archiv
Učitelské noviny č. 37/2013
tisk článku

DĚTI DÍKY SMLOUVÁM S RODIČI ZLOBIT NEPŘESTANOU

Počátky zavádění smluv s rodiči se datují do roku 2010, i když se o nich mluvilo i v letech předchozích. Tehdejší ministr školství Josef Dobeš přinesl tuto zkušenost ze středisek výchovné péče, kde se podobný systém používá, a rozhodl se rozšířit ho na celé školství. Projekt, který začal v roce 2011, měl ukázat, nakolik je možné vyžadovat tento systém plošně nebo výběrově nebo vůbec ne. Nyní hledání končí, o individuálních výchovných plánech, do kterých se smlouvy s rodiči překlopily, jsme hovořili s Miroslavou Salavcovou, která má tuto oblast na MŠMT na starosti.

 

Třetí rok nebude

Původně se počítalo s tím, že k ověření projektu bude stačit jeden rok. Pak se ale změnilo vedení ministerstva školství, které pravděpodobně nebylo úplně přesvědčeno o správnosti této cesty, a pilotní projekt byl ještě o rok prodloužen. Vypadá to, že se podařilo sesbírat více zkušeností, nicméně k nějakým převratným objevům a změnám výsledky nesměřují. Proto bylo trochu překvapivé, když se na konci minulého školního roku objevila informace, že se pilotování individuálních výchovných plánů bude ještě o rok prodlužovat. Nakonec se ale MŠMT rozhodlo ověřování ukončit a nabídnout školám metodické doporučení, podle kterého budou moci tuto metodu využít. K dispozici bude všem školám, nebude to ale povinnost, záleží na každé škole, na výchovných problémech, které řeší, na zkušenosti pedagogického sboru, na lokalitě…, zda se rozhodne systém individuálních výchovných plánů přijmout a zařadit do svého spektra využívaných postupů.

„Je pravda, že se nám začaly hlásit školy do třetího pilotního roku, objevil se dost velký zájem mezi pedagogy, kteří se o metodě i díky zájmu médií dozvěděli a chtěli se s ní osobně seznámit. Právě tento zájem byl asi impulzem k tomu, aby se tato metoda řešení výchovných problémů žáků nabídla všem školám,“ říká M. Salavcová.

Vyplnění volného prostoru

Ve druhém roce projektu se zapojilo do zkoušení individuálních výchovných plánů celkem 54 škol. Z toho sedmadvacet bylo nových. V prvním roce se do pilotu přihlásilo pětatřicet škol, matematicky to tedy nějak nevychází. M. Salavcová vysvětluje, že několik škol z prvního do druhého roku nešlo.  „Většinou se odhlásily, protože se změnilo vedení a nový ředitel nevěděl přesně, o co se jedná,“ vysvětluje tuto fluktuaci M. Salavcová. Celkem tedy jakousi zkušenost s individuálními vzdělávacími programy získalo na šedesát škol. Je otázka, jestli je to dost, když je základních škol na čtyři tisíce…

Nicméně – školy v projektu jsou podle M. Salavcové rozloženy přiměřeně po celé republice, školy velké i malé, v lokalitách s výchovnými problémy i v místech relativně klidných, ve městech velkých i na vesnicích (asi dvě třetiny jsou školy městské, třetina venkovské). Podle M. Salavcové se totiž výchovné problémy na venkovských školách řeší lépe než na školách městských, kde je větší anonymita. „Podle mého je skutečnost, že se vesnická komunita zná, výrazným faktorem proti vzniku větších výchovných problémů, a naopak pro rychlé a efektivní řešení těch, které vznikají,“ říká M. Salavcová. Nicméně škol se v rámci uvedeného projektu na tento faktor neptali.

Zájem škol o účast v projektu se podle ní opíral zejména o skutečnost, že jde o nový postup v oblasti řešení výchovných komplikací, což je prostor, v němž mívají školy občas problém. Navíc některé si už vypracovaly dříve podobný systém spolupráce s rodiči a zapojením v pilotním projektu chtěly svou metodu podpořit, posílit. 

Meziroční rozdíly

Mezi prvním a druhým kolem podle ní nebyly zásadní rozdíly, i procento úspěšnosti při aplikaci metodiky navržené pro praxi individuálních výchovných plánů bylo srovnatelné. Školy z prvního roku měly bezpochyby víc zkušeností, v závěrečné zprávě mohly porovnat svoje pohledy na projekt a na způsob využití individuálních výchovných plánů u sebe a v ostatních školách.

Stále platí, že smlouvy s rodiči (což je marketingový název pro individuální výchovné plány, s nímž přišel J. Dobeš) jsou podepisovány převážně v průběhu 2. stupně základní školy. Nicméně dětský psycholog Václav Mertin, který byl více méně neformálním garantem projektu, očekával, že zejména primární, měkčí metody domlouvání se s rodiči budou probíhat na stupni prvním – a díky tomu se sníží frekvence zásadnějších výchovných potíží na druhém stupni. „Důvodem může být to, že děti na 1. stupni jsou lépe zvládnutelné a rodiče bývají přístupnější naslouchat doporučením pedagogů směřujícím k řešení eventuálních problémů. Po vstupu na 2. stupeň se ke slovu přece jen dostává puberta, dítě se více brání autoritám, proto možná některé výchovné problémy a konflikty více eskalují,“ říká M. Salavcová. Žáci se snaží víc prosadit i vůči učitelům, jsou drzejší, „otrlejší“, nemají z kantorů takový respekt. Více uzavřených smluv s rodiči tedy podle ní odpovídá tomuto stavu.

Nicméně i podle M. Salavcové je ideální, když se podaří zachytit vznikající problémy v chování dítěte co nejdříve, aby nebylo nutné sahat až k formalizaci dohody s rodiči podpisem individuálního výchovného plánu.

Nejčastěji školy v průběhu projektu řešily běžně se vyskytující problémy – neplnění školních povinností, nenošení pomůcek, úkolů, zanedbávání přípravy na školu, záškoláctví, nevhodné chování ke spolužákům, k učitelům, k dalším zaměstnancům školy, nevhodné vyjadřování atd. Většinou se používaly postupné kroky (domluva s dítětem, domluva s rodiči, dohoda na změně například v systému přípravy na školu, kontrola plnění sjednaných kroků…), k závěrečné fázi – tedy k podepsání individuálního výchovného plánu na speciálním hlavičkovém papíru za účasti rodičů, dítěte, učitele, často ředitele školy a pracovníka PPP tak většinou ani nedošlo.

Metodické doporučení

Počítá se s tím, že MŠMT vydá metodické doporučení s popisem jednotlivých kroků a s jejich vysvětlením, jeho součástí budou i používané záznamové listy pro různé úrovně dohod s rodiči, které byly upravovány v průběhu obou zkušebních let díky zpětné vazbě ze škol. Podobným způsobem bylo postupně dopracováváno i metodické doporučení, které je v současné době dokončováno.

Školy by se neměly podle M. Salavcové obávat, že by ČŠI brala jako minus, že si tuto cestu nezvolily. Zdůrazňuje nepovinnost volby - dokument bude mít skutečně podle ní pouze sílu doporučení, bude záležet čistě na řediteli školy a jeho kolezích a kolegyních, zda se rozhodnou touto cestou vydat. „Jistě, každá škola musí mít svůj systém řešení výchovných problémů a IVýP v nich být může, ale nemusí,“ poznamenává M. Salavcová.

Metoda individuálních výchovných plánů není drahá, přesto její prověřování drobné náklady školám přineslo, ať už na materiálu, nebo na eventuálních odměnách aktivních učitelů. Proto podle M. Salavcové všechny pilotní školy zařazené do projektu získají určitou odměnu.

Otevřené otázky

Že mělo smysl metodu nejdřív ozkoušet, se prý ukázalo i na právním problému, který se objevil a který se řešil a ještě asi řešit bude muset – jde o to, zda dokumentaci, která v případě využití IVýP vzniká (doporučení, dohody s rodiči atd.), má v případě přechodu dítěte na jinou školu původní škola předávat společně s kopií žákovské matriky. Právníci tedy budou muset odpovědět ještě na otázku, zda dokumentace s IVýP související do této matriky patří, a pokud ne, zda je možné ji další škole poskytnout – a za jakých podmínek. Má se nové škole pouze říci, že se s žákem a zejména s jeho rodiči touto formou pracovalo? Má se jí předat dohoda (formuláře) a její plnění? Je nutný souhlas rodičů? Zatím k tomu právníci ještě oficiální stanovisko nezaujali. „Ve hře je i otázka, zda má jít pověst žáka, u kterého bylo nutné použít IVýP, s dítětem dál, jestli by to nebyla stigmatizace, zda by nebylo lepší mu dát prostě druhou šanci, možnost smazat minulost a začít jinak a lépe. O tom se ještě bude diskutovat,“ poznamenává M. Salavcová.

„Pokud budou mít školy jakékoliv otázky k IVýP, budou se moci obrátit na Národní ústav pro vzdělávání, kde se jim dostane kvalifikované odpovědi,“ slibuje M. Salavcová. A pokud bude zájem, může se téma zavádění individuálních výchovných plánů dostat i mezi úkoly Národní institut pro další vzdělávání.

V zákonu ani ve vyhlášce, byť se aktuálně právě vyhláška o poradenství novelizuje, IVýP nenajdete. Kdysi se i o legislativním řešení uvažovalo. „Rozhodli jsme se nakonec pro metodické doporučení. Nechceme, aby se z IVýP stala pro školy povinnost, protože by to vedlo k formalismu, což by řešení výchovných problémů na školách neprospělo,“ vysvětluje M. Salavcová. A odkazuje na anglickou zkušenost (Anglie je jedinou zemí, kde byly podobné smlouvy zavedeny plošně a povinně), kde právě řeší nespokojenost svých škol s tím, že všichni rodiče musejí podepisovat obecnou dohodu o tom, že přijímají ve vztahu ke škole systém práv a povinností. A pokud začnou být s dítětem problémy, podepisuje se další smlouva, kterou se mají řešit konkrétní problémy. V Anglii se tedy nyní uvažuje, že se od těchto povinností ustoupí a systém smluv zůstane pouze jako možnost volby jednotlivých škol.

Projekt bohužel neposílil pravomoci škol

O zhodnocení projektu jsem požádal i dětského psychologa Václava Mertina, který se řešení výchovných poruch žáků dlouhodobě věnuje, který zpočátku myšlenku smluv s rodiči, jak ji formuloval J. Dobeš, ostře kritizoval. V prvním roce ověřování se pak ale podílel na přípravě metodických postupů v případě postupného řešení výchovných problémů dětí a dával individuálním výchovným plánům rámcovou podobu.

Školy, které se do projektu zapojily, jsou podle něho s metodou i s výsledky celkem spokojeny, z tohoto pohledu práce měla smysl. I když si myslí, že řada aktivních škol by k podobným výsledkům došla i bez tohoto pilotního projektu, protože podobné smlouvy s rodiči už nějakou dobu používaly.

„Čekal jsem ale, že se díky tomuto projektu posílí pravomoci škol, že se podaří jasněji a striktněji kodifikovat individuální výchovné plány tak, aby mohly školám více pomáhat. Vypadalo to, že by se do zákona vedle individuálního vzdělávacího plánu mohly dostat i individuální výchovné plány. Neznamenalo by to, že je školy musejí využít, ale pokud by je využily, našly by oporu v zákonu, což by bylo důležité,“ říká V. Mertin.

Doufal také, že se díky tomuto projektu posune dál debata o povinném vzdělávání. Školy by tak dostaly podle něho lepší rámec pro vyjednávání s rodiči, kdyby mohly říci – neplníte dohodnutá pravidla? Neplníte sliby? A pořád chcete, aby dítě chodilo do naší školy? Ale pak musíte plnit naše podmínky. Jinak dítě musí odejít a vaší povinností je najít pro něho jinou školu. V případě dlouhodobého nesouladu s rodinou by tak podle V. Mertina dostala škola podstatně lepší pozici k tomu, aby dovedla rodiče ke spolupráci s učitelem – ve prospěch dítěte.

„A upřímně – nepochopil jsem, proč se ověřování prodlužovalo na dva roky a proč se uvažovalo i o roce třetím. Vždyť jde o jednoduchý a v řadě škol už ověřený postup, který přece není nutné nějak složitě zkoumat,“ říká V. Mertin s tím, že to byla zřejmě spíš politická než odborná otázka.

Radmil Švancar

 

 

Základními cíli pokusného ověřování jsou:

ověřit novou formu školní péče o žáky, kteří narušují školní výuku, a postupy při řešení problematického chování těchto žáků na základních školách;

ověřit organizaci nové formy školní péče o žáky narušující školní výuku na základních školách;

ověřit možnosti uplatnění IVýP a organizaci jeho zavádění v případech, kdy nespolupracuje rodina při řešení problémů, a v případech, že předchozí postupy nevedou ke zlepšení;

ověřit možnosti zapojení třídních učitelů, vychovatelů, výchovných poradců, školních metodiků prevence rizikového chování (popř. dalších pracovníků škol v oblasti prevence rizikového chování), ředitelů škol a sociálních pedagogů při řešení problematického chování žáků na základních školách;

získat vyhodnotitelná data o průběhu zavádění IVýP ze škol, rodin a dalších zainteresovaných organizací a institucí;

připravit kvalitní podklady pro rozhodování o tom, zda a v jaké podobě začlenit IVýP do systému vzdělávání ČR a připravit podklady pro jeho případnou právní úpravu.

Z vyhlášení pokusného ověřování individuálního výchovného plánu MŠMT
z 12. července 2011.

 

 

Institucionální výchovný plán KNIŽNĚ

Školy, které se rozhodnou individuální výchovné plány zavádět, se nemusejí opírat pouze o metodické doporučení, které ministerstvo školství dopracovává a které by mělo být uveřejněno v souvislosti se závěrečnou konferencí projektu (podle neověřených informací na konci listopadu nebo na začátku prosince). Mají k dispozici i publikaci Problémy s chování ve škole – jak na ně.

Celá kniha je ovlivněna mertinovským pozitivizmem, pro pochopení závěrečných doporučení je dobré nepřeskočit úvodní „filozofické“ stránky, které vysvětlují pohled autorů na pojem „slušné chování“, na roli školy a rodiny ve výchově dítěte. Zajímavá je bezpochyby i kapitola shrnující současné názory na diagnostiku poruch chování.

Nejzajímavější ale bude pro učitele a vychovatele druhá polovina knihy zaměřená vysloveně na praxi, na konkrétní postupy, které jsou k dispozici a které je možné v případě výchovných problémů s dítětem použít.

Čtvrtý, v podstatě závěrečný díl knihy rozebírá právě možnosti individuálního výchovného plánu, řešení situací, kdy rodiče nechtějí spolupracovat, kdy nechodí do školy, kdy jsou sami agresivní, kdy odmítnou podepsat smlouvu… Publikace se nevyhýbá ani situaci, kdy je na vině problémů samotný učitel.

Těmito slovy autoři knihu ukončují:

„Nenabízíme iluzi, že poctivá snaha autorů předat školství použitelné poznatky i stejné úsilí učitelů a pracovníků systému pedagogicko-psychologického poradenství převést tyto poznatky do praxe povedou k okamžitému a výraznému zlepšení situace v českých školách. Dobře totiž víme, že i nákladné a velmi kvalitně prováděné intervenční systémy mají zatím při zvládání poruch chování jen mírný efekt. V jednom výzkumu se například ukázalo, že pouze u dvanácti procent mladistvých delikventů-recidivistů se podařilo dosáhnout kýžených výsledků. Je totiž pravděpodobné, že mnohem větší vliv na chování a jednání člověka než škola nebo psychologický intervenční program má rodina, vrstevníci, média a zejména společenské klima.

Učitelé, speciální pedagogové a psychologové (rovněž rodiče) však nemají jinou možnost, nechtějí-li se zcela zpronevěřit svému poslání, než dál hledat efektivnější způsoby předcházení a zvládání poruch chování. A trpělivě i důsledně usilovat o změnu. Proto jsme vděčni za pokusné ověřování IVýP v gesci MŠMT, za podporu stejnojmenné publikace z prostředků projektu RAMPS, ale také za aktivity občanských sdružení a samozřejmě i množství škol, které bez jakéhokoliv pokynu a návodu intuitivně používají stejné principy.

Škola je místo, ze kterého je možné šířit pozitivní naladění, vstřícnost k dětem, lásku a respekt k poznávání i učit děti slušnému chování. Je ovšem pravda, že bez vhodnějších podmínek a mnohem účinnější podpory celé společnosti nelze očekávat žádné dramatické změny.“

Problémy s chováním ve škole – jak na ně
(Individuální výchovný plán). V. Mertin, L. Krejčová a kolektiv, Praha, Wolters Kluwer, 2013.

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz