archiv
Učitelské noviny č. 46/2013
tisk článku

RÉBUS Z TURÍNA, JENŽ SE STÁLE BRÁNÍ ROZLUŠTĚNÍ

V italském Turíně je od roku 1578 v Katedrále sv. Jana Křtitele uchovávána zajímavá relikvie – dvě siluety těla muže (zepředu a zezadu) na plátně čtyři metry dlouhém. To, že by mohlo jít o otisk těla samotného Ježíše Krista, si tradičně mysleli místní. Ve světě však artefakt dlouho znám nebyl. A to až do roku 1898, kdy ho vyfotografuje Ital Secondo Pia. Když pak v noci v temné komoře snímek vyvolává, prožije šok. Na negativu skleněné fotografické desky se paradoxně v pozitivu objevuje zřetelná tvář vousatého muže…

 A tak se do celosvětového povědomí dostane jeden z nejzáhadnějších předmětů historie. Ani s nejmodernějšími vědeckými přístroji a postupy totiž zatím nedokážeme nade vší pochybnost říci, jak je plátno staré, a především, jak byl obraz muže, třicátníka, na něm vytvořen. I když už se na chvíli zdálo, že alespoň na první otázku máme jednoznačnou odpověď…

V roce 1988 povolila katolická církev skupině vědců odebrat z rohu lněného plátna drobný kousek tkaniny, jenž byl rozdělen na čtyři díly. Ty pak putovaly do tří špičkových laboratoří – na univerzitu do anglického Oxfordu, do technologického institutu ve Švýcarsku a zbylé dva na univerzitu v arizónském Tucsonu. A důvod? Zkoumání stáří vzorku takzvanou radiokarbonovou metodou.

Každá rostlina i živočich v sobě za života obsahují konstantní množství uhlíku. Po smrti organizmu se uhlík postupně rozkládá známou rychlostí rozpadu. A spálením biologického materiálu se získá uhlík v podobě oxidu uhličitého. Rozdíl mezi izotopy rozpadajícího se uhlíku C 14 a uhlíku C 12, který se nerozpadá, lze propočítat a zjistit tak poměry mezi nimi. Jinak řečeno, po spálení daného vzorku, následném změření množství uhlíku (v detektoru atomů) a jeho srovnáním s normou za života lze poměrně přesně zjistit dobu, v níž tento organismus žil.

A výsledek? Všechny tři laboratoře došly po několikerém opětovném ověření výsledků k definitivnímu závěru, že vzorek lnu pochází ze 14. století, přesněji z let 1260 až 1390. Netrvalo však dlouho a objevily se hlasy prvních pochybovačů.

Nešlo o čistý vzorek

Turínské plátno se v roce 1532 nacházelo ve východofrancouzské Chambéry, kde se stalo málem obětí požáru. Přestože bylo značně poškozeno, jeho hlavní část se zachovala. Kvůli ohni však mohlo dojít k chemické reakci s oxidem uhličitým ve vzduchu a v důsledku toho proces vedl k narušení chemických struktur ve tkanině, jehož efektem pak bylo „omlazení“ plátna.

Také druhá hypotéza souvisí s požárem či možná ještě s nějakou jinou předešlou částečnou destrukcí plátna. Mezinárodně uznávaný americký vědec Raymond Rogers (1927–2005), jehož specializací byla termochemie (věda zabývající se účinky tepla na materiály), byl nejdříve maximálně skeptický k tvrzení dvou amatérských nadšenců, kteří přišli s teorií, že původní plátno bylo kontaminováno cizorodými vlákny. R. Rogers nakonec ale zjistil, že na vzorku plátna, které bylo použito k radiokarbonové analýze, jde skutečně o směs původních lněných vláken (možná) z 1. století s bavlněnými vlákny z 16. století, tedy lnu z Ježíšovy doby a bavlny z období, kdy se plátno po požáru restaurovalo. Smíšení takto různě starých vláken pak při radiokarbonovém zkoumání poskytlo informaci o fiktivním stáří, tedy ze 14. století. Tato hypotéza byla částečně ověřena, a to testem naslepo, kdy několik odborníků na textil (aniž někdo z nich věděl, že jde o detailní fotografii vzorku zkoumaného Turínského plátna) uvedlo, že původní látka byla vyspravena vetkáním jiných vláken. 

Hra barev

R. Rogers byl významnou autoritou oprávněnou k danému závěru nejen jako špičkový chemik, ale i proto, že se už jednoho, a to prvního komplexního výzkumu Turínského plátna kdysi zúčastnil.

V říjnu roku 1978 Vatikán umožnil mezinárodnímu týmu čtyřiadvaceti převážně amerických vědců plátno důkladně prozkoumat. Badatelé na to měli pět dní, takže dnem i nocí fotili, dokumentovali a sbírali nejrůznější data, která pak v dalších měsících analyzovali ve svých laboratořích. S výsledky jejich výzkumu se pracuje dodnes.

Vědci v prvé řadě zjistili, respektive potvrdili, že jde vlastně o soubor tří mate-riálů: původní lněné plátno, záplaty všité po požáru a holandské plátno připevněné zespodu kvůli zpevnění údajného rubáše.

Dále vědci došli k tomu, že obraz muže byl vytvořen jakýmsi narušením struktury svrchních vláken, která tak působí žlutě. Jednou z hlavních složek lnu je celulóza a tmavé skvrny viditelné na plátně jsou jejími stopami, to znamená, že nejde o pigment. Ano, žádné stopy barvy na obrysu těla nalezeny nebyly. Alespoň zpočátku... Později se však v laboratořích zjistilo, že na povrchu některých vláken se přesto nějaká barva (červený okr) nachází.

Tento nesporný fakt se stal základem pro hypotézu, že postava je vlastně nezvyklou malbou, čímž se odstartovala série často velice vynalézavých pokusů trvající dodnes, a to jakou výtvarnou technikou bylo dílo vytvořeno. Podstatná část badatelů je však přesvědčena, že portrét žádnou malbou není. Jako opora jim slouží především dva argumenty: Jednak barva se na plátně nachází skutečně v malém množství, a to jen na povrchu (při malování by prý musela do struktury plátna proniknout hlouběji), jednak se dá racionálně vysvětlit a především doložit, jak se barva na plátno dostala.

Je zdokumentováno, že v minulosti bylo pořízeno nejméně padesát více či méně povedených kopií Turínského plátna. A bývalo běžným zvykem, že po dokončení duplikátu se čerstvý právě domalovaný artefakt vzal a přiložil na chvíli přes originál. Tím mělo dojít k jakémusi posvěcení nového plátna. A je prakticky jisté, že stopy barev, používaných při přikládání, se přenesly i na samotný rubáš.

Ve vědcích by se krve nedořezal!

Jedním z hlavních objevů však bylo, že místa, kde se měla nacházet zranění odkazující na Ježíšovo utrpení, byla také zabarvena, avšak nikoliv jen díky nějakému pigmentu. Vědci zjistili, že nesou i neklamné chemické důkazy o přítomnosti krve…

Při krvácení stěny červených krvinek prasknou a uvolní hemoglobin, krevní složku, jež do celého těla přenáší kyslík. Rozkladem hemoglobinu pak vzniká bilirubin, látka, která způsobuje zažloutnutí modřin. Analýza plátna ukázala, že příslušné skvrny obsahují velmi vysokou hladinu bilirubinu, což odpovídá rozsahu zranění při ukřižování. Ultrafialový snímek plátna také odhalil stopy krevního séra, tekuté látky zbavené červených krvinek. Též složení skvrny v místě boku postavy, kde měl být Ježíš podle Bible po smrti proboden, odpovídá popisu v Janově evangeliu:
„…hned vyšla krev a voda“.

Na výzkum průkopnického týmu badatelů navázal mimo jiných i americký soudní patolog Frederic Zugibe, který ukřižování zkoumá už více než šedesát let. A když se později setkal s Turínským plátnem, začal ho analyzovat jako fotografii z místa činu a nakonec prohlásil, že z hlediska soudního lékařství otisk na plátně přesně odpovídá ukřižovanému jedinci.

Jedním z důkazů, že muž (jehož obraz je na Turínském plátně zachycen) byl skutečně ukřižován, je poloha prstů na jeho rukách. Při přibití rukou na kříž totiž muselo dojít k přetětí středových nervů na zápěstí, čímž se palce ohnuly směrem dovnitř. A to je na plátně při bližším zkoumání poměrně jasně patrné. Navíc jde minimálně o nepřímý důkaz toho, že případný středověký tvůrce obrazu se nemohl řídit do té doby známými vyobrazeními ukřižovaného Krista, na nichž je Ježíš přibit nikoliv na zápěstích, ale na dlaních.

F. Zugibe však vyhodnotil i další forenzní důkazy, jež spadají do oblasti lékařské patologie. Tak například zjistil, že zhruba 120 míst drobných otisků na těle muže přesně odpovídá možným stopám po použití římských důtek, jimiž vojáci odsouzené bili. (Z vyobrazení Kristovy křížové cesty se mělo navíc za to, že vojáci používali bič.) Důtky, jejichž tři konce byly ve tvaru malých činek, přesně odpovídají stopám poranění na těle. Jejich počet navíc zhruba souhlasí s tradovanými devětatřiceti ranami. Také otlaky na zádech jsou přesně v místech, kde se tělo nacházelo na kříži, další zase ukazují na části těla, které podpíraly břevno neseného kříže.

Svědectví, které nám podávají rostliny

Do forenzní kriminalistiky však patří také další důkazy než jen stopy na těle oběti. I takové na Turínském plátně nalezneme.

Asi nejsilnější vedlejší důkaz svědčící pro pravost plátna nám podává botanika. Na Turínském plátně bylo nalezeno 58 pylových zrn, z nichž v Evropě se vyskytuje jen 17; všechna se však nalézají v oblasti Středního východu, tedy mimo jiné i na území dnešního Izraele. To nejzajímavější ale teprve přijde: Pyl z rubáše odpovídá i dvěma rostlinám, pro něž je jedinou společnou domovinu výhradně oblast Izraele. Navíc jedna z těchto rostlin (gundelia tournefortii) má silné trny, které by se tak daly velice dobře použít na výrobu trnové koruny! Tyto rostliny v Izraeli kvetou jen v březnu a v dubnu, což přesně odpovídá době, kdy měl být Ježíš ukřižován. Podařilo se také identifikovat 28 otisků květů – všechny rostou přímo v Jeruzalémě nebo v jeho blízkém okolí. Otisky těchto květů se na plátně vytvořily někdy mezi 24 až 36 hodinami po odtržení. To znamená, že jde o čas, který odpovídá biblické době, během níž Ježíš spočíval před vzkříšením v hrobě…

Ke slovu se dostali i numismatici. Na obrysech těla muže byly v místě očí nalezeny otisky, které odpovídají starověkým penězům. (Mince Židé podle svého zvyku kladli na víčka zemřevšího.) Numizmatici tvrdí, že šlo o minci prokurátora Piláta Pontského, tedy muže, který Ježíše odsoudil na smrt. Tyto mince byly navíc vyraženy jen v malém počtu. To znamená, že i kdybychom připustili, že případný falzifikátor vládl takto detailní specifickou informací, příslušná mince by se mu asi hledala jen velice obtížně.

A nakonec: Na otisku šlépěje byly nalezeny částečky vápence, který svým složením odpovídá nikoliv Evropě, ale Jeruzalému…

Elektrický výboj nebo radioaktivní záření?

Se stále se zdokonalujícími technologiemi zobrazování bylo vytvořeno již několik trojrozměrných animací tváře či celého těla z Turínského plátna. Ty vedou velkou část vědců k přesvědčení, že případný středověký falzifikátor nemohl použít žádné odpovídající technologie, za jejichž pomoci by něco takového vytvořil, a to ani v případě, že by postavu vyfotil primitivním fotoaparátem (camera obscura), tedy nejméně půl tisíciletí před oficiálním vynálezem fotografie (1826).

Jak tedy otisk vznikl? Část badatelů se kloní k hypotéze, že k tomu došlo jakousi formou vyzáření nějakého druhu energie z daného organizmu.

Julio Fanti z Univerzity v Padově, který se tajemstvím vzniku Turínského plátna zabývá už zhruba dvacet let, přišel s myšlenkou, že jde o výsledek mohutného elektrického výboje. Ve své laboratoři sice podnikl zajímavé experimenty, avšak důkaz o tom, že by lidské tělo dokázalo samo od sebe naráz vygenerovat nějakých 350 tisíc voltů, samozřejmě nemáme.

Také novější pokusy s gama zářením v lidském organizmu, do něhož byly v bezpečném množství vpraveny radioaktivní izotopy, nejsou přesvědčivé. Minimálně proto, že obraz tohoto záření (byť v kterékoliv části těla) dokáže zachytit a zobrazit jen speciální skener.


Lukáš Doubrava

< zpět do čísla
banners/1600293600_tesco_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
1543878000_mikroskop.gif
dekra_125x125-s.jpg
1597960800_mascotte_125 x 125.jpg
ucebnice
1599602400_okentes.gif
anketa
Pomůže Strategie 2030+ změnit školství k lepšímu?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
40%
33%
27%
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz