při skupinové práci dobré a slabší žáky. Zadám jim například, aby si připravili konverzaci na určité téma. Když se podaří sestavit dobrou partu, dokážou ti schopnější spolužáka, který má menší slovní zásobu a potíže s vyjadřováním, vytáhnout na slušnou úroveň. Ale podmínkou jsou dobré vztahy mezi dětmi ve skupině. Aby se neshazovaly, nevysmívaly se chybám, nevyčítaly si: Kvůli tobě jsme nedostali jedničku! Když naopak slabšího žáka podpoří, naučí ho repliky, které v rozhovoru může použít… Mluví třeba úplně nejmíň, ale mluví, snaží se kamarády nezklamat a nakonec má radost, že se mu to podařilo. Samozřejmě že v takovém případě nemohu hodnotit každého žáka ve skupině zvlášť. Každá skupina dostane společnou známku. Ale děti stejně vědí, že každá ta jednička nebo dvojka ve skupině je jiná.“

Jsou ochotny to přijmout?

„Většinou ano, ale musí si na to postupně zvykat. Není proto dobré, když se jazykáři ve třídě po roce střídají. Každý učitel má svůj systém, na který žáky naučí. Mimochodem dobrou zkušenost mám i s tím, že nechám děti, aby se samy ohodnotily. I to může být motivující.“

Hranice A1

Když se objevily první připomínky, že pro některé žáky nemusí být druhý cizí jazyk zrovna šťastné řešení, oponovali jeho zastánci tím, že cíle výuky nemusejí být tak vysoké jako u prvního cizího jazyka. Hlavně aby se děti dokázaly domluvit, písemný projev není až tak nutný.

„Standardy pro druhý cizí jazyk budou zpracovány pro úroveň A1 Společného evropského referenčního rámce pro jazyky,“ upřesnil v UN č. 10 náměstek ministra školství Jindřich Fryč. „Mají dojít na stejnou úroveň jako žáci 5. ročníku v prvním cizím jazyce.“

Jak to vnímá učitel zvyklý na klasickou výuku cizího jazyka? Nemá pocit, že je nucen jít s nároky dolů?

„Jak jsem říkala, každé dítě musím vnímat zvlášť,“ zdůrazňuje J. Pánová. „Žáka s průměrem 1,3 přece nenechám jenom mluvit. Chce jít určitě na střední, možná pak i na vysokou školu, chce se dobře uplatnit ve světě. A to je dneska bez znalosti cizích jazyků vlastně nemožné. Přece mu neupřu gramatiku, písemný projev. Něco jiného je, když jde o dítě, které má problémy už s češtinou a je rádo, že má dostatečnou. V takovém případě musím pohovořit s češtinářem, s třídním učitelem, abych věděla, jestli má dítě nějaké potíže, jaká podpora, jaká pomoc by pro ně byla nejúčelnější. A je jedno, v kterém je zrovna ročníku. Pak myslím, že bych měla nad jeho písemným projevem přimhouřit oko. Šlapat po něm ještě v dalším cizím jazyce je podle mne holý nesmysl. Jestliže chci, aby dítě navázalo k němčině kladný vztah, nemůžu mu přece házet klacky pod nohy. Pokud je učitel odradí hned v prvních hodinách, je s jazykem konec.“

Němčina nekouše

I dokud si mohli žáci první cizí jazyk vybírat, vévodila angličtina. Od doby, kdy je do této pozice přímo doporučená, objeví se jiný cizí jazyk jako první jen výjimečně. Průzkum v základních školách ukázal, že v případě povinně volitelných předmětů zaujímají cizí jazyky plných 60 %. Z toho se v nabídce škol se silnou převahou objevuje němčina (41 %), s 12 % ruština, 2 % patří francouzštině a zbývajících 5 % dalším cizím jazykům. Bude zajímavé zjistit, jestli se stejné rozložení objeví i v případě druhého cizího jazyka. Už teď lze ale předpokládat, že němčina na prvním místě zůstane. Nejen kvůli počtu kvalifikovaných učitelů, ale i proto, že u blízkého souseda zejména lidé z příhraničí často hledají zaměstnání.

Motivující jsou i přeshraniční návštěvy škol. Mnohé pomáhá zprostředkovat Koordinační centrum česko-německých výměn mládeže Tandem. Jeho pracovníci se snaží nejen navazovat kontakty mezi školami, ale také mezi učiteli některých aprobací. Tandem pořádá například společné semináře pro učitele dějepisu, kurzy na pomoc učitelům němčiny. V lednu 2012 spustil zajímavý projekt s názvem Němčina nekouše (www.nemcina-nekouse.cz), jehož cílem bylo zvýšit zájem o výuku němčiny v českých školách. Na jeho financování se podílí Česko-německý Fond budoucnosti a Goethe-Institut.

„Projekt byl v základních školách velmi úspěšný, proto jsme se rozhodli otevřít v letech 2013–2015 jeho pokračování Němčina nekouše 2,“ říká ředitel Tandemu Jan Lontschar. „Opět oslovíme základní školy a nabídneme jim motivaci, jak žáky pro němčinu jako druhý cizí jazyk získat. S jednodenním seminářem postupně navštívíme všechny kraje České republiky.“

I když je projekt koncipován jako motivace pro výuku, využít ho mohou němčináři právě pro vyučování žáků, kteří mají nejen s cizími jazyky problémy. Staví totiž na metodě česko-německé jazykové animace.

Motivace jazykovou animací

Jazyková animace není výuka. Má jen žákům ukázat, že nemusejí mít z cizího jazyka strach.

„Zájem učitelů předčil naše očekávání. Počítali jsme, že se do projektu zapojí zhruba 40 škol, pro které připravíme 135 hodin jazykové animace,“ vysvětloval koordinátor prvního projektu Zbyšek Brůj. „Tři týdny po představení projektu se podařilo nabídku zcela vyčerpat. Naštěstí nám Fond budoucnosti vyšel vstříc a uvolnil další prostředky. Díky tomu jsme mohli uspokojit další školy. Nakonec jsme s projektem Němčina nekouše navštívili více než 150 škol, na kterých jsme uskutečnili skoro 500 hodin česko-německé jazykové animace.“

Znáte to sami. Když se ocitnete v cizojazyčném prostředí, znervózníte. Dosavadní znalosti jako by se vykouřily z hlavy. Chvíli to trvá, než se zbavíte obavy z chyby a slovíčka vám naskočí. A což teprve když jsou děti s výukou někde na začátku.

„Vídáme to na partnerských setkáních,“ líčí Jan Lontschar. „Zpočátku se děti bojí otevřít pusu, ale stačí, aby uspěly s jednou dvěma základními frázemi, někdy stačí pouhé Guten Tag a Auf Wiedersehen, a už dolují z paměti, co v hlavě ještě uvízlo. Tenhle strach umí jazyková animace perfektně odbourat. Naučí děti nebát se, že něco řeknou špatně. Jde o to, aby ztratily zábrany a uměly maximálně využít i minimum jazykových znalostí. Co může být přesvědčivější, než když si dva vrstevníci, Čech a Němec, jsou schopni při hře rozumět?“

Protože Tandem prostřednictvím své kontaktní databáze umožňuje školám na české a německé straně vzájemná setkání, mohou se učitelé brzy přesvědčit, jak úspěšná tato metoda byla.

„Zprostředkujeme například setkání s budoucí partnerskou školou. Pomoci můžeme metodicky, částečně i finančně. Poradíme, jak má škola podat žádost na Fond budoucnosti, doporučíme jazykového animátora, který přijede přímo do školy a předvede jednu vyučovací hodinu jazykové animace.“

Co animace vyžaduje

„Ideální je, když máme k dispozici prostornou třídu, kde můžeme sestavit židle do kruhu. Pak už stačí jen tabule nebo flipchart, ostatní pomůcky si nosíme s sebou,“ vypočítává Petra Zahradníčková, jedna z animátorek, které jezdí do základních škol. „Žáky nejvíc zaujmou hry, při nichž jsou v akci. Líbí se jim také, když jim představuji germanismy, které pronikly do češtiny: die Flasche, der Rucksack, die Tasche…“

A co naopak animaci zbrzdí?

„Teď nevím, žáci byli většinou na jazykovou animaci připravení, motivovalo je už to, že do hodiny přišel někdo nový. Pak už záleží na animátorovi, jak hodinu uchopí. Ale přece jen – stalo se mi, že ve skupině bylo pár žáků, kteří odmítali spolupracovat, atmosféru to zneklidnilo. Protože času máme tak akorát, něco jsem z něj musela ukrojit, abych děti zklidnila. Byla to výjimka, učitelé nám v naprosté většině vycházejí všemožně vstříc.“

Učitelé zatím metodu jazykové animace příliš neznají. „Škoda, že není součástí vzdělávání učitelů. V poslední době zintenzivňuje Tandem spolupráci s katedrou germanistiky na Západočeské univerzitě a doufáme, že na situaci něco změníme,“ připojuje Z. Brůj. „Myslím, že by absolvent učitelství němčiny měl být schopen zařadit prvky jazykové animace do výuky, ozvláštnit jimi hodinu. Jedna hodina jazykového animátora, který navštíví školu, nestačí. Když pak přijde do třídy učitel, který na sobě nepracuje a učí X let stejně ze stejné učebnice, jen zatíží vyučování – a tím i jazyk – břemenem rutiny. Proto se snažíme motivovat učitele, aby se v jazykové animaci vzdělávali. Na webových stránkách Tandemu je jazyková animace teoreticky popsaná. Učitelé tam najdou i praktické návody na hry, které lze při výuce využít.“

Proč právě němčina

I tohle projekt vysvětluje. „Třeba tím, že s německy mluvícími zeměmi máme nejdelší společnou hranici. Nebo že je u nás víc než 6000 firem, které mají buď německé vlastníky, nebo se Němci na jejich vedení podílejí. Že je v nich víc než 100 000 pracovních míst,“ říká Zbyšek Brůj. Teď sice působí jako učitel němčiny ve střední a základní škole (říká, že se od stolu koordinátora přesunul do první bojové linie), ale u projektu byl od začátku až do úspěšného konce. K realizaci připravil také pokračování Němčina nekouše 2. „Důležité je motivovat pro němčinu také rodiče. Vítáme proto, když můžeme zajít na třídní schůzku, kde můžeme vysvětlit například to, že zanedbatelná není ani možnost, aby nejschopnější žáci pokračovali ve studiu přímo v SRN. Němci mají velmi propracovaný vzdělávací systém i systém stipendií, navíc jsou rádi, když k nim cizinci jezdí studovat. I naše děti mohou dosáhnout na různá stipendia. Například od německé akademické výměnné agentury DAAD (www.daad.cz), další stipendia poskytují různé nadace při církevních organizacích nebo při politických stranách SRN.“

Školní rok právě začíná. Následující dny budou postupně sbírat zkušenosti s povinnou výukou druhého cizího jazyka. Z teorie se stává realita.

Jaroslava Štefflová

 

Společný evropský referenční rámec pro jazyky

Dokument vydala Rada Evropy v roce 2001. Jedním z důvodů jeho vzniku je usnadnit srovnávání odlišných systémů kvalifikací v různých zemích Evropské unie.
Společný evropský referenční rámec poskytuje obecný základ pro vypracovávání jazykových sylabů, směrnic pro vývoj kurikul, zkoušek, učebnic atd. v celé Evropě. V úplnosti popisuje, co se musí studenti naučit, aby užívali jazyka ke komunikaci, a jaké znalosti a dovednosti musí rozvíjet, aby byli schopni účinně jednat. Popis se rovněž týká kulturního kontextu, do něhož je jazyk zasazen. Rámec také definuje úrovně ovládání jazyka, které umožňují měřit pokrok studentů v každém stadiu učení se jazyku a v průběhu celého života studenta.

Společný evropský referenční rámec vymezuje tři základní úrovně užívání jazyka:
A – uživatel základů jazyka
B – samostatný uživatel
C – zkušený uživatel

 

Stupeň A1
Společného evropského referenčního rámce pro jazyky:

Rozumí známým každodenním výrazům a zcela základním frázím, jejichž cílem je vyhovět konkrétním potřebám, a umí tyto výrazy a fráze používat. Umí představit sebe a ostatní a klást jednoduché otázky týkající se informací osobního rázu, např. o místě, kde žije, o lidech, které zná, a věcech, které vlastní, a na podobné otázky umí odpovídat. Dokáže se jednoduchým způsobem domluvit, mluví-li partner pomalu a jasně a je ochoten mu/jí pomoci.

 

 

 

Koordinační centrum česko-německých výměn mládeže Tandem bylo zřízeno na základě společného prohlášení ministra školství, mládeže a tělovýchovy České republiky a spolkové ministryně pro rodinu, seniory, ženy a mládež Spolkové republiky Německo. Je organizační součástí Západočeské univerzity v Plzni a metodicky je vedeno Sekcí mezinárodních vztahů a evropských záležitostí MŠMT (www.tandem.adam.cz).

 

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz