archiv
Učitelské noviny č. 11/2014
tisk článku

KRYMSKÝ KALEIDOSKOP

Je jistě řada míst na zeměkouli, kde v historii docházelo k různým klíčovým změnám mnohem častěji než ve zbytku světa. Zatímco ale tepny jednotlivých geopolitických celků byly epicentry dějinných zvratů, na okrajích těchto civilizačních litosférických desek se nacházejí místa, která jsou zase spíše jakýmisi seismografy budoucího vývoje. Jedním z nich je bezpochyby Krym.

Stejně jako v dalších případech i zde tuto roli v prvé řadě určuje geografická poloha. Stačí jen letmý pohled na mapu Evropy a i zeměpisářsky nezkušené oko tento poloostrov okamžitě identifikuje. Je tomu proto, že území je fyzicky poměrně značně oddělené od zbytku pevniny. Ale jen relativně. Při pozornějším průzkumu je hned jasné, že na severu je Krym spojen úzkou Perekopskou šíjí s kontinentální Evropou. A od ruského území je sice oddělen mořem, ale jen úzkým Kerčským průlivem. Poloostrov jako přirozený přístav, rozkládající se mezi Černým a Azovským mořem, byl proto pro svoji strategicky výhodnou polohu už od starověku v hledáčku nejrůznějších národů i celých říší.

Už staří Řekové…

Doložené známky prvního lidského osídlení Krymu ukazují nejdříve na kmeny Taurů a Skythů. Poloostrov začal být kolonizován v 7. století př. n. l. od subtropického jihu, a to Řeky, pro jejichž civilizaci se postupně stal významnou pšeničnou sýpkou. Po dvou stech letech vzniklo spojením řeckých osad Bosporské království. Stejně jako jiná místa, která se dostala do antického kulturního vlivu, tak i Chersónesos Tauriké (takto začali Řekové s odkazem na původní Taury části poloostrova říkat) se stal součástí řecké mytologie. Právě tady poskytla bohyně Artemis Ifigenii útočiště, když ji chtěl její otec Agamemnón obětovat, a učinila z ní svou kněžku. Do literatury se pak příběh dostal díky Eurípidovi a jeho dramatu Ifigenie v Tauridě. Krymská oblast se pak objevuje i v dalších řeckých bájích, zejména v Homérově Odysseje.

Na trůn Bosporského království se na začátku 1. stol. př. n. l. dostal pontský král Mithridatés VI., zvaný Eupatór Dionýsos, který posléze vedl tři války s Římany. Nakonec prohrál a z celé jeho říše mu zbyl už jen Krym, kam se uchýlil a kde zanedlouho i zemřel. Krym se stal říšským protektorátem a územím s poměrně rozsáhlou autonomií, tedy politickým statusem, jenž ho měl potkávat i v budoucnu.

Ve 4. stol. n. l. se poloostrov po předchozích četných nájezdech dostal pod nadvládu germánského kmene Gótů (kmenový svaz Ostrogótů), který podle tradice pocházel z jižního Švédska a z ostrova Gotlandu. Říše východních Gótů se však roku 375 rozpadá v důsledku vítězného tažení kočovných Hunů do černomořských stepí. Avšak gótské knížectví přetrvalo ještě po několik století jako vazalské území pod správou nejrůznějších mocných celků. Mezi ně patřily zejména Byzanc a Chazarská říše.

Země zaslíbená

Zatímco východořímské impérium dlouhodobě ovládlo jen jižní, zhruba čtvrtinovou část Krymu, Chazarům v 8. stol. n. l. náležel zbytek celého poloostrova, jenž se stal navíc jen cípem jejich rozsáhlé říše (viz UN 3/2014, Zapomenutý národ Chazarů). Z dnešního pohledu je toto svého času velmi mocné impérium vzniknuvší jako následek expanze jednoho z turkických kmenů zajímavé zejména tím, že zhruba na počátku 9. století elita říše jako státní náboženství přijala judaismus. Avšak Chazaři nebyli možná jedinými židy nesemitského původu v dané oblasti. Dodnes zde žijí dvě ze středověku pocházející etnika, jejichž příslušníci nikdy nepřesáhli řádově jednotky tisíc.

Takzvaní Karaimové vyznávají karaitský judaismus, jenž se teologicky odlišuje (z písemných pramenů uznávají pouze Tóru) od hlavního židovského proudu označovaného jako rabínský judaismus. Není jasné, zdali šlo o odnož Chazarů (kteří ale konvertovali k rabínskému judaismu), nebo o potomky sekty semitských Židů, již byli postupně jazykově turkizovaní. V každém případě karaitští Židé neměli ty chazarské tehdy zrovna v oblibě.

Ale na Krymu žije ještě jedno specifické židovské etnikum. Jde o Krymčaky, kteří se sice na rozdíl od Karaimů drží tradičního rabínského judaismu (byť s příměsí pohanských prvků), avšak ani jejich původ není zdaleka zřejmý.

V druhé polovině 13. století své osady na Krymu založili Benátčané a zejména Janované. Na své legendární cestě za Kublajchánem, jehož vojska si poloostrov nedlouho předtím podmanila, se zde zastavil i Marco Polo.

Není Tatar jako Tatar

Historickým přelomem v dějinách Krymu je totiž rok 1243, kdy na poloostrov od východu přitáhli Mongolové. S mongolskou Zlatou hordou se do oblasti dostali i další turkické (kypčacké) kmeny, které se mísily s již převážně turkickým krymským obyvatelstvem a vytvořily základ pro národ, jenž je dnes označován jako krymští Tataři. (Pojmem Tatar Evropané nepřesně označovali nejen mongolské dobyvatele, ale i jimi podmaněné další nájezdníky.)

Na troskách Zlaté hordy vznikl v 15. století autonomní Krymský chanát, který se od roku 1475 stal vazalem dalšího mocného impéria v dějinách, a to Osmanské říše. Nicméně dobyvační a islamizovaní krymští Tataři nezkrotli ani pod nadvládou osmanských Turků. Z kvalifikovaných historických odhadů totiž vyplývá, že při nájezdech obávané krymskotatarské jízdy bylo v následujících zhruba třech stech letech odvlečeno a do otroctví v Osmanské říši prodáno kolem tří milionů poražených nepřátel! Šlo především o Ukrajince, Rusy, Bělorusy a Poláky. V roce 1663, kdy krymští Tataři vtrhli spolu s Turky na Moravu, bylo odtud do otroctví uneseno na 12 tisíc lidí…

Potěmkinova vesnice

Jen díky dlouhodobému úspěšnému boji proti Tatarům se mohlo Rusko stát opět svobodným národem a posléze i impé-riem.

V roce 1571 Tataři dobyli a vypálili Moskvu a tisíce jejích obyvatel odvlekli do otroctví. Avšak car Ivan IV. zvaný Hrozný se s porážkou nesmířil, protahoval vyjednávání o kapitulaci a tajně shromažďoval novou armádu. Krymskému chánovi Devletu Girejovi ale došla trpělivost a rozhodl se palbou z těžkých děl lstivého kremelského vládce dorazit. Karta se však obrátila a během několikadenního střetu bylo naopak rozdrceno tatarské vojsko. Z původní chánovy armády čítající na 120 tisíc mužů (Rusů nebyla ani polovina) se jich na Krym vrátilo jen pět tisíc! Tato bitva u vesničky Molodi je považována za začátek konce Krymského chanátu. K němu mělo ovšem dojít až za dvě stě let. Teprve poté, co si Moskevská Rus podmanila všechny ostatní tatarské chanáty.

V roce 1774 vyhlásil Krymský chanát nezávislost na Turecku, načež všichni křesťané z podnětu Rusů Krym opustili. Následovaly hospodářský kolaps, občanská válka a roku 1783 ruská intervence, kdy carevna Kateřina II. Veliká chanát anektovala a připojila ho k ruské říši. Z této doby také pochází okřídlené sousloví Potěmkinova vesnice. Carevnin důvěrník kníže Grigorij Potěmkin chtěl své paní novou gubernii Taurii představit v co možná nejlepším světle, proto se postaral o její povrchní umělé zkrášlování. Kníže například povolal na čtyřicet malířů, kteří podél Dněpru, po němž měla při své inspekční návštěvě plout carevnina flotila, namalovali působivé kulisy celých vesnic…

Krátce po anexi poloostrova na něm Rusové zakládají moderní přístavní město – Sevastopol. V roce 1854 se Sevastopol stal jedním z hlavních bitevních polí v Krymské válce (1853–1856), kdy se do konfliktu mezi Ruskem a Osmanskou říší postupně zapojila většina Evropy, a to na straně Turků. Příčinou byly zejména náboženské a obchodní spory. Přestože Sevastopol po mnohaměsíčním obléhání nakonec padl a Rusové válku prohráli, v následných mírových jednáních Krym uhájili. Statisíce Tatarů, kteří během války kolaborovali s nepřáteli Ruska, uprchly do Turecka.

Mezi rudým obrem a hnědou říší

Válečné utrpení vystřídalo naopak půl století rozkvětu, kdy se krymská Jalta stává nejprestižnějším ruským letoviskem a vinařskou oblastí. Vše končí bolševickou revolucí. Krátce po VŘSR je vyhlášena Lidová republika Krym, která se stává hlavní základnou Bělogvardějců v začínající občanské válce. (V roce 1918 na poloostrově také nakrátko existuje tatarská Tavridská sovětská republika.) V roce 1921 jsou však Bílí Rudými z Krymu vytlačeni a na poloostrově vzniká Krymská autonomní sovětská socialistická republika, a to jako součást Ruské sovětské federativní socialistické republiky v Sovětském svazu…

Bolševici si Krym ale udrželi jen po dvě desetiletí. V roce 1942 poloostrov po dlouhých a těžkých bojích dobyla německá a rumunská vojska. Zejména krutá bitva o Sevastopol vstoupila jako významné memento nejen do ruských dějin, ale vzpomínka na jeho obléhání se stala až jakýmsi národním mýtem. Krym je nacisty přejmenován na Gotengau jako jasný odkaz na období někdejší nadvlády germánského kmene Gótů nad poloostrovem. A Hitler se navíc nespokojil jen s germánským názvem, chtěl i novodobé germánské obyvatelstvo. Poté, co by odtud vyhnal Slovany, přesídlil by tam Němci z Jižního Tyrolska. Vůdcovy sny se však nenaplnily, a své etnické plány na Krymu tak mohl uskutečnit jiný krutovládce.

Poloostrov dostal v roce 1944 pod svou kontrolu opět Stalin, který nelenil a ještě předtím, než v krymské Jaltě v únoru 1945 nechal uspořádat konferenci, na níž se čtyři zanedlouho vítězné mocnosti 2. světové války dohodly na novém geopolitickém uspořádání Evropy, pustil se do velkých národnostních šachů. Z důvodu údajné kolaborace s německými okupanty byli Tataři přesídleni do Uzbekistánu, na Sibiř a na Ural. (Faktem ale je, že hned zkraje nacistické okupace se už v roce 1942 konal v Simferopolu – tatarsky Aqmescid – národní islámský sjezd, na němž byl vyhlášen Krymský chanát.) Krym o svou autonomii přišel a byl začleněn jen jako pouhá oblast do Ruské sovětské socialistické republiky, a to až do roku 1954.

Dárek od soudruha Chruščova

Gruzína Džugašviliho alias Stalina vystřídal v roce 1953 u kormidla bolševického imperiálního ledoborce rodák z pomezí Ruska a Ukrajiny Nikita Sergejevič Chruščov. Ten, velký kritik svého despotického předchůdce a hrobař jeho kultu, skoro jako by jemu na just inicioval převedení Krymu pod správu Ukrajiny. A uspěl. V roce 1954 (v rámci oslav 300. výročí spojení Ukrajiny s Ruskem) dostal bratrský národ skutečně pěkný dárek, ovšem z pohledu krymských událostí dnešních dnů skoro dar danajský… (Na Krymu žijící Rusové, kteří zde už bezmála dvě stě let tvořili populační většinu, se s tímto krokem nikdy zcela nesmířili.) V té době však Krym čeká další půlstoletí nového rozkvětu. Tentokrát mezi hosty četných nových sanatorií a hotelů už ale nebudou car a ruská šlechta, ale ústřední tajemník ÚV KSS a členové sovětského politbyra.

Krymskými Tatary se Chruščov nijak dále nezabýval. O ně se začal zajímat až jeho nástupce Leonid Iljič Brežněv, který je v roce 1967 politicky rehabilitoval. Avšak návrat na Krym jim byl povolen až o jedenadvacet let později v období Gorbačovovy perestrojky. Na poloostrově dnes žije přes čtvrt milionu příslušníků tohoto etnika (13 %). Dalších zhruba 150 tisíc krymských Tatarů zůstává v uzbekistánské diaspoře, menšinu tvoří i v Rumunsku a Turecku.

Krymští Tataři jsou tak dnes třetí nejpočetnější národnostní skupinou na Krymu. Nadpoloviční většinu z dvoumilionového Krymu tvoří Rusové (58 %); čtvrtinové zastoupení zde mají občané, kteří se hlásí k ukrajinské národnosti (24 %). Na polo-ostrově však trvale žijí zástupci zhruba sta různých národů a etnik, včetně například Řeků, Arménů, Bulharů, Němců, Estonců, Poláků nebo Čechů. Drtivá většina obyvatel Krymu jako dorozumívací jazyk preferuje ruštinu.

Odtržení od Ukrajiny? Nic nového

V únoru 1991 došlo na základě referenda uspořádaného na celém poloostrově k obnovení někdejší autonomie v rámci Sovětského svazu a vznikla tak Autonomní republika Krym, ovšem i nadále jako součást ukrajinské svazové republiky. To už ale byl předvečer rozpadu sovětského impéria. V srpnu vyhlásila Ukrajina nezávislost. Okamžitě poté se začaly na Krymu projevovat separatistické snahy usilující o návrat poloostrova pod správu Ruska.

Situace se vyhrotila na začátku května 1992, kdy krymský parlament schválil „akt státní nezávislosti Krymské republiky“. Ukrajinský zákonodárný sbor ho však neuznal. Poté ruský Nejvyšší sovět zpochybnil legitimnost předání Krymu Ukrajině v roce 1954. Pod nátlakem Kyjeva ale krymský parlament své rozhodnutí o nezávislosti odvolal. Od té doby má však krymská autonomie rozsáhlé pravomoci v domácí ekonomice, zahraničním obchodě a v sociální politice. Ukrajina má naopak pod kontrolou zahraniční politiku a obranu poloostrova.

Zvláštní právní postavení získává přístavní město Sevastopol, základna někdejší sovětské černomořské flotily. (Do této vojenské oblasti neměli do roku 1994 přístup žádní cizinci.) Sevastopol je stejně jako hlavní město Kyjev podřízen přímo ukrajinské vládě. V roce 1997 si Ukrajinci a Rusové sevastopolské loďstvo rozdělili a zdejší námořní základnu si Rusové na dvacet let pronajali. Prezidenti Ruska (Dmitrij Medveděv) a Ukrajiny (Viktor Janukovyč) se pak v dubnu 2012 dohodli na tom, že ruská černomořská flotila bude moci v Sevastopolu zůstat až do roku 2042 s možností prodloužit pronájem ještě o dalších pět let.

Zbytek již není historií, ale žhavou současností. Tento článek šel do tisku krátce před termínem plánovaného referenda na Krymu, o kterém se předpokládá, že většina obyvatel Krymu si v něm odhlasuje připojení poloostrova k Rusku.

Lukáš Doubrava

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_1_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
feuerstein_125x125.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz