archiv
Učitelské noviny č. 26/2005
tisk článku

Z učitelů plavání se stali pedagogičtí pracovníci

Školská legislativa má vliv i na povinnou plaveckou výuku

Již dříve bylo plavání běžně zařazováno do školních osnov a hovořilo se tedy o něm jako o nedílné součásti tělesné výchovy na základní škole. Zatímco však povinných čtyřicet hodin plavání na prvním stupni určovaly ještě vloni pedagogicko-organizační informace, od poloviny ledna je již nařizuje vyhláška.


Třetí a čtvrtá třída jsou nejvhodnější

Vyhláška č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky stanovuje výuku plavání na prvním stupni ve dvou zpravidla po sobě následujících ročnících, a to nejméně 20 vyučovacích hodin během jednoho ročníku.

„Ještě dnes existují plavecké školy, kde výuka plavání probíhá po deseti hodinách v jednom školním roce během čtyř ročníků,“ sděluje JAN PUŠ, prezident Asociace plaveckých škol ČR (APŠ) a ředitel plavecké školy v Třebíči, kterou zřizuje kraj Vysočina. „Ředitel školy tedy minimální limit pro výuku plavání splní. Myslím si však, že model výuky stanovený vyhláškou je efektivnější. Rozdíl je také v tom, zda se plavecká výuka provádí ve druhém a třetím ročníku, nebo ve třetím a ve čtvrtém. Starší žáci jsou již vyspělejší, což se projevuje nejen v jejich psychice, ale i v lepší pohybové koordinaci.“

Žádná legislativní norma však neurčuje ani nedoporučuje preferovat třetí a čtvrtý ročník jako nejvhodnější pro výuku plavání. Je tedy čistě na řediteli školy, zda zohlední tento odborný poznatek vycházející ze zkušenosti plaveckých škol.

Bazény jako školská zařízení

Povinná výuka plavání se opírá i o školský zákon. Jeho naplnění určuje RVP pro základní vzdělávání. V části Člověk a zdraví se jednoznačně hovoří o plavání, a to nejen na prvním, ale dokonce i na druhém stupni. Zatímco však na prvním stupni musí plavecký kurz absolvovat žáci jakékoliv školy, na druhém stupni tuto povinnost již změkčuje poznámka: pokud má škola podmínky.

S výukou školního plavání souvisí dále vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných. Vyhláška určuje, že v jedné skupině žáků se zdravotním postižením připadají na jednoho učitele plavání nejvýše čtyři žáci. Pokud však jde o děti zdravotně nebo sociálně znevýhodněné (fyzicky slabé nebo takové, které nemají osvojené některé běžné sociální návyky) metodický pokyn k zajištění bezpečnosti určuje, že na jednoho učitele připadá deset neplavců nebo patnáct plavců.

Školský zákon také říká, že školské zařízení je součástí vzdělávací soustavy. Vyhláška č. 108/2005 Sb., o školských výchovných a ubytovacích zařízeních a školských účelových zařízeních uvádí i plavecké školy jako školská zařízení. Z toho plyne, že ti, kdo na takovýchto školách učí, jsou nyní považováni za pedagogické pracovníky. (Týká se to však jen plaveckých škol, jež jsou zařazeny do sítě škol, nikoliv těch, které jsou zřízeny podle živnostenského zákona.) „Jde o zásadní změnu. Doposud nebyli učitelé plavání zařazeni jako pedagogičtí pracovníci, přestože museli plnit povinnosti pedagogického pracovníka. Nyní mají nárok na plat i na dovolenou pedagogického pracovníka,“ dodává Puš.

Tím se na učitele plavání vztahuje i zákon o pedagogických pracovních. Ten však určuje, že učitelé musejí mít pedagogické vzdělání. Učitelé plavání ve školském zařízení, kteří nemají absolvované vysokoškolské studium, ho proto musejí zahájit do pěti let, nebo s nimi bude rozvázán pracovní poměr. Mnohé plavecké školy však budou tuto podmínku splňovat jen těžko. Situaci by podle Jana Puše mohla vyřešit změna v katalogu prací.

Cvičitel není trenér

APŠ se nedávno obrátila na ministerstvo školství, protože její členové nepovažují za vhodné současné označení jejich profese. „Chtěli bychom dosáhnout změny v katalogu prací. Ten definuje učitele plavání jako trenéry. Ve skutečnosti však jde o cvičitele, nikoliv trenéry. Rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi například zcela jasně vnímá Fakulta tělesné výchovy a sportu UK, protože trenér vyžaduje perfektní technické provedení a výkon, cvičitelé ale učí děti plavat tak, aby to odpovídalo jejich individuálním pohybovým schopnostem. Navíc cvičitelé plavání nemají ani příslušné trenérské vzdělání,“ vysvětluje Puš a dodává: „Upozorňovali jsme na tento terminologický i věcný problém již při tvorbě zákona o pedagogických pracovnících. MŠMT reagovalo tím, že nechce katalog rozšiřovat o další kategorii. Neuspěli jsme ale ani s tvrzením, že vlastně nejde o další kategorii, pouze o rozšíření a upřesnění té stávající. Tím by se také vyřešilo to, že cvičitelky se středním pedagogickým vzděláním a s rekvalifikačním kurzem cvičitele plavání by nemusely absolvovat vysokoškolské studium. Tito lidé by byli zařazeni trochu jinak než běžní pedagogičtí pracovníci, ale plavecká škola by po padesátiletých kvalitních zkušených cvičitelkách nemusela požadovat vysokou školu.“

Avšak ani absolvent pedagogické fakulty s aprobací na tělesnou výchovu není podle Jana Puše připraven hned vyučovat v plavecké škole. Měl by proto ještě projít speciálním kurzem.

Nepovinné plavání může přijít levně

Výuka plavání je zajišťována tak, že základní škola si objednává tuto službu u plavecké školy. Jde tedy o smluvní vztah. Ve smlouvě musí být proto uvedeno finanční krytí. Náklady se dělí na přímé a provozní. Přímé náklady (mzdy, odvody a pomůcky) hradí škola z prostředků, které obdrží od kraje. Provozní náklady (zejména nájem) financuje škola ze zdrojů poskytnutých zřizovatelem. Dopravu hradí většinou rodiče. Pokud škola projeví zájem o výuku plavání i mimo povinných 40 hodin, předpokládá se, že náklady si již budou hradit žáci sami, respektive jejich rodiče. Avšak vzhledem k tomu, že dětí školou povinných v současné době stále ještě ubývá, kapacity nutné na realizaci výuky plavání nemusí jedna škola pro povinný kurz zdaleka využít. V takovéto situaci, kdy jsou již nájem i provozní náklady uhrazeny, by bylo škoda nedoplnit kurz i o žáky, kteří nechodí do ročníku, kde povinná výuka plavání zrovna probíhá. Smluvní cena tak nakonec může představovat i třetinu standardních nákladů, které by musel rodič jinak uhradit, pakliže ovšem chce, aby se jeho ratolest učila plavat i mimo povinný kurz.

Učitel musí být i na bazéně

K bezpečnosti při plavecké výuce se vztahují dvě normy. Jednak nadále platí Metodický pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí a žáků ve školách a školských zařízeních (MŠMT č. j. 29 159/2001-21 z 9. 11. 2001), jednak vešla nově v platnost Vyhláška č. 64/2005 Sb., o evidenci úrazů dětí, žáků a studentů (viz UN 14/2005).

„Metodický pokyn je po obsahové stránce dostačující, máme však zato, že by mělo jít o vyhlášku. Také na tento nedostatek jsme upozorňovali ministerstvo školství,“ uvádí Puš.

Před platností metodického pokynu mohla školní výuka plavání probíhat teoreticky třeba v rybníku. Pokyn však jednoznačně říká, že plavecký výcvik se uskutečňuje jen v zařízeních k tomu určených.

Pro ředitele a učitele základních škol je v pokynu nejdůležitější bod třetí, který stanovuje pravidla pro pedagogický doprovod. Za bezpečnost žáků do doby jejich předání pracovníkům pověřeným vedením plaveckého výcviku odpovídají učitelé, kteří děti na výcvik přivedli. Avšak za bezpečnost žáků při plaveckém výcviku prováděném v cizím zařízení odpovídají ti, kteří jej vedou. Ovšem kantor by měl být přítomen i během celé výuky plavání. „Když dítě potřebuje na záchod nebo ho třeba postihne náhlá nevolnost, jeho bezpečnost nemůže již zajistit cvičitel plavání, proto za žáka v takovéto situaci okamžitě přebírá zodpovědnost doprovázející učitel,“ dodává Puš.

Ale pozor! Podle právního výkladu APŠ i ministerstva školství zde existuje podstatný rozdíl mezi tím, zdali je výuka školního plavání prováděna v subjektu, který je registrován jako školské zařízení, nebo v plavecké škole zřízené fyzickou či právnickou osobou podle živnostenského zákona. U plavecké školy, která není v rejstříku škol, nelze totiž zodpovědnost za děti převést na cvičitele plavání ani během výcviku! Učitelé, kteří přivedli děti na bazén, tak za ně plně zodpovídají i tam.

Pravidla pro učitele i pro žáky 

Dalším bezpečnostním prvkem, který spadá jak do kompetence školy základní, tak plavecké, je povinnost poučit své zaměstnance i žáky o pravidlech bezpečnosti.

Zvláště učitelé plavání by podle Jana Puše měli být jednou ale raději dvakrát ročně proškoleni v bezpečnostních předpisech, a to včetně poskytnutí záchrany tonoucímu a v první pomoci. 

Třebíčská plavecká škola klade také velký důraz na to, aby informace o bezpečnosti získali i žáci. Před samotným kurzem plavání proto pošle na základní školu materiály, které přesně vymezují kromě úkolů pro učitele i bezpečnostní a hygienické zásady pro žáky. Jde o přílohu smlouvy, kterou mezi sebou uzavřely obě školy, tedy základní a plavecká. Tím se základní škola zavazuje své žáky s těmito pravidly seznámit.

K dalšímu poučení dětí dochází pak ještě přímo v plavecké škole před zahájením výcviku. „Žákům vždy promítneme na videu zhruba desetiminutovými program. Sice tak přijdeme o chvilku času určeného k výuce plavání, ale děti díky tomu získají jasný přehled o tom, jak škola vypadá, na co je potřeba si dát pozor, co smí dělat jen při pokynu učitele a co se nesmí dělat vůbec. Zároveň dětí vidí ukázky z výuky, včetně pomůcek, které budou používat,“ ilustruje Puš.

Každá plavecká škola by měla mít zpracovaný jakýsi vnitřní řád zaměřený zejména na bezpečnost práce. V něm by mělo být také jednoznačně stanoveno, kdy za děti odpovídají učitelé, nebo cvičitelé.

Dobrý cvičitel zvládá strach svých žáků

APŠ sdružuje více než polovinu plaveckých škol (kterých je nyní asi stovka), a to jak těch, které jsou v rejstříku škol, tak i těch, jež fungují na základě živnostenského zákona.

„Nelze říci, jestli jsou lepší plavecké školy jednoho, nebo druhého typu. Faktem ale je, že pedagogické vzdělání, které mají cvičitelé ve školských zařízeních, má vliv na výuku,“ tvrdí Puš.

Zákon jasně říká, že ředitel je zodpovědný za výběr prostředí, do kterého posílá žáky. Jak by tedy měl ředitel základní školy postupovat při výběru plavecké školy?

Předně by se měl fyzicky seznámit se zařízením, které plaveckou výuku nabízí - měl by poznat jeho obsah i metodiku, a také se zúčastnit samotné hodiny plavání. Zvláštní pozornost by ředitel měl také věnovat tomu, jakým způsobem daná plavecká škola zajišťuje bezpečnost při výuce.

„Některé děti se při výuce plavání bojí. Dobrý učitel plavání však nemůže žáky nutit provést cvik, ze kterého mají strach, ale musí postupně pracovat na tom, aby ho odstranil. S dítětem, které se bojí, pracuje cvičitel individuálně a strachu ho zbavuje tím, že ho pozvolna seznamuje s vodním prostředím. Podle toho, jak zná a efektivně využívá učitel plavání metody k překonání strachu, může ředitel základní školy také velice dobře poznat, jak je kvalitní daná plavecká škola,“ uzavírá Puš.

LUKÁŠ DOUBRAVA

< zpět do čísla
banners/muvs_390x60_2021.png
reklama
1604012400_polar_125x125.jpg
ucebnice
anketa
Pomůže Strategie 2030+ změnit školství k lepšímu?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
36%
35%
29%
dts 2021_web.jpg
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2021 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz

php shell hacklink php shell seo instagram takipçi satın al php shell grandpashabet baymavi baymavi giriş kalebet lidyabet http://jigoloizmir.wordpress.com/ http://jigolositem.blogspot.com/ http://jigolofan.blogspot.com/ http://jigoloblogu.blogspot.com/ http://jigoloolmak.wordpress.com/ exproof etanj armatür okey