archiv
Učitelské noviny č. 30/2004
tisk článku

Dětské vězení jako jediné řešení?

Pobyt v ústavu je na libovůli dítěte

Informace o vraždě, kterou spáchal v polovině srpna dvanáctiletý svěřenec dětského domova v Olešnici na Rychnovsku, (která se navíc v poslední dnech ukázala být pravděpodobně činem pěti nezletilých pod vedením dospělého) otřásla celou společností. Shodou okolností hned několik dní na to projednávala vláda zprávu o kriminalitě české mládeže. Hodně se v ní píše o problematice výchovných ústavů. Vláda také aktuálně, pod vlivem strašného činu, zvažovala možnost zřídit jakési dětské vězení. Tímto úkolem bylo pověřeno MŠMT.


Nová legislativa jde na ruku dětským delikventům? 

Děti (nezletilí do patnácti let, kteří nejsou trestně zodpovědní) spáchaly vloni 853 loupeží, což je o třetinu více, než před třemi roky. Loupežná přepadení mají na svědomí většinou děti, které jsou na útěku z některého z výchovných ústavů.

„Systém péče o delikventní děti je oproti roku 1999 ošetřen lépe, zejména díky přijatým zákonům, které zakotvují specifický přístup k delikventním dětem,“ říká se v předkládací zprávě. Požádali jsme proto o komentář k tomuto výroku ZDEŇKA PELDU, ředitele Výchovného ústavu pro děti a mládež v Chrastavě, kde před šesti lety šestnáctiletý chovanec při útěku brutálně napadl dvě vychovatelky, z nichž jednu vážně zranil a druhá na následky útoku zemřela…

„Podstatný rozdíl nevnímám. Problematika výchovných ústavů je sice legislativně celkově ošetřena, na extrémní případy však připraveni nejsme. Přesněji řečeno, nikde není jasně stanoveno, jak v takových případech postupovat a po každé takové tragédii trvá několikadenní období, kdy je vůle situaci změnit, posléze se však veškeré radikální záměry rozplynou. Anebo se volí různé cesty, které problém neřeší. Pouze zákon o ústavní výchově z roku 2002 některé věci zpřesňuje.“

Zpráva zejména pozitivně hodnotí nově přijatou legislativu, v prvé řadě  zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže. Ani v tomto případě však Zdeněk Pelda nevnímá žádný významný dopad na praxi, dokonce naopak.

„Nemyslím si, že nový zákon o soudnictví mládeže je skutečně krokem vpřed. Je totiž diskutabilní, jestli paragraf o utajování identity a okolnostech trestného činu u nezletilého je ku prospěchu věci, zvláště v těch odstrašujících případech, které by mohly posloužit jako exemplární. Dětský delikvent je dnes paradoxně lépe chráněn než dříve!“

Až 40 procent svěřenců na útěku?

Děti, které mají výchovné problémy nebo se dopouštějí trestné činnosti, jsou v České republice umisťovány ve dvou stech zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy (diagnostické ústavy, výchovné ústavy, dětské domovy se školou a dětské domovy. Neplatí tedy laická představa, že výchovné ústavy jsou polepšovny a v dětských domovech jsou jen samé „hodné“ děti.) K říjnu loňského roku bylo v těchto zařízeních umístěno 7250 chlapců a dívek se soudem nařízenou ústavní výchovou, uloženou ochrannou výchovou, na základě předběžného opatření nebo žádosti rodičů.

V padesáti výchovných ústavech je zhruba na dva tisíce dětí. Z nich je podle některých zdrojů průběžně několik set na útěku. Tyto děti se zároveň obměňují. Vypadá to tedy, že procento útěkovosti je asi obrovské. „U nás je na útěku permanentně mezi pěti až deseti svěřenci z padesáti,“ uvádí příklad ředitel Pelda a rozšiřuje: „I když je to alarmující, tak útěkovost do dvaceti procent je v současné situaci přijatelná.“

Vraťme se opět k vládní zprávě. Ta v dalších částech optimismem rozhodně neoplývá. Poměrně jasně a především kriticky analyzuje zejména situaci výchovných ústavů. Zůstaňme proto ještě u útěků.

Ze získaných číselných podkladů vyplývá, že od roku 2000 trvale narůstá počet útěků ze zařízení (průměrně utíká téměř 40 procent dětí ze zařízení ročně). Přesné objektivní číslo však neexistuje. Problém je v tom, že jednotlivé statistiky se liší. Zpráva sice neuvádí číslo, k němuž došlo ministerstvo školství, ale konstatuje, že je mnohonásobně nižší než data získaná policií. Je to prý způsobeno zejména povinností zařízení hlásit Policii ČR jakékoliv nedovolené vzdálení dítěte ze zařízení (i opožděný návrat z vycházky); policie eviduje každé takové oznámení jako útěk svěřence (veškerá vzdálení dětí bez souhlasu zařízení). Ředitel Pelda má však poněkud jinou praktickou zkušenost.

„Do okamžiku, než se vyplní protokol o útěku, dítě policie automaticky neshání. Proto se většinou čeká do druhého dne, jestli se dítě nevrátí z vycházky (pokud se ovšem mimo ni najednou nerozeběhne z objektu).“

Také aktivitu policie považuje Pelda za nedostatečnou, důvodem je podle něj především nejasná legislativa.

Podle některých výkladů nemá policie ani pravomoc děti na útěku zadržet, pokud nemají udělenou ochranou výchovu. Ty pak pokračují v páchání trestné činnosti. Dítě, které uteče z polepšovny, má tak lepší podmínky pro to vyhýbat se školní docházce, fetovat a krást, než před nařízením ústavní výchovy. V praxi to tedy znamená, že soud nařídí ústavní výchovu a její výkon je na libovůli delikventní mládeže.

Chybí koordinace a legislativa se málo využívá

Zpráva přiznává, že v praxi přetrvává stav, kdy jednotlivé instituce pracují s problematikou delikvence dětí izolovaně, a to zejména v nápravné fázi. A to se opět týká zejména výchovných ústavů. Zdeněk Pelda považuje za prvořadé začít s reorganizací systému na nejvyšších místech.

„Spolupracující rezorty, jako vnitra, sociálních věcí, školství a spravedlnosti se vůči ústavní výchově staví jako vůči něčemu, co je nevymahatelné. Za dobré řešení považuji pověřit jenom jeden z těchto rezortů, aby probléme útěkovosti měl na starost, shromažďoval informace a koordinoval činnost ostatních ministerstev. Zároveň by si měl udělat analýzu současné situace a přijmout příslušná opatření.“

Nejvyšším stupněm postihu pro mladistvého je ochranná výchova. Pokud takovýto svěřenec uteče, maří výkon úředního rozhodnutí a měl by být sankcionován. Může být například soudem mládeže odsouzen k veřejně prospěšným pracem. To se ovšem týká jen trestně odpovědné mládeže nad patnáct let. Dítě je i přes uloženou ochranou výchovu opět prakticky nepostižitelné.

Nejen Zdeněk Pelda, ale jak ze zprávy vyplývá, také další ředitelé výchovných ústavů jsou toho názoru, že soudy i v prokazatelně opodstatněných případech téměř nevyužívají možnosti uložení ochranné výchovy. Také statistika ministerstva spravedlnosti potvrdila, že existuje značný nepoměr mezi nařízenou ústavní výchovou a uloženou ochrannou výchovou. Soudy dokonce ani mnohdy nepřistupují na návrhy ústavů, které žádají o změnu z nařízené ústavní výchovy na uložení ochranné výchovy.

Nemusí jít hned o dětský kriminál

Po brutální vraždě staré ženy z Olešnice, kterou provedl pětičlenný gang nezletilých, z nichž tři děti byly z dětského domova a jeden z výchovného ústavu, se začalo poprvé veřejně a koncepčně uvažovat o zřízení speciálního zařízení pro nebezpečné dětské delikventy, a nebojme se říci to otevřeně, v podstatě dětského vězení. Zeptali jsme se proto na názory dvou odborníků, kteří se s dětskými delikventy setkávají průběžně. Nejdříve jsme oslovili opět Zdeňka Peldu, zda by zavedení takovéhoto speciální instituce pomohlo řešit alespoň tu nejvážnější dětskou kriminalitu.

„Jde o velmi problematickou myšlenku. Koncentrovat ty nejhorší dětské delikventy do jednoho zařízení problém neřeší. V našem ústavu máme několik chlapců, kteří jsou schopni čehokoliv. Shodou okolností se ale zatím žádného velkého provinění nedopustili. Kdyby se tedy čekalo jen na to, až někoho zavraždí, bude pozdě. Za lepší považuji problémové děti diagnostikovat a jednotlivé ústavy odstupňovat podle pravomocí, a to i z hlediska toho, jak by zamezovaly útěku dětí.

Nejsem z principu proti dětskému vězení, ale považuji nyní za efektivnější najít rezervy, které v současném systému existují a určit jasná pravidla. Nějaké průlomové řešení si však od takovéhoto experimentu neslibuji. V žádném případě by ale školské zařízení nemělo být vězením, Neznamená to ovšem, že nemůže mít opatření, která by více zamezovala útěkovosti.“

Dalším odborníkem, kterého jsme oslovili, je jeden z našich předních specialistů na školní šikanu etoped MICHAL KOLÁŘ. Nejdříve potvrzuje podobný poznatek ředitele Peldy, a to, že nebezpečné děti a mladiství se vůbec nemusejí před provedením těch nejhorších trestných činů nijak zásadně projevit.

„Poznal jsem několik nezletilých vrahů. Byly to většinou děti, které se podřizovaly vnějšímu okolí a byly do spáchání vraždy bezproblémové. A už vůbec se nevyznačovaly žádnou extrémní psychopatologií. Chyběl proto jakýkoliv vnější signál, který by mohl ukazovat na to, že se chtějí dopustit vraždy.

Myslím si, bohužel, že není jiná možnost než opravdu nebezpečné děti izolovat. Není snad nutné vytvářet speciální věznici pro děti, ale měla by ve výchovných ústavech existovat různě diferenciovaná oddělení podle volnosti pohybu, a to až po takové, ze kterého prakticky není možné utéct. Těžiště takovéhoto pracoviště by mělo ale vždy zůstat ve výchově, ve snaze dětského delikventa převychovat.

Do ústavu s nejpřísnějším režimem by mohlo jít i takové dítě, které někoho při šikaně vážně zraní, nebo ho psychicky šikanuje tak, že se prokazatelně v této souvislosti jeho oběť pokusí o sebevraždu. Ústav by však právě v této záležitosti mohl dobře využít své prostupnosti a pokud by se zdálo, že pachatel směřuje k nápravě, mohl by přejít do oddělení s mírnějším režimem. Takovýto výjimečný postup (v rámci celého výchovného systému) proti závažné šikaně ve škole, by mohl mít preventivní vliv i na ostatní žáky, kteří by jasně viděli, že šikana není beztrestná.“

LUKÁŠ DOUBRAVA

< zpět do čísla
banners/un_390x60_rmj.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
ucebnice
1590530400_polartraver.gif
anketa
Změní krizová online výuka školství k lepšímu?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
34%
42%
23%
1591221600_tyr.jpg
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz