archiv
Učitelské noviny č. 25/2013
tisk článku

BĚŽNÁ PRÁCE VE „ZVLÁŠTNÍ“ ŠKOLE

Škola rodinného typu. Škola, ač v Praze, má blízko k přírodě. Velká zahrada. Skoro v každé třídě klec, terárium, akvárium, o jejichž obyvatele se zdejší děti starají. Vysoké stropy, ale malé třídy. A problém najít místo pro žáka, který by sem chtěl přestoupit. To je jen velmi rámcový obraz Základní školy praktické a speciální, která má v Praze 9 ještě další dvě detašovaná pracoviště a která nabízí vzdělávání dětem s lehkým, středním, ale i těžkým mentálním postižením. S ředitelkou Alžbětou Cibochovou, která se po desetiletích strávených ve škole pomalu chystá do důchodu, a s její zástupkyní Pavlínou Čuřínovou jsme hovořili o současné situaci ve speciálním vzdělávání dětí s mentálním postižením.

  

Poslední měsíce doslova zuří diskuze o pojetí speciálněpedagogické péče zejména o děti s lehkou mentální retardací, o poslání a funkčnost základních škol praktických a o korektnost přijímání dětí do těchto škol. Jak toto přijímání probíhá u vás, co berete v úvahu – kromě povinných doporučení z poradenského zařízení a informovaného souhlasu rodičů?

V poradenském doporučení je nezbytné, aby bylo z textu jasné, že z vyšetření vyplynula mentální retardace dítěte, tedy že odborník z PPP nebo z SPC zařazení dítěte do školy našeho typu doporučuje. Většinou je součástí rozhodování i zpráva od lékaře, který má žáka v péči. Zmínil jste informovaný souhlas rodičů – jak poradenské zařízení, tak my jim vysvětlujeme specifika práce s dítětem v naší škole, odlišnosti i profesní uplatnitelnost. Jestliže jsou tedy tyto podmínky splněny, dítě přijmeme – pokud ovšem máme místo.

(Právě v okamžiku, kdy jsme o tomto problému hovořili, zvonil telefon. „Kam? Do třetí třídy? Bohužel, nemůžeme, nemáme jediné místo,“ říká do sluchátka ředitelka školy a doporučuje jinou základní školu praktickou…)

Berete v těchto případech v úvahu i další kritéria? Bydliště dítěte, sociální situaci rodiny, hloubku postižení žáků?

V současnosti musíme vybírat, bydliště dítěte je jedním z charakteristik, které bereme v úvahu, na druhé straně – sjíždějí se k nám žáci z celé východní části velké Prahy. Naším zřizovatelem je pražský magistrát, takže toto hledisko je bráno v úvahu jen kvůli dostupnosti školy pro dítě. Kapacitně bychom mohli teoreticky naplňovat třídy do čtrnácti žáků v základní škole praktické, ale máme velmi malé třídy, z hlediska hygienických předpisů je pro nás většinou horní hranice na dvanácti třinácti žácích. Konečně, míra postižení našich žáků se v průběhu let prohlubuje, a přestože máme ve třídách prvního stupně asistenty pedagoga, je nižší počet žáků na učitele adekvátní k individualizaci výuky.

Součástí vaší školy jsou i třídy základní školy speciální i třídy rehabilitační, tedy pro žáky se středním a těžkým mentálním postižením a s kombinovanými vadami. Teď ale hovoříte o základní škole praktické a také zmiňujete větší hloubku mentálního postižení…

Je to z toho důvodu, že základní školy přijímají žáky, kteří dřív přicházeli k nám. Jsou to tzv. hraniční děti, jejichž výsledky psychologické diagnostiky se pohybují na hranici mezi podprůměrem a lehkou mentální retardací. Poradenská zařízení jsou v poslední době pod tlakem politiků při vyslovování doporučení na zařazení dítěte do speciálního vzdělávání velmi opatrná. Jsme v kontaktu se základními školami v okolí. Každá má několik dětí, které ve výuce kvůli svým mentálním schopnostem nestačí. Rády by je přeřadily do naší školy – jednak ale není místo, jednak někdy nesouhlasí rodiče a někdy je nedoporučí poradenské zařízení. Základní školy se snaží, často žádají o asistenty, ale i tehdy pracovat s těmito dětmi ve velkých třídách v rámci standardních požadavků RVP ZV bez znalosti speciálněpedagogických metod a forem práce, bez možnosti výrazné individualizace je nesmírně obtížné. Takové děti se k nám pak dostávají ve vyšších ročnících, většinou mají horší úroveň znalostí, ale hlavně návyků než naše děti.

Co říkáte názoru, že by základní školy praktické neměly mít první ročníky, že by všechny děti měly nastupovat do běžných škol, aby se zjistilo, jestli by jejich nároky nezvládly?

Předloni jsme první ročník neotevírali, protože jsme neměli děti s doporučením. V jiných letech je ale situace jiná, do první třídy obvykle přijímáme děti, u kterých je rozumové oslabení evidentní a od začátku je jasné, že by běžnou školu nezvládly. Spíše se stává, že později bývají přeřazeny do základní školy speciální. Když ale třídu neotevřeme, neznamená to, že by neexistovaly děti, které by už v tomto věku nepotřebovaly speciálněpedagogickou podporu. Politický tlak na naše školy a na poradenská zařízení je však veliký. Důsledkem jsou pak rozhodnutí, která nejsou vždy ve prospěch dítěte.

Jak se liší práce pedagoga ve škole pro žáky s mentálním postižením od práce v běžné škole?

Je obtížné zachytit všechny rozdíly… Nezbytné jsou nižší počty žáků, díky kterým se dá pracovat skutečně s každým individuálně. Frontální výuka hlavně na 1. stupni v podstatě neexistuje. To je ale východisko, stejně jako jiné učebnice a nároky respektující rozumové schopnosti dětí. Podobně jako je tomu často v běžných školách, i u nás učitelky připravují pomůcky pro žáky. Rozdíl je v tom, že většinou to jsou pro každé dítě jiné pomůcky, upravené podle jeho potřeb. Průběžně podle únavy dětí se zařazují relaxační chvilky, pro nejmenší máme i relaxační místnost, kam může jít i žák samostatně spolu s asistentkou… Čtení se učí spíše globální metodou, která těmto dětem lépe vyhovuje. Samozřejmostí je strukturované učení (nejen pro žáky s poruchami autistického spektra, i když u nich je to naprosto nezbytné), při práci s dětmi s problémy v komunikaci (to je spíše záležitostí základní školy speciální) se používají alternativní způsoby komunikace. Veškerý výklad v základní škole praktické je postaven na názornosti. V učebním plánu je podstatně víc hodin pracovního vyučování, které v běžných školách často zcela absentuje. Právě díky tomu se naši žáci dobře uplatňují v praxi, pokud se jim podaří absolvovat učební obor. Někteří jsou schopni dokonce přestoupit i na střední odbornou školu. Je to výjimečné, ale stává se to. Z minulosti zaznamenáváme příběh, kdy naše absolventka postupně zvládla gymnázium a maturitu a pak vystudovala i speciální pedagogiku na vysoké škole.

Neznamená to, že byla do vaší školy zařazena chybně?

To jsou věci, které je vždy nutné posuzovat individuálně. K nám přišla ze základní školy, kde nezvládala kladené nároky, psychicky velmi oslabená, s minimálním sebevědomím, bez snahy a ochoty plnit školní úkoly. V našem školním prostředí se výrazně zlepšila a dosáhla až naprosto mimořádného úspěchu. Otázka je, jak by to dopadlo dnes, kdyby nedostala doporučení pro přestup do základní školy praktické.

Objevují se názory, že upravené nároky ve školních vzdělávacích programech našich škol jsou vůči zdejším žákům diskriminační, protože zhoršují jejich pozici na trhu práce.

To může říci pouze někdo, kdo s těmito dětmi nepracoval, kdo žije jen svými idealistickými vizemi. Realitou je, že se naši žáci nikdy nebudou živit prací, v níž je nezbytné složité teoretické myšlení. Je třeba vybudovat u nich pracovní návyky, zodpovědnost, podporovat manuální zručnost, protože to je přesně prostor, ve kterém se pak uplatní. Když hovoříme s řediteli středních odborných učilišť a škol, dozvídáme se, že naši absolventi v profilových předmětech dosahují lepších výsledků než jejich spolužáci, kteří prošli základní školou. Je to hlavně proto, že u nás se naučí pracovat s řadou nářadí, zvládají základní technologické postupy. Je to pro jejich budoucnost lepší, než aby selhávali ve dvou povinných cizích jazycích, když obtížně zvládnou ten mateřský.

A co když se tedy zjistí, že by se nějaký žák mohl uplatnit v některém náročnějším oboru?

Vzdělávací cestu má otevřenou. Od nás dostává vysvědčení jako každý další žák základní školy, existuje možnost doplnění základního vzdělání, pokud třeba ukončí základní školu v nižším ročníku. Záleží na jeho zájmu, schopnostech. Možnost dalšího vzdělávání ale mají i absolventi základní školy speciální. Jejich pracovní prognóza je velmi špatná, v podstatě všichni po ukončení školy čerpají sociální dávky a zůstávají doma, nebo odcházejí do sociálních zařízení. Naše škola patří mezi ty, které přivítaly projekt Aktivačních center, kam mohou tito lidé chodit, mají připravený program, úkoly přiměřené jejich schopnostem, jsou mezi lidmi, mohou s nimi komunikovat… Chodí k nám nesmírně rádi. Pro učitelky, které se projektu účastní, to je velmi náročné, ale na druhé straně – je třeba vidět i to, že jde o pomoc rodině, která se může v době, kdy jsou jejich děti v centru, zabývat něčím jiným než péčí o ně, což jinak vyplňuje všechen její čas.

 Radmil Švanccar

 

Ze zprávy PPP…

Jakub se projevuje jako pomalý, spíše pasivní a nejistý chlapec. Příliš si nedůvěřuje. Často odpovídá: nevím. Zadané úkoly plní s dopomocí, pracuje po dlouhých latencích. Je potřeba jej vhodně motivovat k práci, povzbuzovat jej k výkonu. Na základě psychologické zkoušky bylo prokázáno, že celková úroveň rozumových předpokladů leží v pásmu podprůměru. Výkon dítěte není vyrovnaný. Jakub výrazně selhává v matematice. Pracuje zhruba na úrovni žáka 2. třídy (navštěvuje 7. ročník ZŠ). Čte velmi pomalým tempem, odpovídá 2. třídě ZŠ. Obtížná slova slabikuje, ale technicky je čtení správné. Porozumění čtenému je zhruba na 50 %. Reprodukce je však méně samostatná. Psaní a jazykové dovednosti jsou na úrovni učiva 3. třídy. Především je obtížné vnímání délky samohlásek. V matematice nemá vytvořenou představu desítkové soustavy. Principu násobení neporozuměl a je závislý na paměťovém osvojování spojů, což je pro něj náročné. Kvůli tomu se u něj nemohou potřebně rozvíjet další matematické představy a následně i dovednosti. Řešení slovních úloh je pro něj náročné. Oblast matematických dovedností je nejvíce školně riziková.

Závěr zprávy

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a zejména nevýhodnému rozložení rozumových předpokladů mají tyto obtíže vliv na celkovou školní úspěšnost chlapce. Může následně dojít i k sekundární neurotizaci dítěte. Pro chlapce by bylo nejvhodnějším řešením vzdělávání podle programu RVP ZV-LMP. Jedná se o žáka se speciálními vzdělávacími potřebami charakteru zdravotního postižení – viz zákon č. 561/2004 Sb., vyhláška č. 73/2005 Sb.

 

< zpět do čísla
banners/1600293600_tesco_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
1543878000_mikroskop.gif
1597960800_mascotte_125 x 125.jpg
ucebnice
1599602400_okentes.gif
anketa
Pomůže Strategie 2030+ změnit školství k lepšímu?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
40%
33%
27%
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz