archiv
Učitelské noviny č. 12/2013
tisk článku

V CHEBU JAKO V TŘINCI

Snaha o srovnatelnou diagnostiku klientů ve speciálněpedagogických centrech

Jan Michalík, docent pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, vedl jako hlavní manažer projekt, který si kladl za cíl změnit práci speciálněpedagogických center (SPC) a sjednotit jejich diagnostiku.

Jaká je v současnosti dostupnost služeb SPC?

Je velmi různorodá, a to jak teritoriá-lně, tak z hlediska zaměření. Nejlépe dostupná jsou SPC, která se zaměřují na práci s dětmi s mentálním postižením, najdete je téměř v každém okrese. Taky těchto dětí je z hlediska frekvence postižení nejvíce. Na druhém konci škály pak jsou SPC pro děti s autismem a s kombinovanými vadami. Zřizovatelé se snaží tento problém řešit tak, že existující SPC pověřují výkonem péče o děti i s jiným postižením, než bývala jejich tradiční role. Což na jedné straně formálně zlepšuje dostupnost těchto služeb, na straně druhé ale může být problém s jejich odborností.

 

Pořád se vrací otázka, zda je vhodnější propojení SPC se školou, nebo jeho osamostatnění.

Tuto debatu jsme vedli zhruba před deseti lety, kdy se diskutovalo o volnosti rozhodování SPC, pokud je součástí speciální školy, o pro či protiintegračních tendencích takových SPC. Ukazuje se, že nezáleží tolik na systému, jako na převládajících tendencích toho kterého SPC. Takže i SPC při škole může být výrazně prointegrační. Z hlediska fungování je ale podle mého lepší jejich autonomie – i ze správního hlediska.  Subjekt, který doporučuje určité kroky pro správní řízení (tedy SPC), v současném systému formálně neexistuje. Navíc – podílejí se na rozdělování milionů korun, přitom odpovědnost v podstatě nenesou.

Dnes se objevuje ještě další problém – snaha spojovat všechna poradenská zařízení v kraji do jednoho subjektu. Organizačně pro kraj je to asi lepší, zejména kolegové z SPC to vnímají jako ohrožující. Je třeba hledat odborné důvody pro i proti tomuto řešení. Jistě, jak PPP, tak SPC i SVP se zaměřují na děti se speciálními vzdělávacími potřebami, mezi činnostmi jednotlivých typů poradenských zařízení je ale rozdíl. Jestliže poradny dělají až 90 % své práce ambulantně, SPC i SVP jsou typickými terénními pracovišti.

Úředníci na krajích bývají nadšeni z toho, že budou mít jen jeden subjekt k řízení. Jenže ani odborně, ani ekonomicky není jasné, jestli je spojování těchto zařízení skutečně efektivním krokem.

Navíc – zásadní problém je celostátní jednotné organizační a metodické řízení školních poradentských zařízení.

 

Vrátím se ještě ke své otázce – vy preferujete osamostatnění SPC od speciálních škol…

Ano, myslím, že nějaká forma jejich osamostatnění je vhodná a výhodná. Konečně – jestliže před deseti lety se většinou pracovníci škol vyjadřovali pro organizační propojení s SPC, ve které cítili zejména odborné zázemí. Dnes už tento názor není převládající, i většina pracovníků SPC by si přála osamostatnění svého zařízení.

 

V projektu, o kterém informujete na str. 26 UN, jste se zaměřili na rozvoj diagnostických, metodických a poradenských činností podporujících vzdělávání dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením. Co nového přináší sedm katalogů posuzování míry speciálních vzdělávacích potřeb u dětí a žáků se zdravotním postižením?

Katalogy obsahují návodný, metodologický, doporučující postup v oblasti speciálněpedagogické diagnostiky žáků se SVP. Říkám – doporučující. I tak jde ale o snahu vytvořit standardizovaný postup, aby se dostalo jednomu dítěti se SVP stejné míry podpory ve všech místech republiky. A to bez ohledu na to, zda ho diagnostikuje začínající či zkušený speciální pedagog.

 

Přicházíte se šesti metodikami práce se žákem se zdravotním postižením.

Působnost SPC v oblasti podpory žáků s postižením převážně v hlavním vzdělávacím proudu řeší vyhláška 73/2005 Sb. (novelizovaná v roce 2011). Hledali jsme materiál, který by mohli pracovníci SPC nabídnout učiteli, který ve své třídě má takové integrované dítě. Ne že by před naším projektem nic neexistovalo, řada škol a SPC takové podpůrné metodiky připravily a učitelům poskytovaly. Naší snahou ale bylo vytvořit metodiky, které by byly. Pracovaly na tom týmy odborníků a v rámci některých oblastí (například u žáků se zrakovým postižením nebo s poruchou autistického spektra) jsou tyto metodiky velmi podrobně zpracované až do jednotlivých předmětů. Nejde o teorii, ale o ryze praktický pohled na práci pedagoga, na kterém se kromě „akademiků“ podíleli zejména odborníci z praxe.

 

Nabízíte i metodiky pro asistenty pedagoga u žáků se zdravotním postižením… To je myslím novinka, taková metodika zatím centrálně k dispozici nebyla.

I v tomto případě jsme připravili šest metodik, i tady jsme je poskytli školám, aby je v tříměsíčním pilotním ozkoušení ověřily. V metodikách pro asistenty pedagoga je stále velký prostor pro doplňování a rozšiřování nabídky metodik. Myslím, že zatím je zmapován základ práce asistenta pedagoga, což může pomoci lidem, kteří do těchto pozic nastupují často bez pedagogického vzdělání, aby se zorientovali. Bylo by dobré ještě zmapovat vztahy v trojúhelníku dítě – učitel – asistent a řadu dalších otázek, které se práce a postavení asistenta pedagoga ve třídě týkají…

 

Kde mohou být problémy se zaváděním těchto návrhů?

Kdykoliv přicházíte s něčím novým, vždycky s tím zhruba třetina lidí nesouhlasí. Kromě toho je třeba si uvědomit, že katalogy nemohou být samospasitelné, musí být součástí systému péče o děti s SVP. Někomu může vyhovovat, že se řídí (například) příkazy z kraje, který řekne – už nedoporučujte asistenty pedagoga, nejsou peníze. Katalogy jsou ale v podstatě objektivní, je obtížnější prosadit takový politicko-ekonomický příkaz. Což může znamenat pro lidi z praxe, kteří budou tyto katalogy užívat, určitý problém. Třetí komplikace může být se zaváděním čtyř základních stupňů míry postižení, na které budou navázána podpůrná (a vyrovnávací) opatření. A k tomu je potřeba přijmout potřebnou legislativu.

 

Znamená zavádění katalogů a metodik nějaké ekonomické náklady?

Jednotné posuzování SVP v celé republice by nemělo přinést žádné zvýšené náklady. Obsahově to bude podle mého názoru výrazný přínos pro práci SPC. Změnila by se situace, kdy v jednom kraji je pětinásobně nižší pravděpodobnost, že vznikne místo asistenta pedagoga (při srovnatelném počtu žáků), než v kraji jiném. Katalogy a metodiky neodstraní všechny nerovnosti a problémy, ale pokud o ně lidé projeví zájem, pomohou – bez zvýšených nákladů.

Radmil Švancar

 

  

 

SPC – minulost, názory a perspektivy

(podle dokumentu Analýza systémového, organizačního a personálního rámce činnosti SPC v ČR, PdF UP Olomouc[1])

 

Speciálněpedagogická centra jsou součástí školského poradenského systému od začátku 90. let 20. století. Průvodním jevem prvních let byla „nahodilost“ a svého druhu „nesystematičnost“, která provázela jejich ustanovování. Uvedené období však přineslo klíčovou zásadu ovlivňující model činnosti SPC až do současnosti: SPC byla zásadně zřizována při speciálních školách, ve kterých byli vzděláváni žáci s daným druhem postižení, pro které bylo zřízeno i SPC.

Tento systém byl v době svého vzniku logický a de facto i jediný možný. Již v polovině 90. let pak deklarovalo MŠMT ČR snahu SPC od škol „odtrhnout“ a vytvořit z nich samostatný právní subjekt, který by byl vystavěn na podobných principech jako již tehdy více než třicet let existující PPP.

Tento krok ministerstva školství, který prosazoval zejména tehdejší náměstek ministra pro regionální školství RNDr. Miroslav Bartošek, se však setkal s výrazným nesouhlasem speciálněpedagogického terénu, a to jak ze strany vedení škol, u kterých byla SPC zřízena, tak ze strany samotných poradenských pracovníků SPC.[2]

Organizační a zřizovatelský rámec SPC

Přibližně od poloviny prvního desetiletí 20. století však sledujeme postupné narůstání názorů plédujících pro osamostatnění SPC.

Příčin je několik a mají různou validitu podle konkrétních podmínek daného SPC. V rámci návrhu uvádíme nejčastější:

           SPC v současnosti již nebývá zaměřeno pouze na jeden druh zdravotního postižení (typicky postižení, na něž byla či je zaměřena „kmenová“ speciální škola). Tím je postupně odstraňován významný faktor, pro nějž byl tento model v počátcích zvolen: se odborné zázemí pedagogů dané školy využitelné v případě potřeby pro podporu integrovaných žáků – klientů SPC.

           Klesající počet žáků speciálních škol, který se odráží v jejich financování – což se projevuje i ve snižování provozních i mzdových prostředků potřebných pro SPC.

           Stupnice priorit některých „nových“ ředitelů speciálních škol, která neodpovídá důležitosti SPC.

           Malé kompetence vedoucích SPC v otázkách strategických i operativních rozhodnutí (rozhodující slovo má ředitel školy – ředitel SPC).

Poprvé v roce 2011 vyjádřila nadpoloviční většina pracovníků SPC názor, že by se SPC měla od škol odtrhnout, nebo spíše by měla být zřízena jako samostatný subjekt nezávislý na příslušné speciální škole.

Názory pracovníků na zřízení SPC – v rámci speciální školy

 

Pro porovnání uvádíme výsledky stejného šetření, které zjišťovalo názor, zda má být SPC zřízeno jako součást školy.

Názory pracovníků na zřízení SPC – součást školy

 

Rovněž z dat získaných od pracovníků krajských úřadů, kteří mají ve své kompetenci školské poradenství, vyplývá, že zřizovatelé stále intenzivněji uvažují o jiné organizační podobě SPC.

Současný stav teritoriálních aspektů působnosti SPC

Dostupnost školské poradenské služby z teritoriálního hlediska je pro určité skupiny žáků se zdravotním postižením problematická. To má negativní dopad na zajištění rovného a nediskriminačního přístupu klientů k poradenské službě.

Vývoj a současný stav – teritoriální aspekty

Oblast poradenské podpory poskytovaná v rámci činnosti SPC je z teritoriálního hlediska v České republice nevyvážená a nedostatečná[3]. Dostupnost – z hlediska územního, ale i z hlediska informačního nebo typu poradenských služeb – je jedním ze stěžejních principů poskytování kvalitních poradenských služeb v souladu s potřebami klientů.

Stává se, že v kraji není zřízeno SPC zajišťující kvalitní odborný servis pro určitý druh zdravotního postižení. Poměrně častá je existence pouze jednoho zařízení v kraji, což se nejčastěji vyskytuje u SPC zaměřených na žáky se smyslovým postižením (zrakové, sluchové), ale i tělesným postižením.

S přihlédnutím k principům „kvalitní poradenské služby“ můžeme považovat i jedno SPC pro daný druh zdravotního postižení málo. S rostoucí vzdáleností poradenského pracoviště roste rovněž riziko „zanedbání“ potřeb dítěte.

V síti SPC jsou nejrozšířenější centra pro žáky s mentálním postižením, nejméně je SPC pro žáky s PAS a žáky s kombinovaným postižením. V Praze je jediné SPC specificky zaměřené na problematiku poruch chování. Problematika SPC pro žáky s kombinovaným postižením je řešena velmi nejednoznačně. Většinou jde o pověření SPC pro určitý druh zdravotního postižení péčí o další zdravotní postižení, takto dochází k posuzování tohoto SPC jako zařízení pro žáky s kombinovaným postižením.

V oblasti teritoriálního působení SPC se vyskytují především tyto problémy:

           Síť SPC v ČR je nedostatečná a nevyvážená (v závislosti na jejich obsahovém a odborném zaměření), existuje výrazný nepoměr v zajištění „obslužnosti“ jednotlivých regionů v ČR. V určitých oblastech vzniklo několik SPC zaměřených na stejný typ zdravotního postižení, jejichž oblasti působnosti se překrývají, zatímco v dalších oblastech SPC se stejným zaměřením zcela chybí. Existují regiony – zejména jihozápadní část ČR, region jihovýchodní Moravy či Vysočiny a vzdálenější části Středočeského kraje, odkud je to do SPC s některým zaměřením (zejména TP a smyslová postižení) i několik desítek kilometrů. SPC jsou z 80 % umístěna ve velkých (většinou krajských) městech.

           Síť SPC je ovlivňována také roztříštěností zřizovatelů, neboť zřizování a řízení SPC je v ČR nejednotné. Spadá jak do působnosti MŠMT, tak do působnosti krajských úřadů, také soukromý subjekt může být zřizovatelem SPC. Počet zřizovatelů má zcela zřejmý vliv na efektivitu sítě (překrývání kapacit nebo jejich nedostatek).

           Na teritoriální rozložení SPC má vliv i historicky dané úzké propojení SPC se školami. Tento stav jsme mohli hodnotit jako pozitivní pouze v počáteční fázi vývoje systému poradenství. Po uplynutí téměř dvaceti let patří tato stránka organizačního členění (závislost na dané „speciální“ škole) mezi jednoznačně nejslabší stránky celého systému poradenství.

           Není vyřešena spádová oblast ŠPZ, dostupnost služeb SPC není normativně ani jinak definována, není dořešen ani přesah do jiného kraje.

           Problémem je také dohledání skutečného a aktuálního počtu a odborného zaměření speciálněpedagogických center, vzhledem k nejednotnosti databází SPC. Odlišné údaje uvádí oficiální statistika Ústavu pro informace ve vzdělávání, jiné jsou uvedeny na oficiálních stránkách (bývalého) Institutu pedagogicko-psychologického poradenství a ještě další údaje uvádí Asociace pracovníků speciálně pedagogických center.



[1]    Kol. autorů: Analýza systémového, organizačního a personálního rámce činnosti SPC v ČR, PdF UP Olomouc, 2011. Cit.
dle
http://spc-info.upol.cz/profil/?p=237. Dne 20.3.2013.

 

[2]    Zdroj: archiv APSPC, rozhovor s dr. Petrem Hanákem, prvním předsedou APSPC ČR.

 

[3]    Michalík, Jan: Školský poradenský systém v České republice (východiska, rizika, příležitosti, návrh pojetí), ÚP Olomouc, 2008,

 

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz