archiv
Učitelské noviny č. 27/2013
tisk článku

MÉDIA TÉMA KYBERŠIKANY OPTICKY ZVELIČUJÍ

Kyberšikana je jistě nebezpečným, ba přímo záludným jevem, který už nejedno dítě, ale i dospělého vážně psychicky poškodil. Skoro se zdá, jako by ve stínu kyberšikany byla tradiční školní šikana již mnohem menším problémem. Skutečně? Na to nám odpověděl jeden z největších odborníků na školní šikanu u nás etoped MICHAL KOLÁŘ, který je také spoluautorem nového metodického pokynu ministerstva školství majícího sloužit k řešení jednotlivých případů šikany.

Mám dojem, že v poslední době se v médiích hovoří především o kyberšikaně a ostatní formy šikany jako by ustoupily poněkud do pozadí…

Kyberšikana je jednou ze základních forem šikany. Přesněji řečeno, je to „vlastní dítě“ psychické šikany. Do popředí zájmu médií se tato forma dostala nejen u nás, ale i ve světě. Způsobeno je to i tím, že jde o druh šikany, která se projevuje skrze média masové komunikace, jež se tak o ni pochopitelně hodně zajímají.

Znamená to, že média téma kyberšikany zveličují na úkor závažnosti tradiční školní šikany?

Ve skutečnosti školní šikana co do počtu případů stále nesrovnatelně převažuje nad kyberšikanou. To, že média tento fakt minimálně nepřímo zkreslují, způsobuje i to, že některé případy kyberšikany jsou velice závažné. Největší problém je ale v tom, že většina pohledů na tuto problematiku je povrchní. Někdy i nadšenci, kteří se kyberšikanou zabývají, nemají hlubší ponor. Nicméně, kdo chce řešit kyberšikanu u dětí a mládeže, musí kromě jiného umět řešit i školní šikanu. Těch vážných důvodů je několik.

Které to jsou?

Uvedu alespoň dva: Podstata a řada mechanismů u kyberšikany a školní šikany je společná. Kdo nezná například fungování takzvaného komplotu velké šestky, kdy všichni přímí a nepřímí účastníci z různých důvodů brání odhalení šikany, a to včetně oběti, selhává ve snaze pomoci často hned na začátku. Oběť například kyberšikanu popře. Další důležitá věc: Praxe ukazuje, že pedagogové, rodiče, ale i odborníci, kteří řeší kyberšikanu technicky správně, nicméně izolovaně, podle obecných receptů na internetu – bez propracované metodiky pro šikanu, často více ublíží, než pomohou.

Speciální kapitolou jsou sociální sítě. Ty jistě přispěly k větší účinnosti kyberšikany…

Bezpochyby! Přiblížím vám jeden z vážných případů: V době, kdy spolu chodili jedna dívka s chlapcem, pořídili si fotografie intimního charakteru. Poté, co se rozešli, chlapec některé z nich s úmyslem se dívce pomstít zveřejnil na Facebooku. Zde k nim měli volný přístup spolužáci oběti. Když ho dívka prosila, aby je stáhnul, jinak skočí z mostu, přidal k nim ještě nelichotivé komentáře. Dívka situaci neunesla a skutečně z mostu skočila. Krátce nato zraněním neslučitelným se životem podlehla.

Lze ale tento případ považovat za projev kyberšikany? Vždyť to by pak znamenalo, že když kdokoliv na internetu zveřejní něco, co se nepříjemně dotýká jiné osoby, dopouští se kyberšikany.

Pokud je zjevné, že agresor chtěl svoji oběť nějak poškodit, k čemuž v tomto případě rozhodně došlo, jde o kyberšikanu, byť samozřejmě ne školní. Navíc to lze kvalifikovat podle paragrafu 144 jako trestný čin Účast na sebevraždě.

Už v případě fyzické šikany se ředitelé vždy museli potýkat s tím, jaká její část je ještě záležitostí školy a kam již pravomoc vedení nesahá. A přestože jde o umělý předěl, lze ho více méně určit hranicemi školního pozemku či účastí na akci pořádané školou. Ale co hranice kyberprostoru a školy?

V případě, že kyberšikana zasahuje naše žáky a děje se v době výuky či při jiném programu školy, musíme zajistit přímou léčbu. Proškolený pracovník, často školní metodik prevence, na podkladě kvalifikovaného odhadu stadia a formy šikanování rozhodne, zda řešení zvládne škola sama, nebo si povolá specialistu. Zde je plně v kompetenci školy, zda využije rejstřík kázeňských trestů. Jestliže kyberšikana našich žáků neprobíhá při výuce a na půdě školy, potom šikanu přímo neřešíme. Kyberagresora nelze zpravidla ani postihnout. V případech, kdy o potrestání útočníka uvažujeme, je třeba, abychom to zkonzultovali s právníkem. Zcela na místě je pomoc ohroženým žákům radou, jak se mají bezprostředně ochránit, jak zajistit důkazy a na koho se mají obrátit.

Zaznamenal jsem ale i případy, že škola účinně zasáhla proti aktérovi kyberšikany, který se jí sice prokazatelně dopouštěl mimo školu, ale protože útočil na někoho z žáků nebo i učitelů, škola to interpretovala jako závažné porušení školní kázně.

Často záleží na šikovnosti právníka poškozené strany. Jde totiž zatím o pole neorané. Ano, některým externím spolupracovníkům ČŠI se už podařilo školský zákon interpretovat ve prospěch školy. Opřeli se o odstavec 3 paragrafu 31, kde je psáno: „zvláště hrubé slovní útoky žáka vůči pracovníkům školy se vždy považují za závažné porušení povinností stanovených tímto zákonem“. Pokud ale má i druhá strana zdatného právníka, většinou se škole uspět nepodaří.

Jak na tom jsou aktuálně v boji proti šikaně školy, ale i ministerstvo školství a Česká školní inspekce? V posledních letech se hovoří o tom, že i když šikana nadále existuje prakticky všude, školy ji už neignorují, ale snaží se ji zpravidla aktivně řešit.

Ke zlepšení došlo v tom, že ve školské oblasti existuje spousta aktivit zaměřených na problematiku šikany. Avšak k bodu zlomu zatím nedošlo. Většina učitelů není na řešení šikany připravena. Jedním z hlavních problémů je, že neexistuje systémové vzdělávání. V současnosti jsem dokončil skripta Výcvik odborníků pro řešení šikany, kde jsem zpracoval koncepční pětiúrovňový model vzdělávání odborníků na řešení šikany a podělil se o zkušenosti z vysokoškolské přípravy profesionálů základní úrovně. Budu rád, když publikace bude inspirací pro přípravu studentů na pedagogických fakultách. Text předám k veřejné diskuzi MŠMT, dále všem zainteresovaným institucím, zejména vysokým školám. Pokud jde o inspektory, o většině případů se ani nedozvědí. (Rodiče obětí šikany nemají odvahu si stěžovat.) A ty, kterým se inspektoři přeci jenom věnují, řeší v zásadě jen administrativně. Na skutečně odborné řešení nemá inspekce dostatečné kapacity. A ministerstvo školství připravilo nový metodický pokyn k řešení šikanování ve školách a školských zařízeních, který by měl začít platit v následujícím školním roce.

Čím by měl být tento pokyn školám přínosem?

Z mého pohledu jde o významný kvalitativní posun, který spočívá v tom, že školy jsou metodicky vedeny k tomu, jak vytvořit účinný školní program proti šikaně. Mezi další novinky patří například podrobnější informace o kyberšikaně nebo o šikaně v mateřských školách.

Jak dalece efektivní tento manuál může pro učitele být? Je možné, aby schopný učitel podle něho připravil skutečně účinný školní program proti šikaně, anebo bez příslušného vzdělání to stejně asi nedokáže?

Myslím si, že pokyn může být velmi užitečný jak pro jednotlivého učitele, tak pro celý tým pedagogů.

Vytváření celoškolního programu proti šikaně není záležitostí pouze ředitele a metodika školní prevence, ale všech pracovníků školy. Ideální by bylo, kdyby škola zabezpečila modulový kurz pro své pedagogy.

Proč ale takovouto metodiku pro vytváření programu proti šikanování nenabídlo MŠMT školské veřejnosti již před lety? Vždyť vy osobně jim svou odbornou pomoc poskytujete už od devadesátých let…

Zdá se, že na ministerstvu pro to nebyly až donedávna odpovídající pracovní podmínky…

Poměrně nedávno ministerstvo školství vážně uvažovalo o tom, že by se šikaně i dalším sociálně-patologickým jevům v každé škole věnoval jeden učitel, tedy metodik školní prevence, na částečný úvazek. To by podle vás kromě systematického vzdělávání také mohlo významně pomoci?

Ano, to by skutečně mohl být významný posun k lepšímu.

Projektů je podle vás dost. Pak ale zůstává otázkou, jak dalece jsou úspěšné, když se situace nijak podstatně nelepší. Vzpomínám si zejména na jeden z nich: Minimalizace šikany. Ten měl poměrně velkou mediální podporu, včetně našich novin, a vy jste ho odborně zaštítil. Kde jsou jeho výsledky?

Šlo o projekt, který stál ve druhé části 50 milionů korun. Jeho výsledky jsou pro mě do určité míry zklamáním. Nepodařilo se mi v něm dostatečně prosadit moji odbornou představu. Mimochodem, ve druhé části jsem už ani nebyl garantem. Jedním z vážných problémů byla snaha manažerů obcházet nedostatek kvalitních vzdělavatelů takzvaným kaskádovitým vzděláním. Spočívá v tom, že absolventi kurzu X začnou ten samý kurz X následně vyučovat. Absolventi tohoto typu vzdělání se sice naučí o šikanování mluvit, ale prakticky pomoci nedovedou. Pro řádnou kvalifikaci vzdělavatele-lektora musí být zachována rigorózní posloupnost: kvalitní výcvik zaměřený na řešení šikanování, praxe pod supervizí, samostatná praxe, výběr nejlepších praktiků do přípravy pro lektorskou činnost, vzdělávací činnost ve spolupráci se zkušeným vzdělavatelem a samostatné vzdělávání. Je to náročná cesta, nicméně je možná. V každém případě to však nejde tak rychle, jak si různí laici v manažerských pozicích představují. V současnosti je potřebné nastolit alespoň minimální pravidla k tomu, kdo může odborníky pro řešení šikanování vzdělávat.

V čem podle vás školy při řešení případů šikany dělají stále největší chyby?

Učitelé mají stále velký problém identifikovat šikanu ve své třídě. Další vážnou chybou je, že školy mnohdy uplatňují stejný způsob řešení pro počáteční i pokročilou šikanu. Stejně jako různá stádia rakoviny nelze léčit jediným druhem terapie, ani šikaně nelze účinně čelit jedinou metodou. A právě nový metodický pokyn ministerstva školství jim má pomoci v hledání různých cest, jak jednotlivá stadia i formy šikany efektivně řešit.

Lukáš Doubrava

 

Kyberšikana je jednou z forem psychické šikany. Je to zneužití ICT (informačních komunikačních technologií), zejména pak mobilních telefonů a internetu, k takovým činnostem, které mají někoho záměrně ohrozit, ublížit mu. Podobně jako u šikany tváří v tvář se jedná o úmyslné chování, kdy je oběť napadána útočníkem nebo útočníky. Povaha a provedení útoků pak určuje její závažnost (podrobněji viz metodické doporučení).

Kyberšikanou není oprávněná kritika na internetu bez zlého úmyslu, bez nadávek a ponižování. Termínem kyberšikana neoznačujeme rovněž vzájemné internetové psychické násilí a ani věcný konflikt (i opakovaný) mezi rovnocennými partnery. Od kyberšikany je potřeba odlišovat příbuzné fenomény, které jsou často s kyberšikanou provázány nebo se s ní částečně překrývají, nicméně samy o sobě označují jiný typ násilného chování. Patří mezi ně například happy slapping, sexting, hoax, spam, cyberstalking, flaming, phising.

Z Metodického pokynu MŠMT k řešení šikanování
ve školách a školských zařízeních.

< zpět do čísla
banners/albert_390x60px_new.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz