archiv
Učitelské noviny č. 36/2013
tisk článku

UNIVERZITA KARLOVA VOLÍ PÁTÉHO POLISTOPADOVÉHO REKTORA

V jednom ze dvou dní, kdy proběhnou volby do poslanecké sněmovny, se budou konat i jiné volby, a to rektora naší největší a nejstarší univerzity. Akademický senát Univerzity Karlovy bude volit svého pátého polistopadového a celkem již 508. rektora. Kandidáti jsou tři (bráno podle abecedy): MICHAL STEHLÍK, děkan Filozofické fakulty UK, STANISLAV ŠTECH, prorektor UK pro rozvoj, a TOMÁŠ ZIMA, proděkan pro vnější vzdahy a rozvoj fakulty 1. lékařské fakulty UK. Každému z nich jsme položili několik stejných otázek.

 

V prvé řadě nás zajímalo, které obory na UK případně chybějí a proč by na ní měly být.

„Nemyslím si, že u nás chybí nějaké kvantum oborů. Postrádáme několik speciálních jazyků a zejména si myslím, že velice užitečná by byla afrikanistika, již se zatím  znovu obnovit nepodařilo. Otázkou je, jak se budou na univerzitě rozvíjet moderní obory, jako například studium nových médií. Je to sice zajímavý obor, ale těžko říci, zda ještě jde o klasické akademické vzdělání, nebo to má spíše ráz ústupku současné době,“ říká M. Stehlík. Také S. Štech si nemyslí, že by UK zásadně postrádala nějaký obor. „Nemáme sice žádné technické obory, ale nejsme univerzitou technickou. Co by ale stálo za pokus, jsou nové hraniční obory, například obor pohybující se mezi informatikou, psychologií a logikou. Mělo by jít o obory orientované problémově.“ T. Zima také připouští, že by mohly vzniknout nové obory: „Mělo by jít o obory napříč univerzitou, ve kterých bude využito znalostí a schopností učitelů z různých fakult, třeba propojení některých humanitních a přírodovědných oborů. Nicméně nemám představu nějakého konkrétního oboru, jejž bych na UK v současné době postrádal.“

Nejvíce, a to nejen na UK, jsou podfinancovány humanitní obory. Přestože jde primárně o záležitost finanční politiky státu, co byste jako rektor mohl udělat pro změnu?

„Chtěl bych otevřít debatu o rozdělování státního příspěvku na vzdělávání na půdě univerzity. Když byl takzvaný normativ nastaven, měla se v něm na jedné straně skrývat práce pedagoga a na straně druhé provozní náročnost oboru, jako například provoz laboratoře. Nicméně nikdy nebyla provedena analýza, jaká je skutečná finanční náročnost jednotlivých oborů. A je také pravdou, že nemusíme stoprocentně kopírovat to, co je nám posíláno z ministerstva a můžeme vytvářet solidárnější systém. Je to i záležitost vedení univerzity a jejího senátu,“ uvádí M. Stehlík a S. Štech potvrzuje, že o toto se UK již snaží: „Začali jsme uplatňovat strategii, kterou jsme nazvali zvyšování vnitrouniverzitní koheze. Soudržnost spočívala v tom, že jsme se pokoušeli obory s nízkým koeficientem financovat o něco více. Snažili jsme se také, aby se vyrovnaly některé nespravedlnosti metodiky hodnocení výsledků vědy. Vnitřní parametrické změny však mohu být vždy přijaty jen po vnitřní dohodě a souhlasu všech fakult! Otázkou je, jak to provést, aby se změnil celkový systém financování terciárního sektoru. Dokážu si ale představit apel na stát, aby přidal některým vybraným humanitním, třeba učitelským oborům.“ Též T. Zima považuje za potřebné postupovat jednak cestou jistého vnitřního přerozdělení uvnitř univerzity, jednak diskuzí s ministerstvem školství ohledně koeficientů ekonomické náročnosti: „Navýšení by však nemělo u humanitních oborů proběhnout paušálně. I na naší univerzitě jsou humanitní fakulty, které mají průměrné mzdy učitelů vyšší než fakulty přírodovědné. Důležitou věcí je také hledání dalších zdrojů financování, tedy jak by si humanitní, ale i ostatní fakulty mohly více přivydělat vlastní činností, například v oblasti celoživotního vzdělávání nebo poradenstvím.“

Měl by se snížit počet studentů UK, a pokud ano, kterých oborů by se to mělo dotknout především?

M. Stehlík je rozhodně pro snižování počtu studentů: „Více než 52 tisíc na UK je moc. Měli bychom se dostat pod 50 tisíc. Z velké části jsme obětí nárůstu posledních let, kdy zejména humanitně zaměřené fakulty nabíraly více studentů proto, že to bylo ekonomicky výhodné. A právě u nich se nabízí, aby se po provedení důkladné analýzy začalo uvažovat o snižování počtu studijních míst. Výhodou je, že MŠMT zavedlo do normativu kvalitativní kritéria, takže útlum u těchto fakult by je už neměl finančně zničit. Avšak přímo oborová rovina by neměla být tématem pro rektora. To je záležitost jednotlivých děkanů.“ S. Štech je také toho názoru, že rektor nijak nemůže fakultám diktovat, které ze svých oborů mají zeštíhlit, případně zrušit. Je na nich, aby po diskuzích s vedením UK a obhajobě v akademických senátech provedly adekvátní opatření odpovídající aktuální situaci. Zároveň není stoupencem radikálního a okamžitého snížení počtu studentů: „Má-li ale být UK výzkumnou univerzitou zajišťující nejvyšší kvalitu výuky, její těžiště musí ležet v navazujících magisterských a v doktorských studijních programech, v nichž nemohou studovat kvanta lidí. UK je v situaci, že by možná i ráda některé své bakalářské studijní programy přenechala některým jiným kvalitním vysokým školám, ale situace v terciáru pro to ještě vytvořená není.“ T. Zima by v prvé řadě byl pro snížení tam, kde je nižší poptávka po studiu: „Počty bakalářů by se měly snížit, což odpovídá i klesající populační křivce. Snižovat by se ale rozhodně nemělo v doktorských studijních programech.“

Co by se případně mělo změnit v systému organizace UK?

M. Stehlík o nějaké razantní reorganizaci neuvažuje: „Počet fakult i jejich charakter by měly zůstat zachovány. Ke změnám na rektorátu by však dojít mělo. Ve svém volebním programu hovořím o profesio-nalizaci agend: zahraniční spolupráce, vnější vztahy nebo příprava evropských projektů. V rámci prorektorského týmu bych chtěl rozdělit funkci stávajícího prorektora pro doktorské studium a akademické kvalifikace tak, abychom měli samostatného prorektora jen pro doktorské studium.“ S. Štech považuje za prvořadé provést analýzu současného organizačního schématu, respektive komunikačních toků a kompetencí, a zjistit, zdali nejsou již zastaralé: „Například, do jaké míry zapojovat fakulty a samosprávné orgány do tvorby některých dílčích koncepčních politik. Rektor se rozhodně nesmí projevovat jako generální ředitel velkého koncernu, jenž rozhoduje se svými řediteli divizí. Fakulty by měly mít dostatek prostoru, ale zároveň by nemělo jít o volnou konfederaci, kde vedení univerzity je jen pro ozdobu. Prorektoři by měli být více svázaní s jednotlivými odbory, které by měly provádět analyticko-koncepční činnost, jež by sloužila jednotlivým fakultám.“ Jasná struktura řízení s jednoznačně definovanými zodpovědnostmi a termíny jsou prioritou T. Zimy v této otázce: „Nutná je otevřená a pravidelná komunikace mezi akademickou obcí a vedením univerzity. Jako rektor bych také pravidelně navštěvoval vedení fakult i jejich senáty.“

Kdyby byl skutečně dostatek finančních prostředků, co by bylo potřeba především udělat pro to, aby se UK dostala mezi 10 relativně nejlepších univerzit světa?

Jedním z kritérií žebříčků, upozorňuje M. Stehlík, je práce s absolventy a zapojení absolventů do života univerzity: „Tu nemáme moc dobrou. A není to jen otázka financí. Dále je nutný jednoznačný důraz na výzkum a jeho posílení o mezinárodní odborníky.“ S. Štech sice mezinárodní žebříčky označuje za bublinu, nic to ale nemění na tom, že při dostatku peněz by se kvalita oborů na UK dala podstatně zvýšit: „V prvé řadě by bylo nutné dobudovat infrastrukturu. Jen to, co máme v plánu již několik let, by přišlo na sedm osm miliard korun. Nevěřím moc tomu, že za našimi hranicemi čekají stovky špičkových badatelů na to, až jim vytvoříme podmínky, aby se usídlili v Praze. Reálné ale je, že zde stráví rok až tři. A je samozřejmě také potřeba, aby i naši studenti vyjížděli ven a vraceli se.“ T. Zima to vidí podobně: „Výrazná investice jak do našich pedagogů a vědců, tak na získání špičkových opinion leaderů ze zahraničí. A aby k nám přišli, byla by nutná i rekonstrukce stávajících objektů univerzity a výstavba nových, včetně nákupu moderního vybavení.“

Kde je hranice mezi apolitičností akademického prostředí a osobní politickou angažovaností rektora?

„Jedna věc je angažovanost a pojmenovávání problémů, jiná věc je vstup politiky na akademickou půdu, což je nepřípustné. Pokud jde o rektora, nedovedu si představit, že by činil silné politické výroky bez mandátu akademického senátu,“ komentuje M. Stehlík. Ani S. Štech nepřipouští, aby rektor z vlastního popudu vykonával politickou činnost: „Rektor nikdy nemůže vystupovat jako hlásná trouba nějaké politické strany a ani nemůže zvát k propagaci její exponenty na akademickou půdu. Rektorovi se ale může stát, že když hájí nějaký zájem univerzity, v daném historickém okamžiku se nepřímo protne s programovou prioritou nějaké politické strany.“ Obdobnou filozofii zastává i T. Zima: „Rektor musí vystupovat ryze odborně a apoliticky v tom smyslu, že nesmí veřejně podpořit nějakého politika nebo určitou politickou stranu. Může ale směrem k politikům obhajovat vědecká data, která má univerzita k dispozici, například demografické údaje ve vztahu k důchodové reformě. Rektor by měl vždy hájit zájmy univerzity v oblasti vysokoškolské politiky nebo vědecké činnosti bez ohledu na to, jaké jsou jeho osobní politické preference.“

Lukáš Doubrava

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz