archiv
Učitelské noviny č. 14/2004
tisk článku

Stěžujeme si na mladé? Stěžujme si na sebe

Je dnešní mladá generace opravdu jiná? – Horší? Myslím, že 27 let prožitých před tabulí je dost dlouhá doba na to, abych mohla sobě a ostatním předložit několik svých postřehů, názorů, možná i odpovědí na položené otázky.


Pokaždé, když začínám mít pocit beznaděje, nechuť k práci s dětmi, špatnou náladu z jejich průšvihů, hrubosti jednoho k druhému a chci od své milované kantořiny utéci, zastavím se, nadechnu, v duchu si z plných plic zanadávám. Narovnám se a svolám si svá neposlušná „kvítka“ kolem sebe. Usadím je do kruhu na koberec a začnu (jak já tomu říkám) „očistnou terapii“.

Sedí-li na koberci děti z 1. – 2. třídy, většinou vyprávím pohádky, příběhy nebo veršované pohádky Františka Hrubína (naučila jsem se jich hodně v mateřské škole). Mám-li kolem sebe děti ze 3. – 4. třídy, čtu napínavé pohádky, příběhy nebo dobrodružná vyprávění. S ještě většími dětmi uspořádám „diskuzní fórum“ na libovolné téma. Mohou se ptát na vše, co je zajímá, a já se snažím vždy odpovídat pravdivě, upřímně a přiměřeně jejich věku. Žáci mohou ležet, sedět stát... Podle toho, jak se cítí nejlépe. Mám však dvě podmínky, které musí akceptovat a dodržovat všichni bez výjimky: buď vyprávění poslouchají, či se aktivně zúčastňují debaty, nebo smí spát, pokud je naše společná činnost nebaví. Tím samozřejmě neruší ostatní, kteří mají zájem.

Nevěřili byste, jak rychle jsou z těch unuděnců, neposedů, rváčů, hrubiánů... (raději přestanu dále vyjmenovávat) „moje“ bezvadné děti. Jsou žáky s pusou dokořán, s široce otevřenýma očima a s úsměvem na rtech. Žáky, kteří sedí a poslouchají a ani nedutají. Vůbec nepotřebují televizi, kino, či počítač – můj hlas stačí.

V těchto chvílích vždy pochopím, že děti se v každé době velice rychle naučí obsluhovat technicky náročnější zařízení (často i mně pomáhají při práci s počítačem), ale nezvládají řešení nejrůznějších životních situací doma, ve škole... Mají v hlavě velký zmatek při osobní komunikaci, navazování vztahů v rodině, mezi vrstevníky, ve škole, na ulici, s dospělými vůbec. Návod, jak se má jednotlivec v určité situaci zachovat, nám nikdo nikdy nedá. V literatuře si lze přečíst příběhy druhých, bohužel ne ty naše.

I ten nejmenší človíček potřebuje někoho, s kým se může o své radosti a starosti podělit, popovídat si, hledat a možná najít řešení, Slyšet hlas toho druhého, mít trpělivého posluchače svých nápadů i prohřešků.

Živě čtené a mluvené slovo mizí, nebo už úplně zmizelo z mnoha rodin. Málo se čtou knížky před spaním, málo se povídá a zpívá než jdou děti spát, málo se sedí u společného oběda či večeře. Zůstaly nám jen společné dovolené, ale i na nich se každý věnuje sám svým zálibám. Málo vnímáme hlasy a potřeby našich dětí, dokud nás opravdu potřebují. Chvíle strávené nad knihou, při vyprávění či při besedě mě znovu a znovu utvrzují v tom, že děti jsou stále stejné. Důležité však je, aby si na ně dospělí udělali čas, vyslechli je, popovídali si s nimi a dětské radosti a starosti se staly i jejich radostmi a starostmi.

Věřte, že nikdy nelituji toho, že jsem je právě nenaučila násobilku 3 nebo něco jiného. Opět jsem se přesvědčila, že děti jsou takové, jaké si je vychováme. Tvrdí-li někdo někdy, že dnešní mládež je špatná, pak je především špatný ten, kdo je vychoval. Ti rodiče, ta společnost o generaci starší. Děti jsou vždy zrcadlem nás dospělých. Žádná sebelepší chvilka prožitá ve škole nenahradí dobře fungující rodinu a vztahy v ní.

Hledejme a nacházejme se tedy spolu s našimi dětmi, ubude nám starostí i vrásek.

Věra Rajlichová,
ZŠ Náměstí Míru, Nový Bor

< zpět do čísla
banners/un_390x60_rmj.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz