archiv
Učitelské noviny č. 32/2004
tisk článku

Sebehodnocení školy jako óda na vlastní úspěchy?, P. Husník, UN č. 29/2004

Při četbě článku jsem si jen potvrdila skutečnost, že autoevaluace či chcete-li sebehodnocení je sice tématem často proklamovaným, přesto však stále nejasným. Tímto tématem se zabývám již třetím rokem a mohu říci, že nejen česká terminologie je v této problematice nejednotná (někteří autoři preferují výraz sebehodnocení, jiní autoevaluace – na základě poznatků ze zahraničí si dovoluji si podotknout, že tyto výrazy by neměly být synonymicky zaměňovány), stejně tak se různí i zkušenosti jednotlivých škol s tímto procesem (jak je již patrné ze samotného článku).

Pravdou zůstává, že pokud si chce ředitel školy prostudovat více teoretických poznatků o jednotlivých fázích celého procesu, existuje je málo publikací, které může využít (vybírám například Karel Rýdl – Sebehodnocení školy, Danuše Nezvalová - Kvalita ve vzdělávání apod.). Pokud se však chce dozvědět více o praktických zkušenostech s autoevaluací v českých školách, s velkou pravděpodobností nenalezne žádné informace.

Autoevaluace se však stává nutností a žádná škola, která chce být maximálně autonomním subjektem, se jí ani v budoucnu nevyhne, protože smyslem tohoto procesu není jen kvalitu prokazovat, ale především ji zlepšovat. Vše závisí na důvodu, proč je autoevaluace prováděna (důležitým momentem je to, že si škola má sama vybrat oblasti, na které se při autoevaluaci zaměří - nelze se zaměřovat pouze a jen na porovnávání kognitivních znalostí a nelze ji nařídit), jaké indikátory jsou používány apod.

Klíčovým momentem celého procesu autoevaluace je to, jak je nahlíženo na negativní zjištění stavu v určité oblasti práce, či jak se zachází s chybou. Nalezená chyba/negativní informace při autoevaluaci nemá být považována za hrozbu, ale naopak za příležitost zlepšit se.

Úskalí tohoto procesu tedy nespočívá ani tak v jeho špatném či dobrém provádění (nic nemůže být dokonalé napoprvé), ale spíše v zachovávání objektivity při interpretaci zjištěných údajů. Záleží tedy na každém, jaký postoj k celému procesu a jeho výsledkům zaujme. Jak je již z tohoto neúplného výčtu patrné, problematika autoevaluace stojí minimálně za sepsání publikace (série článků či jiného materiálu), ve které by alespoň některé z nastíněných problémů byly vyjasněny.

Nejen z těchto důvodů nedávno vznikl dvouletý projekt v rámci evropského programu Socrates (Accompanying Measures, Socrates Action 8) Bridges across Boundaries, Cross-disseminating quality development practices in Southern and Eastern Europe, jehož smyslem je, jak je patrné z jeho názvu, “vystavění mostů přes hranice ve smyslu sdílení postupů a zkušeností v řízení kvality v jižní a východní Evropě”.

Partnery projektu jsou zástupci pedagogických pracovišť z řady zemí – Itálie, Maďarska, Polska, Řecka, Slovenska, Švýcarska a také České republiky (naši účast koordinuje Ústav pedagogických věd FF MU v Brně) tedy země, ve kterých jsou autoevaluační procesy známé, ale na druhé straně i státy, pro které jsou relativně nové.

Stěžejním cílem projektu (do něhož budou zapojeny tři české školy) je zprostředkování poznatků a zkušeností s autoevaluací co nejširší veřejnosti, zejména v zemích, kde myšlenka autoevaluace vzdělávacích institucí není ještě pevně zakotvena, což je případ České republiky. Jedním z výstupů projektu, který je plánován na 21 měsíců, pak bude vydání českého překladu publikace „Self-evaluation in European Schools“ od Johna McBeatha zaměřené na problematiku autoevaluace a doplněné o případové studie (příklady) českých škol. Doufáme, že se nám tak podaří odstranit to, že autoevaluace může být v České republice považována za „podřezávání židle“ či „óda na radost“ a přispějeme k zavedení sebehodnocemí, autoevaluace do práce našich škol.

Jana Vašťatková

Katedra pedagogiky s celoškolskou působností, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci

 *

Do ankety k sebehodnocení školy přispěli tři ředitelé škol. Jejich příspěvky mně vyzněly spíše jako lkaní nad problémy v práci ředitele školy a školy a těch je nepočítaně. Předpis, pravidla k autoevaluaci nejsou, ale již několik let jsou školy vyzývány k provádění sebehodnocení (ČŠI, dlouhodobými záměry krajů atd.). Už hranice sebehodnocení jsou velice relativní jak obsahem, tak určením času.

Lze chápat autoevaluaci jako součást kontroly (kontrola je složkou řízení). Hodnotící počiny k autoevaluaci lze najít v hodnocení plnění střednědobého plánu školy, ročního plánu školy (když je škola zpracovává), v závěrech pedagogických rad, v hodnocení metodických sdružení (předmětových komisí), v plnění učebních dokumentů a dalších.

Ve výroční zprávě je hodnocení vyjádřeno statistickými údaji a je na volbě ředitele školy, zda využije nabídku přidat stručné hodnocení případně interpretaci číselných údajů.

Chtějí-li pedagogové zpracovat evaluaci kvalifikovaněji, mohou čerpat poučení z nabízené literatury, které je na trhu dostatek. Nelze vycházet pouze z teoretických pouček nebo empirie. Je potřebné využít evaluačních metod (kvantitativních nebo kvalitativních) například průzkumů. Z těch se zpracují závěry a opatření do výchovně vzdělávacích procesů, učebních dokumentů atd. Nebojíme se považovat za respondenty pedagogy, manažery spolupracujících firem, žáky, kteří někdy upozorní na jevy, které třeba ani sami nezaznamenáme.

K otázce, zda je vhodné, aby sebehodnocení bylo ódou na vlastní úspěchy, bych mohl uvést známé, že každá informace může být zneužita.

Jestliže přistoupíme na tuto tezi, pak musíme vytvořit autoevaluace dvě, jednu pro nadřízené a kontrolní orgány (se samochválou) a druhou objektivní, splňující poslání vlastního hodnocení.

Z loňska máme zpracovanou autoevaluaci (49 stran A4, i když samotný rozsah ještě nic nevypovídá o kvalitě). Jsem přesvědčen, že je objektivní, kritická a mohu potvrdit, že ČŠI ji nejen prostudovala, ale také pozitivně hodnotila.

Autoevaluaci tvoříme v těchto etapách: shromažďování informací z průzkumů, pedagogických rad, kontrol, hospitací, norem, literatury apod., zpracování autoevaluace, připomínkové řízení pedagogů, případně také rady školy a žákovské samosprávy, závěry a opatření ke zlepšení činnosti školy. Smysluplnost vidíme v komplexnosti hodnocení, v participaci většího počtu lidí na řízení, v prohloubení kvalifikace zúčastněných, ve vhledu většího počtu lidí do problémů, v informovanosti o budoucích procesech, ve zlepšování výkonů školy.

ZDENĚK KESNER,
Obchodní akademie, Praha 3

< zpět do čísla
banners/albert_390x60px_new.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz