archiv
Učitelské noviny č. 09/2013
tisk článku

Bude vysoké školství díky novele lépe fungovat?

Část akademické obce se obává politického vlivu

 

Ministerstvo školství ve spolupráci s reprezentacemi vysokých škol vytváří takzvaný katalog témat, která se mají stát podkladem pro paragrafované znění návrhu novely vysokoškolského zákona. Jedním z míst, kde se o zamýšlených změnách hovořilo, bylo několikahodinové veřejné slyšení v Senátu Parlamentu ČR, na němž vystoupilo více než dvacet hostů.

Navrhovaný obsah novely je pro Českou konferenci rektorů (ČKR) v základních principech přijatelný. Klíčovým je pro ni zejména to, aby v nové legislativě byly nastaveny účinné mechanismy řízení a kontroly kvality vysokých škol. „Jde nám o to, aby kvalita vysokých škol byla hlídána a aby k ní vysoké školy směřovaly. Ty, které ji nesplňují, by neměly být považovány za vysokoškolskou instituci. Současně nám jde o to, aby kvalitní vysokoškolské instituce nebyly podrobovány nadměrné administrativě neustálého přezkoumávání,“ uvádí VLADIMÍR VEČEREK, místopředseda České konference rektorů a rektor Veterinární a farmaceutické univerzity Brno.

To další z vysokoškolských reprezentací, Rada vysokých škol (RVŠ), je k možným dopadům nové legislativy kritičtější. „Změn je najednou hodně. Pokud novela vysokoškolského zákona bude přijata, dojde k výrazné změně profilací a bude s tím na vysokých školách hodně práce. Dojde ke změnám v akreditacích a předpokládáme, že návazně na to dojde i ke změnám ve financování. A je potřeba si uvědomit, že vysoké školy procházejí i dalšími změnami – hodnocení a financování vědecko-výzkumné činnosti. Ještě dříve, než jsou vyhodnoceny změny předchozí, přicházejí změny nové,“ sděluje JAKUB FISCHER, předseda RVŠ, a pokračuje: „Změny se promítnou i do podzákonných předpisů, o kterých ale zatím mnoho nevíme. Novela předjímá, že budou vytvořeny profilace, standardy pro akreditační proces a kontraktové financování.“

Zahraniční zkušenosti varují

Také místopředseda RVŠ a předseda její studentské komory MIROSLAV JAŠUREK míní, že připravovaná novela bude mít rozsáhlý dopad na legislativu, a tím i na chod vysokých škol: „Nejedná se o nějakou technickou novelu. Nejsou to mírné modifikace stávajícího zákona. Zejména v oblastech akreditací a financování jsou změny skutečně velmi výrazné.“

Některým zástupcům akademické sféry velice vadí, že ministerstvo školství nepředložilo žádnou analýzu stávajícího stavu, z níž by bylo mnohem jasnější, které změny skutečně je potřeba provádět a proč.

„Pokud nemáme dobré zhodnocení současného stavu, pokud nemáme kvalitní analýzu, která by říkala, co je potřeba změnit a jakým způsobem, tak se velmi těžko dělají změny, které dávají jakousi záruku, že dojde ke zlepšení,“ říká M. Jašurek.

Také prorektor Univerzity Karlovy STANISLAV ŠTECH postrádá analýzu, ale i vymodelování dopadu možných změn. Přitom by se mělo přihlédnout také k zahraničním zkušenostem: „Jak je možné, že princip, který se podobá kontraktovému financování, ve Francii vedl po prvním roce jeho zavedení k tomu, že se podle některých devět, podle jiných třináct univerzit dostalo do konkurzní správy? A stát musel převzít závazky univerzit, aby zaměstnancům mohly být vyplaceny mzdy! Nebo proč byla založena rada na obranu britských univerzit a volá se po návratu takzvané kolegiální akademické autonomie?“

Se snahou o zavedení nové vysokoškolské legislativy se u nás ale již tradičně pojí rétorika, že vysoké školy naopak dostanou více autonomie a zároveň na ně bude kladena i vyšší zodpovědnost. „Ze zahraničí máme zkušenosti, že to většinou znamená zvýšení regulace, zavedení hierarchických systémů řízení i zavedení dalších principů, které vysoké školy posunují spíše k organizacím, které známe třeba z komerční sféry,“ podotýká M. Jašurek.

Akademie věd: VŠ by neměly zakládat výzkumné instituce

Reforma vysokých škol se úzce dotýká i Akademie věd České republiky (AV ČR). Nejenže akademie úzce spolupracuje s řadou pracovišť veřejných vysokých škol, a to i přímo na realizaci studijních programů, ale sama tato instituce představuje kapacitu jedné středně velké výzkumné univerzity.

„Řada, z mého pohledu, velmi nepromyšlených stanovisek byla před časem rozvinuta v Bílé knize terciárního vzdělávání a v takzvané metodice hodnocení vědy, které jsou spojeny pupeční šňůrou snahy podřídit vědu a vzdělávání, zejména jejich spravování, jednoduchým principům řízení komerčních subjektů. Opatření navržená v těchto zmíněných dokumentech jasně ukazují na snahu redukovat společenské přínosy vzdělávání a vědy na přímý inovační transfer a na pouhou komercionalizaci jejich výsledků,“ vzpomněl JIŘÍ DRAHOŠ, předseda AV ČR, na počátky geneze novodobých snah o reformu akademického světa.

„Základní výchozí myšlenky projednávané novely zákona o vysokých školách, jako jsou profilace jednotlivých vysokých škol, jejich autonomie, kontraktové financování a celkový důraz na zvyšování kvality vzdělávání, považujeme samozřejmě za rozumné a správné. Akademie věd by ale zároveň přivítala rozsáhlejší změny v současném systému účasti veřejných výzkumných institucí, zejména ústavů Akademie věd na vysokoškolském vzdělávání. Je zcela nepochybné, že právě zde by umožnění širšího podílu i odpovědnosti veřejných výzkumných institucí bylo pro vzdělávací systém obecně velmi prospěšné,“ upozorňuje J. Drahoš.

Novela by měla umožnit zřizování nových veřejných výzkumných institucí přímo vysokým školám. Tato myšlenka se však AV ČR nelíbí vůbec. „Právní formy veřejná vysoká škola a veřejná výzkumná instituce byly do zákonů zavedeny právě proto, že se jedná o odlišný charakter činností a zejména o odlišný charakter právního zakotvení vysokoškolského a akademického výzkumu,“ podotýká J. Drahoš. Vznikla by tak de facto situace, že by jedna veřejná výzkumná instituce ovládala druhou. Předseda Drahoš proto doporučuje, aby zřizovatelem případných nových výzkumných institucí bylo přímo MŠMT.

AV ČR však v principu podporuje myšlenku takzvaných konsorcií, v nichž by se kapacity vysokých škol a veřejných výzkumných institucí účelně spojovaly. „Není však vůbec jasné, proč by zakládaná konsorcia měla mít status samostatných právnických osob. Dosavadní zkušenosti ukazují, že společná pracoviště Akademie věd a univerzit mohou velmi úspěšně existovat bez této podmínky,“ poznamenává J. Drahoš.

Tento požadavek na změnu se týká zejména doktorských studijních programů. Ústavy AV ČR se sice těchto programů mohou účastnit, a účastní se jich na základě rozšířené akreditace, avšak jejich postavení a úloha nejsou podle J. Drahoše rovnoprávné, což neumožňuje plné využití jejich potenciálu. Tímto problémem se však novela přímo nezabývá. Nepřímo to ale může ovlivnit nová podoba akreditačního řízení.

Akreditace jsou záležitostí odbornou, nikoliv politickou

„AK vítá základní myšlenku, že by vysoké školy měly samy posílit svoji autonomii, samy by měly určovat svoji misi a zároveň by měly nést zodpovědnost,“ prohlásila VLADIMÍRA DVOŘÁKOVÁ, předsedkyně Akreditační komise (AK).

„Současný systém akreditací je dlouhodobě neudržitelný v tom smyslu, že AK se zabývá jednotlivými obory, kterých je veliké množství. Je to velmi byrokraticky náročné. A již od roku 2007 s vědomím určitého trendu AK v rámci svých velmi omezených možností začala organizovat hodnocení vysokých škol – nejenom určitých činností, ale začali jsme organizovat hodnocení celých vysokých škol. Toto hodnocení jsme spojovali s reakreditací celé školy,“ informuje V. Dvořáková. Hodnocení však probíhalo takřka výhradně na úrovni menších subjektů, tedy jednotlivých fakult a soukromých vysokých škol.

„Myšlenka, že by se mělo odstoupit od hodnocení jednotlivých oborů a přejít k tomu, že by existoval panel, který by přišel na školu a zhodnotil její funkčnost a zároveň posoudil i kvalitu programů, nám připadá důležitá. Není jiné cesty, než propojit pochopení toho, jak škola funguje, s tím, jaké má nastaveny programy a jak jsou kvalitní,“ doplňuje předsedkyně Dvořáková.

Základní filozofii reformy akreditačního řízení AK sice podporuje, jinou věcí však je konkrétní uskutečňování samotného procesu akreditace. Zde už AK vystupuje kriticky. Nedávná (a možná ještě i současná) představa MŠMT byla totiž taková, že by se podle V. Dvořákové mohla dostat do rozporu s principy evropské akreditační agentury, zejména s požadavky na nezávislost akreditační instituce na možném politickém ovlivňování či působení ze strany samotných vysokých škol.

„Zůstává zcela nejasné, jak bude rada nově vzniklé Národní akreditační agentury vytvářena. Nejde o to, že bude jmenována vládou. To je v pořádku. Tak je jmenována i současná AK. Kdo ale v té radě bude? Mám pocit, že je snaha odejít od toho, aby to byli zástupci jednotlivých oblastí – kvalitní vědci z různých vědních oborů. Zachovat tento princip považuji za absolutně nezbytné! Jinak vzniká riziko snahy obsazovat radu podle principů reprezentace jednotlivých vysokých škol,“ varuje V. Dvořáková.

V původní pracovní představě návrhu novely se také prý skrývá riziko přílišného formalismu akreditačního řízení. To by podle V. Dvořákové mohlo vzniknout, pokud by došlo k oddělení hodnocení celých institucí od hodnocení jejich jednotlivých vzdělávacích oblastí, respektive studijních programů.

Budou na kontraktové financování peníze?

Další zásadní změnou má být nový princip financování veřejných vysokých škol, takzvané kontraktové financování. Důvodem je to, že vysoké školy žijí z roku na rok v permanentní finanční nejistotě, tedy kolik peněz jim politici přidělí.

„Smlouva by říkala, že veřejným zájmem státu je, aby vysoké školy plnily poslání v určitém rozsahu a na něj dostanou příslušný objem finančních prostředků na delší dobu,“ vykresluje pozitivum změny V. Večerek.

Na rozdíl od ČKR je RVŠ i vůči kontraktovému financování obezřetnější. „Kolik prostředků bude proudit do veřejných vysokých škol? (Rozpočet vysokých škol mezi roky 2009 až 2013, tedy během pouhých čtyř let, klesl z 24,6 miliardy korun na 21,8 miliardy korun.) Představa, že sjednáváme kontrakt na příští tři roky, je pěkná, ovšem nikoliv při současném střednědobém výhledu státního rozpočtu na rok 2016,“ analyzuje J. Fischer.

A také M. Jašurek se posléze přidává: „Problém spočívá i v tom, co se do smlouvy napíše, k čemu se vysoká škola zaváže. Jsou zde tendence k tomu, aby stát vysokým školám stanovoval jakási směrná čísla pro počty studentů a absolventů podle studijních programů. Otázkou také je, k čemu se vlastně může vysoká škola dlouhodobě zavázat. Kontrakt může dát vysoké škole jak určitou míru jistoty, tak ji může výrazně omezit. S tím vším je spojeno riziko, aby stát takto nezačal vysoké školy řídit.“

Představu MŠMT analyzuje i další z členů předsednictva RVŠ JIŘÍ ZLATUŠKA: „V kontraktech se nepředpokládá sjednávání smluv státu s univerzitami, kde by obě strany vstupující do smlouvy byly v rovném postavení. Z hlediska víceleté garance nebudou mít kontrakty větší váhu než stávající fakticky bezcenné střednědobé rozpočtové výhledy vlády, respektive ministerstva financí. Z hlediska mechanismů, které bude mít stát jednostranně v ruce, budou vysoké školy v prakticky stejném postavení jako dnes, s výjimkou toho, že ministr školství nebude mít možnost modifikovat podmínky rozdělování rozpočtu nebo sjednávání počtů financovaných studentů z roku na rok (bez ohledu na to, nakolik je financování založené na počtech studentů modelem s výraznými problematickými rysy), nebo dokonce až na začátku roku, kterého se financování týká, ale bude je povinen stanovit s několikaletým předstihem. To je ovšem věcné opatření, které by MŠMT dokázalo realizovat ve vlastní gesci i beze změny zákona.“

Potřebují rektoři více pravomocí?

Reformu také čekají principy řízení vysokých škol, i když se zásahy zamýšlenými v minulých neúspěšných pokusech o reformu vysokých škol se to nedá srovnávat.

„Posilování pravomocí rektorů není potřebné, protože v univerzitním prostředí je jen v pořádku, že rektor do jednání s dalšími složkami univerzity vstupuje i vahou své osobnosti a schopností nacházet konsenzuální řešení,“ myslí si místopředseda Zlatuška a pokračuje: „Posilování moci jde ruku v ruce s posilováním jejího korupčního působení na její nositele. I za současné situace rektoři jako představitelé veřejných institucí mají potíže s podrobováním se obecným zásadám odpovědnosti, jak je dobře vidět na neochotě poskytovat údaje o mzdách vrcholných pracovníků vysokých škol navzdory existujícím judikátům a precedenčním rozhodnutím svědčícím o povinnosti chování opačného.“

Asi nepřekvapí, že ČKR by naopak uvítala vyšší pravomoci rektorů. Současnou poměrně velkou autonomii fakult považují totiž za komplikaci. „Pokud jsou na vysoké škole lidé odpovědní a korektní, problém to nepřináší. Musíme ale předvídat i situace, kdy může docházet také ke konfliktům. Z pohledu jednoznačnosti řízení celé instituce to současný zákon korektně neřeší. Proto očekáváme od novely, že tyto procesy nastaví tak, aby byla jednoznačná pravomoc a s ní spojená zodpovědnost,“ komentuje V. Večerek.

Vyšší vliv správních rad

Na druhou stranu do pravomoci rektora by však nepřímo zasáhla správní rada vysoké školy. Tuto možnou změnu tentokrát nevítá ani jedna z akademických reprezentací, i když ČKR je opět smířlivější. Ta si sice nemyslí, že vyšší kontrola akademických institucí je potřebná, nicméně respektuje údajný zájem společnosti o jasnějším ujištění toho, že na vysokých školách se neděje nic nekalého. „Takovéto posílení veřejného zájmu kontroly vysokých škol vnímáme jako něco, čemu neodporujeme. Máme ale obavu, aby s touto kontrolou na vysoké školy nepřišel politický vliv,“ objasňuje rektor Večerek.

Konkrétním prvkem takovéto kontroly má být takzvané měkké veto, jímž by mohla správní rada dané vysoké školy odmítnout rozhodnutí jejího akademického senátu. Pokud by senát na svém stanovisku i nadále trval, mohl by ho znovu odsouhlasit beze změny, ovšem nikoliv nadpoloviční většinou jako při prvním hlasování, ale většinou tří pětin.

„Stávající zákon nedává akademickým senátům právo samostatně navrhovat předpisy nebo změny do nich, hlasují zásadně o návrzích, které jim předkládá rektor. Pokud tedy správní rada odmítá normu schválenou akademickým senátem, jedná se o odmítnutí rektorem předloženého návrhu, nicméně až poté, co prošel potenciálně časově náročným schvalovacím procesem v akademickém senátu,“ rozebírá J. Zlatuška.

Není profesor jako profesor

Šalamounsky se ministerstvo vyrovnalo s tituly profesorů a docentů. Původně se uvažovalo o tom, že by tituly byly vázány na dané pracovní pozice. Nyní má jít o dvě záležitosti. To znamená, že ten, kdo má titul profesora, nemusí zdaleka zastávat odpovídající pracovní pozici (což se děje už nyní), zároveň (nově) by tuto pozici mohl zastávat i ten, kdo profesorem jmenován nebyl. Byl by to takzvaný mimořádný profesor.

„AK již delší dobu uplatňuje princip, že nestačí titul. Proto abychom někoho považovali za vhodného docenta nebo profesora, musíme vidět jeho publikační činnost za poslední roky. To, jestli má, nebo nemá titul, nemá pro hodnocení kvality dané osobnosti ve studijním programu žádný význam,“ připomíná V. Dvořáková.

Ani ČKR ústy V. Večerka se této změně nebrání: „V tomto státě je velmi silná tradice profesorských a habilitačních řízení, proto změnu nepovažujeme za potřebnou. Na druhou stranu rozumíme tomu, že celý okolní svět má i jiný systém, který je založen na funkčních místech.“

J. Zlatuška však považuje tuto navrhovanou legislativní změnu opět za zbytečnou: „Z hlediska věcného je specifikace obsazování pracovních míst nazvaných funkční místa zbytná a je realizovatelná i za současné právní úpravy, která rozlišuje mezi pracovním zařazením jako profesor nebo docent a titulem získaným habilitací nebo řízením ke jmenování profesorem.“

Přestože názory na jednotlivé zamýšlené úpravy vysokoškolského zákona se přirozeně liší, jedno je ale podle prorektora Štecha jisté: „Nebezpečně se otevírá Pandořina skřínka, na jejímž dně vidíme tendenci ke zvýšení byrokratické zátěže. Když se sbor prorektorů na Univerzitě Karlově zvýší o dva, možná půjde zamýšlené změny zvládnout, ale asi by to chtělo ještě jeden barák.“

Lukáš Doubrava

Slovníček vybraných témat z pracovního katalogu MŠMT:

Profilace studijních programů

Jde o tři profily: profesní, akademický a výzkumný. Profilace bude probíhat na úrovni bakalářských a magisterských studijních programů. Profil studijních programů bude blíže specifikován v podzákonných předpisech.

Akreditace pro oblast vzdělávání

Osvědčuje, že vysoká škola splňuje standardy pro danou oblast vzdělávání v daném typu studia.

Institucionální akreditace

Udělení institucionální akreditace bude podmíněno pozitivním vyhodnocením vnitřního systému řízení kvality. Vyhodnocení bude provádět Národní akreditační agentura.

Národní akreditační agentura

Správní úřad zodpovědný za dohled nad dodržováním standardů a za rozhodování o udělení akreditace nahradí stávající Akreditační komisi. Jeho statut schvaluje vláda.

Kontraktové financování

Účelem má být lepší provázání strategických záměrů dané vysoké školy s financováním jejích činností. Financování bude vázáno na plnění klíčových ukazatelů. Kontrakt bude s MŠMT projednávat a na tři roky uzavírat rektor. Podrobněji budou kontrakty upraveny v podzákonných předpisech.

 

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz