archiv
Učitelské noviny č. 28/2009
tisk článku

KDYŽ SI DĚTI POMÁHAJÍ SAMY

 

Projekt účinné prevence, v němž učitel zůstává spíše pozorovatelem
 
Nese název CHIPS. Nejde však o žádné označení programu zaměřeného na podporu zdravé výživy školní mládeže či na boj proti nezdravým pokrmům podrývajícím stále se zhoršující kondici dnešních dětí. Jde o jeden z projektů zabývajících se primární prevencí. CHIPS je zkratkou složenou z iniciál anglického názvu ChildLine in Partenership with School, což volně přeloženo znamená: dítě zaměřené na spolupráci se školou. Jde o projekt, který byl, včetně názvu, převzat z Velké Británie. Tam, ale i u nás je zatím velice úspěšný.
 
 V Británii jde o běžnou součást vzdělávání
 Linka bezpečí s spolu se Vzdělávacím institutem ochrany dětí na základě spolupráce s britskými kolegy zjistily, že projekt CHIPS se během osmi let své existence uchytil zhruba na osmi stech školách. Od předminulého školního roku jde již dokonce o standardní součást vzdělávání, konkrétně v občanské výchově, a to na všech základních školách v Británii. A uvažuje se i o dalším rozšíření na střední školy a učiliště,“ informuje ALENA PLŠKOVÁ, hlavní koordinátor projektu v ČR.
 Sdružení Linka bezpečí navíc nemělo v rámci tohoto mezinárodního projektu na starost jen školy v českých zemích, ale i na Slovensku a v Polsku. „Pro partnery v těchto státech jsme sháněli i peníze od sponzorů. Sedmdesát procent sice poskytovala EU, ale zbylých třicet jsme museli získat z jiných zdrojů. Bylo to velice náročné,“ dokresluje A. Plšková. Ta, jako bývalá kriminalistka - specialista na trestnou činnost páchanou na dětech a mládeži (nyní vysokoškolský pedagog) během realizace projektu přirozeně čerpala ze svých dlouholetých bohatých zkušeností. „Na základě spolupráce se školami a znalostí toho, kdy a jakým způsobem se děti dostávají za trestně-právní hranici, jsem se snažila působit na žáky tak, aby zákon neporušovaly,“ dodává A. Plšková.
 Základní filozofií projektu je naučit se pojmenovat a podchytit problémy, které děti trápí, a to nejen ve školách, ale i doma nebo v jakémkoliv jiném prostředí, v němž se pohybují. „Nejde o to problém vždy vyřešit, ale především vyslechnout a poradit, případně odkázat na příslušné odborníky,“ upřesňuje A. Plšková.
 
Základem je školení vybraných dětí
Nejdříve bylo potřeba přeložit a upravit materiály projektu tak, aby odpovídaly všem normám v České republice. Šlo o jeden manuál pro starší žáky, druhý pro mladší a třetí pro jejich učitele - supervizory. Pak následovalo školení pedagogů a posléze vzdělávání a speciální příprava vybraných dětí. Do tohoto momentu by nešlo o nic moc zvláštního – takovýchto občansko-právních „nalejváren“ si může každá škola sehnat dost a dost. Ovšem právě podoba přípravy vybraných žáků je, zdá se, oním originálním prvkem, jenž stojí v základu úspěchu celého projektu. Jeho know-how totiž vychází z toho, že každá škola má jiné, někdy specifické problémy, a program se proto vlastně vždy šije na míru. V každé škole je vybráno několik dětí, z nichž se po příslušném školení stanou takzvaní podporovatelé. Ti na základě školení v průběhu dvou let trvání projektu mají za úkol se naučit umět poradit a pomoci ostatním spolužákům, kteří zrovna řeší nějaký osobní či školní problém. „Žáci se tak naučili, že s některými méně závažnými problémy není nutné hned chodit za učitelem nebo za rodiči, ale že jim mnohem účinněji a srozumitelněji mohou pomoci právě jejich vrstevníci. Také se ukázalo, že svým přičiněním mohou ovlivnit celkovou atmosféru ve škole, včetně vztahů mezi sebou,“ doplňuje A. Plšková.
 Na větší škole může jít o tým až dvaceti i více podporovatelů. Aktivitě se meze nekladou. Je však jasné, že podporovatelem nemůže být každý. Kritéria výběru však nemusejí automaticky hned vyřadit ty, kdo sami mají nějaké nevyřešené problémy. „Jde především o to, aby v týmu byli žáci, které bere třídní kolektiv a jimž ostatní děti důvěřují. Mezi podporovateli byly i děti, které školení nedokončily a samy to vzdaly. Důvody byly různé – příprava se jim zdála časově náročná, obava z velké zodpovědností, měly jinou představu. V některých případech je odvolali jejich spolužáci, kteří zjistili, že těmto podporovatelům vlastně nešlo o skutečnou pomoc druhým, ale jen o protekční účast v nové aktivitě. Při výběru podporovatelů byla důležitá spolupráce s pedagogy, ale konečný výběr podporovatelů byl na dětech a týmu lektorů,“ uvádí A. Plšková.   
 
 Žáci nejsou jen pasivními příjemci
 Do projektu se v jeho první (podle A. Plškové), teprve jakési předpilotní dvouleté fázi zapojilo celkem pět škol. Stalo se tak na základě adresné výzvy zaslané před třemi roky všem našim základním školám. Výběr byl učiněn podle toho, co školy do své přihlášky napsaly – ředitelé škol museli koordinátory přesvědčit, že o projekt mají skutečný zájem (nepůjde jen o další pomyslný zářez na pažbě představující splnění nějakého nového více či méně formálního krátkodobého preventivního programu) a také záleželo na brzkém podání přihlášky. Dalším důležitým hlediskem výběru byl i nutný ekonomický pragmatizmus – omezení nákladů na minimum. Aby tedy lektoři projektu nemuseli cestovat stále z místa na místo, bylo nakonec vybráno vždy po dvou školách v Brně a v Praze a pak ještě jedna menší škola v Dolním Bouzově nedaleko Prahy.
 Jak v Brně, tak v Praze byla do projektu záměrně vybrána i sídlištní škola. Navštívili jsme tu pražskou, konkrétně fakultní ZŠ Travníčkova na Praze 13. Ředitelem je zde FRANTIŠEK HANZAL.
 „Řada organizací a sdružení nám nabízela programy zabývající se řešením sociálně-patologických jevů mezi dětmi. Projekt CHIPS byl jiný v tom, že jsme děti získávali k dobrovolné spolupráci, a to jak mezi sebou, tak i s učiteli. Žáci se navíc nestali jen pasivními příjemci nějakého preventivního programu.“
 Na každé škole proběhlo šest celodenních, respektive dopoledních školení. Děti vybrané do týmu podporovatelů se tedy dohromady vlastně de facto neúčastnily týdne standardní školní výuky. „Nebyl problém to zvládnout a žáky z hodin uvolňovat,“ říká ZUZANA NOVÁKOVÁ, zástupkyně ředitele a výchovná poradkyně, která má ve škole navíc ještě na starosti i primární prevenci.
 Obsah školení byl velice pestrý: od právního minima, přes komunikační dovednosti až po rady, na koho se obrátit v případě nejrůznějších trablů. Podle potřeby se pak jednotlivé semináře orientovaly na problémy, které děti na dané škole trápí především nebo na témata, jež je zajímají nejvíce. Žáky především bavilo řešení modelových situací ve vybraných kazuistikách.
 Téměř na každé ze škol, jež se do projektu zapojily, působí dva až tři pedagogové, kteří se CHIPS věnují. V ZŠ Trávníčkova jsou to kromě Z. Novákové ještě dvě učitelky, jedna z prvního a další z druhého stupně.
 
 V týmu nebyli jen bezproblémoví jedinci
 Na začátku projektu dostaly všechny děti ve škole dotazníky, při jejichž vyplňování si měly uvědomit, jaké problémy ve škole mají šikanu, kouření, drogy. Dotazníky vyplňovali i žáci na prvním stupni. Na některých školách proto mohly vzít děti dotazníky na vyplnění domů. To se však ukázalo být poněkud nevhodném – děti, které v rodině byly součástí domácího násilí, neúměrných či častých fyzických trestů v dotazníku pochopitelně za dohledu svých rodičů neuvedly, že jsou třeba týrány. Ale pak při školení děti stejně ještě vždy uváděly další problémy, na něž se v dotazníků nedostalo, například bariéry v komunikaci s učiteli nebo i problémy v pedagogickém sboru, jichž si všimly. Přestože dotazník byl na rozdíl od tohoto společného sezení anonymní, děti se při vhodném vedení většinou nezdráhaly popsat problémy, na které již na papíře nezbyla kolonka.
 „Podporovatele jsme vybírali na základě jejich zájmu. Mezi dětmi se vždy najdou přirození vůdci. Nevybírali jsme podle prospěchu, ani podle věku, jen spodní hranice byla dána pátým ročníkem. Nejdříve se přihlásilo dvacet pět dětí, posléze jich bylo až padesát tři, ale tým se nakonec ustálil na počátečním počtu pětadvaceti,“ sděluje Z. Nováková.
 Žáci v týmu podporovatelů si nejdříve uvědomili, že tato činnost pomáhá v prvé řadě jim osobně. Mezi nimi byly totiž i děti, které samy mají nějakou negativní zkušenost z vlastní rodiny. Nejčastěji šlo o problémy dívek z rozvedených rodin, které mají neshody s novými partnery jejich matek. Anebo některé další děti třeba trpěly už i silnou závislostí na nikotinu nebo měly i nemalé zkušenosti s alkoholem. S dalšími drogami, zvláště s těmi ilegálními se však žáci této školy prý nesetkali. „To mě velice překvapilo, protože tato část Prahy je známa tím, že se zde drogy poměrně hojně nabízejí, zejména v okolí škol a učilišť,“ podotýká A. Plšková.
 Koordinátoři projektu byli také připraveni na to, že se setkají se šikanou. Případy, které se však během jejich návštěv na této škole objevily, byly málo závažné. Šlo spíše jen o počáteční známky první fáze šikany. „Snažíme se šikanu nikoliv přehlížet, ale naopak na její projevy dáváme velký pozor a hned je řešíme. Proto se během školního roku sejde poměrně hodně výchovných komisí,“ poznamenává Z. Nováková.  
 „První náznaky šikany řešíme za nekonfrontační účasti agresora, oběti, rodičů, sociální pracovnice, výchovné poradkyně, mojí,“ tvrdí ředitel a pokračuje: „Vždy dojdeme k nějakému závěru, jímž se daný případ vyřeší a uzavře.“
 A rodiče prý tuto strategii uznávají. Dokonce většinou škole poděkují, že podchytila agresora, byť šlo zrovna o jejich dítě…
 
 Zájem přetrvává, ale peníze došly
 V dubnu 2008 skončila předpilotní fáze projektu podporovaná z evropských peněz. „Školy, které projektem prošly, dále samy pokračují a proškolují si další podporovatele, což je i účelem udržitelnosti projektu. Přesto se nám již začaly ozývat, že nějaké nové odborné přednášky by byly pro ně velice užitečné, je potřeba reagovat např. na změny v zákonech. Dotisk učebních materiálů a pracovních sešitů již není tak finančně náročný – hlavní náklady vznikly při jejich překládání a sestavování,“ kalkuluje A. Plšková.  
 Důvod toho, proč ani škola ve Stodůlkách nechce v projektu pokračovat jen výhradně vlastními silami, vysvětluje zástupkyně školy: „Děti vnímají působení lektorů úplně jinak, než když je školí učitel nebo metodik prevence. Odborník z praxe má mnohem více znalostí a hlavně zkušeností než pedagog, a dokáže proto operativně reagovat na zvídavé otázky žáků. Navíc externí lektoři lépe působí na děti, z nichž prakticky všechny již byly vychovány v rodině tak, že jen ony musejí být vždy středem pozornosti. Největším vkladem projektu je tedy výuka správné komunikace – umění naslouchat.“
 Také F. Hanzal postrádá potřebné finance: „Ve škole jsme již v minulosti realizovali několik projektů, ale protože jsme již neměli další finanční prostředky, nemohli jsme v nich dále pokračovat. Učitelé, kteří v projektu CHIPS působí, nemám z čeho odměnit, pouze je mohu nechat pochválit na pedagogické radě…“
 „Osobní vklad učitele je klíčový. Na jedné ze škol, odkud odešla psycholožka na mateřskou dovolenou, začal projekt stagnovat. Učitel, který ho dostal na starost, o něj totiž moc velký zájem nejevil a ani projektu moc nevěřil. Když se pak časem našel jeho kolega , kterého práce nadchla, úroveň projektu, aktivita dětí a propagace se na škole raketově zlepšila,“ ilustruje A. Plšková.
 Závěrem projektu se sešli podporovatelé ze všech pěti škol a samozřejmě i jejich učitelé, kteří se jim věnovali a vyměňovali si zkušenosti z řešení konkrétních případů. Jeden za všechny:
 Mezi mládeží se šíří takzvané hnutí EMO (zkratka anglického slova emoce), které spočívá v jakémsi životním stylu (dá-li se to tak vůbec říci) orientovaném na kult smrti spočívajícím v udržování se v depresivních náladách, mnohdy s projevy sebepoškozování vedoucími někdy až k sebevraždě. Spolužáci se jedné takto zaměřené dívce snažili ukázat, že je lepší přijímat život s radostí – například ji překvapili oslavou jejích narozenin. Dort stál na počátku jejich úsilí, které skončilo úspěchem. Dívka je dnes prý už v pohodě…
 
 Ministerstvo školství uvažuje o podpoře
 Nyní se (zatím) plánuje rozšíření projektu na šedesát dalších škol. Původně se hovořilo dokonce o dvojnásobném počtu škol, ale to v době, kdy ještě existovala reálná šance na větší finanční dotaci. Do projektu by se podle A. Plškové mohlo hned zapojit třeba dvě stě škol, ale byl by problém s proškolením velkého počtu lektorských týmů, které by se projektu dokázaly dostatečně věnovat.
 Situace je teď taková, že koordinátoři již rok nemají žádné nové finanční prostředky na pokračování projektu. Lektoři tedy na školy dojíždějí ve svém volném čase, za podpory Vzdělávacího institutu ochrany dětí anebo zadarmo. „Mrzí mě, když školy říkají, že je to vynikající projekt, ale kvůli nedostatku peněz se pomalu zastavuje,“ glosuje A. Plšková.
 Ministerstvo školství na základě předpilotní fáze zvažuje i budoucí podporu projektu. „Chceme se daleko více než v minulých letech věnovat tématu klimatu ve školách – práci učitelů s dynamikou třídního kolektivu, s vrstevnickými vztahy, ale i se vztahy mezi žáky a také učiteli. Jednu z výzev v oblasti evropských dotačních programů jsme proto u primární prevence v obecném slova smyslu zaměřili i na klima ve školách,“ uvádí náměstkyně ministryně školství pro sociální programy ve školství KLÁRA LAURENČÍKOVÁ a na závěr dodává: „Pokud se podobně jako v Británii potvrdí, že projekt má i u nás pozitivní dopad na klima ve škole, tedy že se zlepšují vztahy mezi žáky, dokážu si představit, že v rámci systémových a koncepčních změn ve školství by se některé metody projektu mohly také stát běžnou součástí naší výuky a výchovy.“
LUKÁŠ DOUBRAVA
 
< zpět do čísla
banners/free-cinema-390x60.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
1543878000_mikroskop.gif
ucebnice
1590530400_polartraver.gif
anketa
Změní krizová online výuka školství k lepšímu?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
36%
41%
23%
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz