archiv
Učitelské noviny č. 21/2004
tisk článku

Plat univerzitního kantora nesouvisí jen se státní dotací

Některé fakulty mají málo studentů na učitele


Stále častěji se v médiích objevují konkrétní příklady toho, jak úděsně nízký plat někteří kantoři na našich univerzitách mají. Na druhou stranu se ale nedá tvrdit, že jde o všeobecný jev. Několik univerzit dává svým zaměstnancům v průměru odměny kolem 25 tisíc korun. A jsou u nás i dvě veřejné vysoké školy (VVŠ), které se dostaly přes 30 tisíc! Čím to je?


Techniky jsou ve výhodě

„Finančně úspěšné univerzity kvalitně managerují své zdroje,“ říká PETR KOLÁŘ, náměstek ministryně školství pro vysoké školy a vědu. „Mají ale také většinou lepší výchozí podmínky. Záleží sice na tom, kolik je studentů na učitele, podstatnou roli však také hraje to, jakým způsobem jsou ohodnoceny dané studijní programy. Filozofická fakulta nemůže mít z principu vysoké platy docentů a profesorů, protože i když má studentů hodně, peníze dostává podle nízkého koeficientu. Zároveň má omezené možnosti, jak získat peníze z jiných zdrojů. Naopak technické univerzity mohou spolupracovat s průmyslem. Navíc humanitní fakulty musejí mít více učitelů než fakulty technické, protože obstarávají malé obory.“

Slova Petra Koláře se při prvním pohledu do platových tabulek jednotlivých univerzit potvrzují. Bezkonkurenční prvenství si totiž z minulého roku drží Vysoká škola chemicko-technologická Praha. Průměrný plat pedagogických pracovníků zde přesáhl 34 tisíc korun. Na druhém místě se objevuje ČVUT. Není za VŠCHT sice v těsném závěsu, ale vyplácelo se zde vloni učitelům něco málo přes 30 tisíc.

„Základním zdrojem jsou samozřejmě i pro nás státní dotace na vzdělávání a na vědu a výzkum,“ sděluje JIŘÍ WITZANY, rektor ČVUT. „Na ČVUT je poměrně vysoká aktivita ve vědecké činnosti. Na tu dostáváme v rámci celkových státních dotací zhruba 34 procent, což není běžný poměr.“ 

Dotace od státu u ČVUT představuje ale jen zhruba polovinu zdrojů. Další příjmy má univerzita z grantů a doplňkové hospodářské činnosti. „Díky těmto zdrojům mají učitelé na ČVUT v průměru vyšší platy - o osm až deset tisíc korun. Dvě třetiny z toho tvoří granty, zbytek pak hospodářská činnost. Prostředky získávané z grantů jsou každoročně vyšší. Důvodem je i to, že kvůli zahraničním grantům dotujeme náklady na jejich získání, zejména zahraniční cesty,“ doplňuje Jiří Witzany.

Pokud jde o hospodářskou činnost spočívající ve spolupráci s různými firmami, ukážeme si její význam ve vztahu k platu následovně: Docent pobírá na ČVUT zhruba 42 tisíc korun, z toho kolem čtyř pěti tisíc představuje doplňková hospodářská činnost.

Průměrný plat však zkresluje. Ani na ČVUT nepatří učitelé netechnických oborů, třeba jazyků, k těm zrovna dvakrát dobře placeným. Jejich plat je podstatně nižší oproti kolegům technikům, protože jazykáři jsou odměňováni jen za pedagogické výkony. Pořád ale mají podle rektora mzdu vyšší, než by měli na většině humanitních fakult jiných univerzit.

Humanitní fakulty jsou drahé

Obecně panuje úzus, že přírodovědné a technické obory jsou nesrovnatelně dražší, proto i dotace na ně musí být vyšší. Zdá se to prosté: zatímco špičkově vybavená laboratoř může stát miliony, rekonstrukce posluchárny pro studenty filozofie přijde univerzitu maximálně na statisícové investice. Rektor Masarykovy univerzity v Brně JIŘÍ ZLATUŠKA je však jiného názoru: „Požadavky na celkové zabezpečení humanitních studijních programů v poměru třeba k lékařství nebo chemii jsou dnes srovnatelné. Naopak humanitní obory jsou v USA velice náročné kvůli dílčím specializacím. Náklady na semináře, skutečné diskuze, podporu nových myšlenek představují velkou zátěž na lidské zdroje. A lidé jsou celkově vždy dražší než náklady na materiální vybavení.“

Důkazem toho, že ani univerzity s převahou humanitních oborů nemusejí být na ekonomickém chvostu v republice, jsou ekonomická data právě Masarykovy univerzity. Průměrná měsíční mzda kantora zde přesahuje 25 tisíc korun. Důležitým zdrojem pro brněnskou univerzitu jsou granty a výzkumná činnost.

Pokud by se sociálním vědám přeci jenom zvýšil koeficient, znamenalo by to zákonitě snížení dotací na obory technické nebo přírodovědné, a v tom najdou představitelé VVŠ asi těžko nějaký přijatelný konsenzus. „Myslím si, že hlavní problém je v tom, že koeficientů by měl být menší počet a neměly by se tak výrazně lišit humanitní obory od některých přírodovědných oborů,“ dodává Zlatuška.

Máme málo studentů na učitele

Důvod, proč mají učitelé na VVŠ někde až neuvěřitelně nízké platy, se v zásadě, a to zvláště na demonstracích, uvádí jediný: dotace od státu jsou nízké. „To může být skutečně pravda, ale je třeba vzít v úvahu, že mezi jednotlivými českými VVŠ existuje neuvěřitelně vysoké rozpětí mezi počtem studentů na jednoho učitele. Pohybuje se zhruba v rozmezí mezi 10 až 24 studenty. Lidé z univerzit v USA se tomu diví a říkají, že s tak malými počty studentů nemůže univerzita ekonomicky existovat,“ uvádí Zlatuška. 

Výkonovým hlediskem se řídí i ČVUT. Učitelé jsou zde odměňováni podle pedagogických výkonů a podílu na vědecké činnosti. Každá fakulta dostane na rok mzdový limit a je na ní, zda bude za dané prostředky zaměstnávat o osm, nebo deset lidí navíc.

„Na fakulty je vyvíjen trvalý tlak, aby se snažily své hospodaření přizpůsobit tomu, aby každý rok byl garantován nárůst mezd. Vedou se u nás také debaty o tom, zda má být větší částka k dispozici na ohodnocování nad základní tarif. Myslím si, že zvyšování je důležité v obou kategoriích, protože tarify představují pro zaměstnance určitou jistotu. Pokud se některá fakulta obává, že kvůli nižšímu výkonu pedagogických pracovníků zvýšení tarifu neunese, vzniká diskuze, zda se mají ostatní fakulty přizpůsobit, nebo má méně výkonná fakulta přijmout spíše vnitřní opatření,“ informuje Witzany.

Učitelé sedí na dvou židlích

Dnes je v pravomoci každé univerzity, aby si o výši svých mezd rozhodovala sama. „Hned s platností nového vysokoškolského zákona od roku 1999 jsme udělali diferenciaci mezi jednotlivými kvalifikačními stupni (odborný asistent, docent, profesor) a zrušili jsme automatické postupy podle věku, které umožňovaly zůstat dlouho nehnutě na jedné kvalifikaci a mít větší plat než mladší pracovníci, kteří vyšší kvalifikaci získali mnohem dříve. Kdyby se tímto řídily všechny univerzity, nemohlo by se stávat, že nějaký profesor má údajně podprůměrný plat. Neumíme u nás dát profesorovi méně než tarif, a to je dvacet dva a půl tisíce korun,“ tvrdí Zlatuška.

Rektor Zlatuška je také velkým kritikem vedlejších aktivit některých vysokoškolských kantorů. „Jestliže někde slyším, že učitel VŠ si stěžuje, že má málo peněz a současně říká, že musí mít ještě jedno zaměstnání, znamená to, že na škole pracuje jen na polovinu.“

Zákoník práce však neumožňuje to, aby si škola vytvořila výhradní právo na své zaměstnance. Přesto Jiří Zlatuška nepovažuje Zákoník práce za klíčový problém v pracovně právních vztazích na VVŠ. Hlavní příčinu problému vidí v tom, že školy nedokáží jasně stanovit, co je pracovní náplní kvalitního a na druhé straně nekvalitního vysokoškolského učitele. Pak by prý podle něho nebyl problém se danými pravidly řídit a vyvozovat z nich i efektivní důsledky. „Musím říci, že ani u nás na univerzitě tento systém nemáme zatím zaveden. Jde o dlouhodobou práci, která předpokládá rozumnou míru konsenzu. Uvádím to nyní spíše jako obžalobu měkkosti naší akademické sféry, než že bych si chtěl stěžovat na Zákoník práce. Jde o další důkaz toho, že finanční situace není na VVŠ tak katastrofální, jak se obecně tvrdí.“

Zákoník práce nepovažuje za dostatečně pružný naopak rektor Witzany, protože podle něj univerzitě neumožňuje provádět včas potřebné personální změny.

Střet zaměstnaneckých zájmů chce ČVUT řešit jakýmsi etickým interním kodexem, který momentálně připravuje. Nepůjde tedy sice o výslovný zákaz pracovat ještě někde bokem, ale bude se zde po učitelích žádat, aby se alespoň zdrželi aktivit v oblasti činností, kde univerzita právě podniká. „Nebude to však možné ošetřit dokonale. Škola má například jako jednu z činností projektování, což je velice široká oblast, kterou se zabývají jak fakulta stavební, tak architektury,“ dodává Witzany.

Prestižní univerzita má vysoké platy

VVŠ vydávají u nás v průměru tři čtvrtiny všech svých financí na platy zaměstnanců. To není rozhodně málo. Otázkou ale je, zda by se přece jen nedalo něco ušetřit i z oné poslední čtvrtiny, respektive jestli by nebylo možné využít provozní náklady ekonomičtěji.

„Univerzita Karlova je škola se slabším managementem. Do značné míry je to však dáno historicky. Jde o obrovský podnik s unikátní strukturou v Evropě – pět fakult lékařských a tři teologické! Takováto organizační struktura musí být proto zákonitě nákladná,“ upozorňuje FRANTIŠEK BARTÁK, předseda Vysokoškolského odborového svazu.

Jiří Zlatuška by v modernizaci řízení šel ještě dál. Místo kateder by existovala na způsob některých západních univerzit struktura velkých departmentů pro celé obory. Dále považuje přílišnou autonomii jednotlivých fakult za neefektivní – význačné světové VŠ prosazují politiku univerzity, nikoliv jednotlivých fakult.

K tomu František Barták dodává: „Prestižní univerzita dnes v Evropě není ta, která má několikasetletou historii, ale ta, jež má prestižní platy.“

Lukáš doubrava

< zpět do čísla
banners/1558389600_patron-deti_390x60.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
1543878000_mikroskop.gif
1572822000_stredoskolak_125x125.jpg
ucebnice
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
cti2a
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2019 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz