archiv
Učitelské noviny č. 27/2010
tisk článku

OPEN GATE V BABICÍCH PO PĚTI LETECH

 

Přibližně před šesti lety tu bylo sedmihektarové staveniště. Jediná původní budova u příjezdové cesty byla plná plánů. Částečně nainstalovaných na tabulích, ale především v hlavách lidí, kteří rodící se soukromou školu zastupovali. U nás školu velmi výjimečnou, a to nejen výší školného, o kterém se tehdy hodně mluvilo, protože 470 000 Kč ročně opravdu není málo (ale podle avíza měla polovina žáků přijít z dětských domovů nebo ze sociálně znevýhodněných rodin). Kolejní škola od primy po oktávu výhradně pro talentované děti, silné zaměření na angličtinu, školní uniformy… V červnu 2010 škola se symbolickým názvem Open Gate uzavřela pátý rok své existence. Do světa vyslala už dva ročníky absolventů, z toho víc než polovinu na prestižní vysoké školy v zahraničí.   
Kdyby se dneska v Babicích natáčel film ze života amerických studentů, klidně byste reálie spolkli. V oné jediné původní, dnes už zrestaurované, budově u brány je recepce a šest učitelských bytů, celkem jich je v areálu patnáct. A také studentský projekt – kavárna. Mladí tu obsluhují, starají se o účetnictví, všechno organizují.
Pak už se před vámi otevře rozlehlý areál, v němž jsou jednotlivé budovy zasazeny do zeleně. Jen mladé stromky prozrazují, že pět let ještě není příliš dlouhá doba.     
 
Nejdřív minete divadlo. Studenti ho tu skutečně hrají, také se zde konají konference (i mezinárodní). Běžně ale slouží pro ranní shromáždění studentů, pro nejrůznější akce včetně těch pro rodiče. Tady se slavnostně předávají vysvědčení, maturanti se loučí se školou. V průběhu roku slouží perfektně vybavená multifunkční budova nejen pro mimoškolní zájmovou činnost, ale také jako kino, jednou měsíčně jako diskotéka. To už zcela ve studentské režii.
„K slavnostním ceremoniím připravují studenti komponované pořady. Učitelé dělají jen supervize,“ vysvětluje PETR CHÁRA, zástupe ředitele, který je ve škole od samého začátku. „Letošní maturitní ceremoniál jsem měl na starost já. Připravili jsme pro maturanty překvapení - prezentaci, ve které běžely jejich fotky z doby, kdy do školy nastoupili. Jak vypadali, odkud přišli, kam jdou. A taky videa, která se tu s nimi za pět let natočila. Všechno podmalovávala hudba. Když dostali vysvědčení, mohl se každý absolvent se svou školou rozloučit, říci jí, co má na srdci.“ Pódium, reflektory, v hledišti 160 míst.
 
Hned vedle je knihovna se studovnou. Učebnice i beletrie, denní tisk, časopisy nejrůznějších žánrů, videa…
„Většinu anglické ani americké literatury už nekupujeme. Místo toho jsme koupili licenci, která umožňuje vstup do elektronické knihovny, kde jsou miliony svazků anglosaské literatury,“ konstatuje P. Chára.
Čtyři z deseti počítačů jsou momentálně opuštěné.
„Před čtyřmi lety u nich bylo plno, dneska je celý areál pokryt bezdrátově, děti mají notebooky. Chodí sem jen ti nejmenší.“
Notebooky si studenti přinášejí vlastní, děti ze sociálně znevýhodněného prostředí požádají nadaci, která je podpoří.   
Kolik tu ve skutečnosti máte dětí z dětských domovů? Je to ona slibovaná polovina?
„Podporovaných je dokonce víc. Momentálně máme ve škole asi 15 % plně platících žáků, zbylým 85 % v různé výši přispívá nadace. Žákům z dětských domovů hradí pobyt ve škole plně. Pěstounským rodinám a dětem z nízkopříjmových rodin přispívá individuálně podle jejich podmínek. Určitý problém mají rodiny z tzv. střední třídy - na školné nemají, ale nejsou sociálně slabé. Pro ně jsme od uplynulého školního roku umožnili denní studium za 236 000 Kč ročně. Není to málo, přesto je to nejlevnější denní studium ve škole našeho typu ve střední Evropě.“
 
Dvě budovy kolejí - chlapecká a dívčí – spolu těsně sousedí. V přízemí jsou společné prostory, zázemí pro vychovatele. Na nástěnce nabídka 38 zájmových kroužků v pořádně širokém záběru - kickbox, klavír, keramika, arabština, výroba šperků, japonština, kuchařský kroužek… Většinu vedou učitelé a vychovatelé, některé externisti, ale také starší studenti – například debatní ligu v angličtině. Když si prohlédnete další nástěnku s týdenním režimem každého studenta, je jasné, že se tu nikdo nemá čas nudit. Například Alisa má v pondělí po škole kytaru, pak jde na koně, večer na šachy, v úterý jsou na řadě bicí, pak hraje basket. Ve středu má jako všichni studenti doporučené volno, ve čtvrtek tenis. V pátek většina dětí odjíždí domů.
Po schodech do patra, v každém čtyři apartmány, každý pro čtyři studenty na dvou pokojích. Na každém patře kuchyňka, pračka, mikrovlnka, vařič, lednice. Na snídaně, svačiny, obědy, večeře chodí studenti do jídelny, druhou večeři dostávají na koleji. Pokud o víkendu zůstávají, dostanou potraviny a mohou si uvařit sami. Když jich v Babicích zůstává víc, zůstává i kuchař. „Vedeme děvčata a chlapce k samostatnosti, aby se o sebe uměli postarat,“ podotýká P. Chára, když nahlížíme do žehlírny. V tomhle směru jsou na tom mnohem lépe studenti, kteří přicházejí z dětských domovů. Přece jen mají řád víc v krvi.
Potvrdila to i vedoucí kolejí LIBUŠE CHARVÁTOVÁ. „Maminky přece jen mívají tendenci za děti ledacos udělat.“ Výchovné problémy se tu objevují stejně jako jinde, ale nic vážného, prostě klasická puberta.
V učebně probíhá společná večerní příprava, nejmenší se tu učí učit, získávají studijní dovednosti. Až to zvládnou, mohou se učit sami na pokojích.
„Přípravu s nimi dělají vychovatelé, kteří jsou zároveň speciální pedagogové,“ vysvětluje P. Chára. „Každý z našich vychovatelů má ještě nějakou další kvalifikaci nebo schopnost, která může život ve škole obohatit. Máme tu vychovatele sportovce, zdravotní sestry, muzikanty…“ 
Bývalá půda se proměnila na celkem 22 singl pokojů pro nejstarší dívky a chlapce. 
„Je to privilegium osmnáctiletých maturantů, kteří dobře plní své povinnosti.“
 
V horní části areálu je hospodářský dvůr, kde jsou byty, učebny pro mimoškolní činnost, stáje pro poníky, chlívky pro zvířata a také jízdárna a pastviny.
„Máme tři velké koně a jednoho poníka. Toho jsme pořídili proto, že od září nově otevíráme první stupeň základní školy. Zatím jen 4. ročník, postupně přibudou další. Tihle žáci tu ale bydlet nebudou, všichni jsou z okolí.“     
Ekonomicky silní rodiče, kteří pro své děti hledají výjimečnou školu, si ji na internetu snadno najdou. Ale jak se o možnosti přihlásit sem nadané dítě dovědí třeba zrovna dětské domovy?
„Speciálně pro pracovníky sociálních odborů jednotlivých krajů a ředitele dětských domovů pořádáme dny otevřených dveří. Na podzim jsme tu měli víkend pro děti z dětských domovů, bylo jich tu asi 80. Dnes už by měli všude vědět, že existujeme a co nabízíme. Ale je to jako ve všem - záleží na lidech. S některými domovy systematicky spolupracujeme, vyhledávají šikovné děti, jinde je ticho. Příští rok chceme připravit návštěvní dny pro zájemce v jednotlivých krajích. Aby si děti mohly školu prohlédnout, zúčastnit se školního programu.“
Na návštěvu sem chodí i školy z okolí.
„Dneska tu bylo asi 40 čtvrťáků z Mnichovic. Měli jsme pro ně připravené akce, taky si zaplavali v našem krytém bazénu,“ líčila čtrnáctiletá studentka VIKTORIE. „Líbilo se jim hlavně u koní.“ Právě její kvarta připravila celodenní projekt pro mnichovické děti. Soutěže, kvízy, hry.
 
Nablýskaný svět sám pro sebe. Není to málo, setkávat se s realitou jenom o víkendu? Tohle vás chtě nechtě musí napadnout. Učitel angličtiny ZDENĚK VACEK vám vysvětlí, že tohle studentům nehrozí. Dobrovolnou součástí života školy je pomoc druhým. 
„Snažíme se studentům vštípit, že je dobré, aby se učili dávat lidem kolem něco ze sebe. Vedeme je k tomu, aby pomáhali tam, kde na to jejich síly stačí. Jednou pro ně zkusíme něco zorganizovat, jindy je ponoukáme, aby si sami našli zajímavou aktivitu třeba v některé neziskové organizaci. Spolupracujeme například s Olivovou léčebnou v Říčanech. Studenti chodí zabavit děti, které se tam léčí. Dva nebo tři naši sedmnáctiletí žáci chodí asistovat do hodin angličtiny. Je velmi pozitivní, že si sami vyzkoušejí, jaké to je být za katedrou. Jaká je to radost, když dítě poslouchá a něco se naučí. Jak je to těžké, když se mu do učení nechce.“
Celý rok vedli žáci z Open Gate anglický klub pro děti od 1. do 5. třídy na ZŠ v Mirošovicích, rádi by něco podobného nastartovali i s mnichovickou školou.
Kontakty udržují také se seniory z říčanského Domu Pod kavčí skálou. „Jezdíme tam jednou za 14 dní s kulturním programem, studenti jim vyzdobili místnosti. Doprovázejí také vozíčkáře po městě, asistují, když jdou na výlet. Jezdí také doučovat děti do Klokánku v Štěrboholech. Spolupracujeme i s některými okolními základkami. Věřím, že už jsme okolí přesvědčili, že naše pomoc je nezištná. Že nejsme za zlatou mříží.“  
 
Také Open Gate má stejně jako všechny školy svůj ŠVP – ovšem velmi specifický. „Jsme jediná plně česká škola, která má akreditaci IB - International Baccalaureate, tedy mezinárodní maturitu. Je to celosvětově daný program, který se může vyučovat jen v angličtině, španělštině nebo francouzštině,“ říká P. Chára. „Na našem ŠVP jsme pracovali tři roky, abychom skloubili jak požadavky RVP pro gymnázia, tak program IB. V mezinárodní maturitě student neunikne. Skládá v ní zkoušku z mateřského a anglického jazyka, z matematiky na třech úrovních, z humanitního předmětu podle svého výběru, z přírodovědného předmětu podle svého výběru a z dalšího předmětu, který se buď týká umění, nebo je humanitně, popřípadě přírodovědně zaměřen. Celkem z šesti předmětů. K tomu ještě musí předem absolvovat dvouletý kurz Teorie lidského poznání, napsat na toto téma esej, která je hodnocená, a také bakalářskou práci v rozsahu 4000 slov v angličtině na zvolené téma. Maturitu nedostane, pokud se nevěnuje komunitní činnosti a neslouží lidem kolem. Náročnější program neexistuje.“
 
I když všichni žáci procházejí přijímacími pohovory, start stejný nemají. Navzdory tomu, žeangličtinu mají všichni minimálně od 3. třídy základní školy, v primě toho někteří ještě moc neumějí.
„Nechceme nikoho diskriminovat, děti proto rozdělíme podle úrovně jejich znalostí do skupin. Pracujeme s nimi tak, aby od kvinty mohly zvládnout výuku ve všech předmětech – s výjimkou českého jazyka - v angličtině,“ vysvětluje Petr Chára. „Bereme primány jako by přišli z různých zemí světa. Že všechno není u každého na sto procent? Nevadí, společně se to naučíme. Ti zdatnější budou ostatním pomáhat a do dvou let budou všichni srovnaní. Pokud se budou snažit.“
A co když se snažit nebudou? Už jste se s někým museli rozloučit?
„I to se stalo. Ale nejdřív se snažíme dětem pomoci, přesvědčit je, aby tu šanci využily. Když se to nepovede, slušně se rozejdeme.“
V běžných školách slýchám, že dá učitelům někdy velkou práci srovnat sociální rozdíly mezi dětmi. A to tam nemusí být rozdíly tak vyhraněné jako u vás…
„Tenhle problém vůbec neřešíme, to by se stalo jednou,“ zněla okamžitá reakce Petra Cháry. „U nás je ze všeho nejdůležitější atmosféra. Bezpečné, tvůrčí, podnětné prostředí, které jako by každému žákovi říkalo: Všechno je tu pro tebe, když budeš pilný, všechno dokážeš. A věřte, že taková atmosféra dělá hodně. Děti se tu potkávají napříč ročníky, starší radí mladším, maturanti vedou kroužky pro sekundány, funguje tu meziročníková spolupráce. Dneska už žáci vidí, že nedávní maturanti studují v zahraničí na prestižních univerzitách a přitom v primě uměli podobně jako oni anglicky sotva brebtnout. Využili šance. Klopýtnout může každý, ale jsou tu ruce, které ho zachytí – ovšem pak už musí napřít vlastní síly. Tady není možné žít napůl - chodit tu do školy a říkat, že mě to nebaví.  
Naše škola necpe vědomosti do hlavy, ale vytváří možnosti. Učitelé tu jsou proto, aby žáky vedli, ale finále je na studentech.“
JAROSLAVA ŠTEFFLOVÁ
< zpět do čísla
banners/louskacek.gif
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
1543878000_mikroskop.gif
ucebnice
ucitelske_noviny_1_8_2019.gif
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
termaly_losiny_10-19.jpg
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2019 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz