archiv
Učitelské noviny č. 36/2013
tisk článku

DOHÁNĚT SVĚT V UMĚNÍ JE ŠPATNÉ

Malíř, sochař, vysokoškolský profesor, spisovatel, básník, zpěvák, skladatel milující smyčcová kvarteta, šperkař, restaurátor, sběratel loutek, návrhář architektury a módy, designér nábytku a nastávající rektor nedávno vzniklé první soukromé vysoké školy výtvarného zaměření u nás Art & Design Institut. Toto a ještě více je MILAN KNÍŽÁK. Je obdivován i nenáviděn.

  

Do základní školy jste chodil v Mariánských Lázních. Měl jste samé jedničky. Vyučoval vás dobrý učitel výtvarné nebo hudební výchovy?

Neměl jsem štěstí na dobré učitele. Naše třídní byla mladá odporná komunistka, která byla tak ambiciózní, že podváděla, aby její žáci měli dobré známky. Při závěrečných zkouškách všichni věděli, jaké budou mít otázky.

Od osmi let jste navštěvoval hudební školu, kde jste hrál na klavír a trubku. Hlavní byla pro vás hudba, anebo malování mělo už tehdy přednost?

V té době mě malování nelákalo vůbec. Dostal jsem se k němu teprve ve čtrnácti letech. Dobře si na ten moment vzpomínám. Moji rodiče se rozváděli, každý byl v neděli někde pryč a já jsem se toulal po okolí Mariánek a maloval akvarely. Krajiny. Ani nevím proč…

Na gymnáziu v Plané vás málem vyhodili, protože jste prý urazil armádní důstojníky při jakési cestě vlakem. Nakonec to skončilo jen trojkou z chování, protože váš „spolupachatel“ měl za tatínka školního inspektora. Jak jste ony důstojníky měli vlastně urazit?

Ve vlaku jsme hráli karty a blízko nás seděli vojáci, na které jsme měli nějaké poznámky – dělali jsme si srandu kvůli zapalovači, který jim nefungoval. Ale tito mladí pánové to špatně nesli a stěžovali si potom na nás na generálním štábu. A ten pak přes ministerstvo školství zatlačil na náš gympl. Chvíli to dokonce vypadalo, že skončíme v polepšovně.

Kolik vám tehdy bylo? A kdy jste začal lidem bez ohledu na následky natvrdo říkat, co si myslíte?

Šestnáct let. Co si vzpomínám, vždy jsem lidem říkal, co si myslím. A přestože jsem na základní škole patřil mezi nejlepší žáky, problémy, a to i velké, se mi nevyhýbaly. Když mi bylo deset, třídní mě posadila vedle syna okresního tajemníka, aby ode mě mohl opisovat, protože byl blbej. No a jelikož už tehdy jsem hodně četl, sdělil jsem mu, že nejrychlejší letadlo na světě je americké. On to pověděl doma a kvůli tomu se sešla schůze okresního výboru KSČ. Jeho otec na ní uvedl, že musel sehnat knihy až z Prahy, aby syna přesvědčil, že nejrychlejší letadlo světa je sovětské. Mého otce si pak zavolali, aby jim vysvětlil, jak mě to vychovává. Byl z toho skandál okresního formátu, což dokonale ukazuje demenci té doby!

Co vás jako kluka tak uchvátilo na poezii Jiřího Wolkera?

Ve škole jsem za odměnu dostával knížky. A jednou mi dali Mladistvé práce prózou od Jiřího Wolkera. Tehdy jsem hltal dobrodružné kovbojky a rodokapsy. Ale když jsem byl nemocný, sáhl jsem nakonec i po tomto odloženém Wolkerovi a totálně jsem mu propadl! Šlo o trochu dekadentní texty, básně v próze, skautské deníky nebo povídky. Třeba: „Dnes slyšel jsem pozdravy z dáli, které mě slibovaly, že všechno neshořelo, neztrouchnivělo, nezpopelnatělo…“ (Profesor Knížák se zavřenýma očima recituje více než půl minuty...)

Po maturitě jste se nedostal na Akademii výtvarných umění (AVU) a studium ruštiny a výtvarné výchovy na pražské Vysoké škole pedagogické byla náhrada. Hádám, že váš tatínek jako řídící učitel v měšťanské škole proti této volbě nic nenamítal.

Táta učil matematiku a výtvarnou výchovu, mimo to se věnoval krajinomalbě a hrál také na housle, čímž si přivydělával. Nakonec měl i svůj kvartet. Nikdy mi neříkal, čím mám být, ale býval by byl přeci jenom asi raději, kdybych se dostal na akademii. Na tu jsem ale nebyl připraven.

Ruštinu jste ale asi rád neměl, a tak jste po semestru studia odešel. Dostal jste se poté do přípravky na AVU při Střední výtvarné škole v Praze, ale, jak sám na svém webu uvádíte, vlastní romantičnost, bezuzdnost a divokost zapříčinily váš předčasný odchod. Co jste tehdy tak divokého prováděl?

Ruština mi nevadila, ruské výtvarné umění mám rád a ruská literatura mě fascinuje. Nicméně tehdy mě ruština nezajímala, chtěl jsem se věnovat pouze výtvarnému umění. A z přípravky mě vyhodili kvůli oslavám prvního jarního dne. Všichni jsme se zpili. Jedna spolužačka tam ležela polomrtvá... Na místě se objevily i děti z nedaleké školy. Dva jsme proto museli přípravku opustit.

Nakonec se vám na vytouženou AVU podařilo dostat, ale ani na ní jste nevydržel. Tentokrát jste však problém spatřoval na straně učitelů…

Byli hloupí a nevzdělaní. Tehdy šlo o školu, která po studentech vůbec nechtěla, aby přemýšleli. Rektor Kotalík starší mně v prvním ročníku řekl, ať si své tehdejší práce schovám do šestého ročníku! Není pak divu, že nikdo z absolventů po škole nedělal to, co kdysi chtěl, protože Akademie ho za těch několik let dostatečně zdeformovala. Byl jsem ale nešťastný, že z ní musím odejít, protože moje rodina šílela – odevšad mě vyhazovali. Nikdo z kantorů mě nechtěl vzít do speciálky, což bylo podmínkou dalšího studia. Arnošt Paderlík mě odmítal, protože podle něj školu navštěvuji v pyžamu – chodil jsem v květovaných kalhotách.

Komunistická policie vás třistakrát zadržela a strávil jste dohromady řadu měsíců ve vyšetřovací vazbě. Od roku 1966 jste byl dokonce evidován jako nepřítel státu. Co jste bolševikům tak strašného prováděl?

To oni ze mě udělali nepřítele! Já jsem chtěl jen žít způsobem, který považuji za správný, ale režim to neunesl. Poprvé mě sebrali v sedmnácti letech a seřezali mě pouze proto, že jsem měl kabát a čepici, které se jim nelíbily. Byl to šok! Měl jsem tehdy pocit, že jsem se probudil v nějakém nacistickém filmu. Nemohl jsem uvěřit, že je něco takového v naší republice vůbec možné!

V osmašedesátém jste vycestoval do USA, kde jste mimo jiné i přednášel na vysokých školách. Proč jste se vrátil do okupovaného Československa?

Nerad utíkám. Nikdy jsem o emigraci nepřemýšlel. Možná bych ale už dokázal žít někde jinde. Moc se mi líbí v Austrálii.

Dalším vaším studijním pokusem byla Matematicko-fyzikální fakulta UK. Proč ta změna oboru? A jak si vysvětlujete, že husákovský režim nechal studovat nepřítele státu? Vždyť jste přímo Gustávu Husákovi poslal telegram s požadavkem, aby se vám omluvil za své tvrzení, že si vyděláváte malováním pornografie.

Nechápu, proč mi dovolili studovat. Dokážu si to vysvětlit jedině tak, že to ani nezaregistrovali. Prostě obor byl tak vzdálený mým dosavadním zájmům, že jsem unikl pozornosti. Nechtěl jsem být matematikem, ale lákalo mě podívat se na oblast umění jaksi z druhé strany. Proto jsem se matematice začal věnovat a udělal na matfyz zkoušky. Chtěli ale ze mě mít praktického matematika, což jsem si ve svém věku už nepřál. Tak jsem odešel.

Ke studiu jste se ještě vrátil. Doktorandský program na AVU jste absolvoval v roce 1998. Ale ještě předtím jste sedm let působil přímo v čele této univerzity. Jak se vám to vůbec podařilo stát se rektorem bez dokončeného vysokoškolského vzdělání?

I když se to některým lidem nelíbí, tak v oblasti umění jsem v odborné literatuře asi nejvíce zastoupený Čech… V roce 1989 studenti Akademie hledali nové učitele i rektora. A já byl poslední, kdo měl na AVU přednášku těsně před Vánoci. Delegace studentů mě pak o půlnoci vyhledala a zeptali se mě, jestli bych nechtěl kandidovat na rektora. Odpověděl jsem jim, že si to přes svátky promyslím. Na chalupě jsem vypracoval plán, jak by taková škola mohla vypadat a fungovat. (Vycházel jsem i z poměrně velké osobní zkušenosti se zahraničními uměleckými školami a z představ vyplývajících z negativních zkušeností se studiem.) Nakonec mě zvolili takzvaným studentským rektorem – učitelé se volby odmítli zúčastnit. Osobně jsem pak vyzval špičkové umělce té doby. Akademie nebyla nikdy ve své více než dvousetleté historii personálně tak silná jako v roce 1990. A když jsem ve funkci skončil, dostal jsem od ministerstva školství medaili…

Dvanáct let jste byl generálním ředitelem Národní galerie (NG). Co se vám podařilo v této funkci nejvíce, a co považujete za svůj hlavní neúspěch?

Podařilo se mi NG stabilizovat a vytvořit expozice, které jsou i mezinárodně zcela výjimečné. Na tom trvám! Ale nepovedlo se mi vychovat nějakého inteligentního nástupce.

I to by mělo být povinností dlouholetého šéfa významné instituce?

Ne. Ale bylo by to bývalo užitečné. Nicméně myslím, že by ho společnost stejně nepřijala. Ale existoval by alespoň potenciální kandidát. Dnes jsou tady jen ambiciózní jedinci, kteří chtějí galerii použít jen k tomu, aby zvýznamnili sebe. A to je to nejhorší, co může jakoukoliv instituci postihnout.

Vaši kritici vám vytýkali, že jste galerii přeorganizoval autorsky v orientaci na českého návštěvníka. Zahraniční hosté se prý lepe vyznají v tematické typologii.

Naši teoretici hledají umělce, kteří se podobají mezinárodním trendům. Já jsem naopak hledal výtvarníky, kteří se těmto trendům nepodobají, ale kteří na ně dokážou svébytně reagovat. Setkání spolku ředitelů velkých světových uměleckých muzeí (Bizot group), pořádané dvakrát do roka, proběhlo jednou i v Praze a šéfové těchto institucí byli z NG nadšeni! Neměli žádný problém s porozuměním. Naopak byli překvapeni, jak koherentně se české umění vyvíjelo a jak svébytné momenty v něm byly. Naši lidé se za své vlastenectví stydí a pořád koukají do ciziny. Teoretici umění se neustále snaží dohánět svět. Ale dohánět v umění je vždy špatné. A asi nejen v umění.

Kde je podle vás hranice mezi uměním a kýčem?

V umění nikde nejsou jasné hranice. Kýč dnes hraje spíše roli fenoménu, než že by působil jako estetická kategorie. Když někam postavím trpaslíka, nezkoumá se, jestli je hezký, nebo ošklivý. Jde o symbol či sociální signál.

A není to i jednou z příčin toho, že žijeme v období, které se neprojevuje žádným svébytným uměleckým slohem?

Myslím si, že ano. V našem světě neexistují žádné jasné myšlenky. Vzniká zvláštní bastard, kterému se říká sociální stát – žije na dluh, nefunguje a skrze sociální politiku manipuluje s občany. Zároveň je všechno dovoleno a pak není možné ani šokovat, anebo jen velmi krátkodobě. Dnes lze ve výstavní síni vystavit mrtvolu nebo jen vzduch je to jedno. Líbilo by se mi, kdyby se umění opět zkonsolidovalo jako kdysi ve velkých říších. V Egyptě, v Řecku nebo v Číně mělo svoji jasnou podobu a bylo obecně respektováno.

V roce 2004 jste uvažoval o kandidatuře do Evropského parlamentu za Národní koalici. Proč jste si to nakonec rozmyslel?

Protože na mě tehdejší ministr kultury Pavel Dostál začal tlačit, že jde o fašisty. A jelikož jsem nechtěl poškodit NG, odstoupil jsem. Jejich program jsem četl a za fašisty jsem je nepovažoval. Vyčítalo se jim, že chtějí řešit problém s Romy. A já se vůči Romovi cítím nerovnoprávný – kdybych dal Romovi facku, půjde o rasový zločin! To je špatně. Prohlásil jsem, že nemáme žádné romské umělce, kteří by mohli být v NG. Říkal jsem to s lítostí. To by byl hit, objevit takového umělce! Označili mě však proto za rasistu. Ale za celou dobu, co jsem na AVU, nedělal na ni zkoušky ani jeden Rom…

Lukáš Doubrava

 

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz