archiv
Učitelské noviny č. 34/2004
tisk článku

Žádná křivda na žácích není malá

„Zase tu jsou kantoři úplně nemožný, copak měli všichni režiséři na školu smůlu?“ Jen si vzpomeňte, kolikrát jste hudrali při sledování filmu nebo televize, že školu nahlíží příliš jednostranně. Většinou negativně. Napadne ale učitele, co všechno žák v průběhu dne sleduje? Co se ho může dotknout natolik, že na to nikdy nezapomene? A tak jsem se zkoušela ptát lidí různých profesí:


Jaké křivdy jste si odnesli ze školy do života?

KVĚTA ŠEDIVÁ, úřednice:

Měla jsem sice na pololetním vysvědčení v 9. třídě šest dvojek, ale nepřišlo mi to jako nějaká katastrofa. Podala jsem si přihlášku na střední všeobecně vzdělávací školu. Když jsem ji dávala třídní učitelce, spustila na mne: Co si myslíš, s takovým vysvědčením chceš na výběrovou školu? Ale konečně taky co s tebou, na všechno jsi levá, ani rukama se neuživíš… Zůstala jsem jako opařená. Pak jsem se naštvala: Já ti, babo, ukážu! Přijímačky jsem udělala, na SVVŠ jsem patřila k lepším žákům a maturovala jsem na samé jedničky. Možná bylo dobře, že mě namíchla. Ale v dobrém na ni nevzpomínám.

VIKTOR ŽIDLICKÝ, kovář:

Základní škola byla v pohodě, křivda přišla až na učňáku. Fasovali jsme tenkrát na rok jedny montérky, boty a tak. Když jsme byli v druháku, přišli kluci po nás jenom na půl roku a nedostali nic. Jak to? - dohadovali jsme se s kamarádem po večerce, vždyť ve skladu bylo všechno nachystané? Slyšel nás vychovatel a bleskově informoval vedení. Od té doby jsem měl zle, snažili se mne nachytat a vyhodit. Učil jsem se v permanentním stresu a netušil jsem proč. Až mnohem později vyšlo najevo, že se o výnos z „ušetřeného“ pracovního oblečení někteří kantoři dělili.

ZDENĚK PROCHÁZKA, technik:

Čtyři roky jsem na základní škole seděl v lavici se synem učitelky. Suverénně ode mne opisoval všechny diktáty, ale když došlo na známky – a my měli stejné chyby – byl jsem potrestán jenom já. Protože syn učitelky přece neopisuje.

ALENA HALÍKOVÁ, právnička:

Po jedenáctiletce jsem chtěla jít na farmacii do Brna, jako volitelný maturitní předmět jsem si tedy vybrala  chemii. Jenže rodiče se rozhodli, že mne tak daleko nepustí, a já musela volit znovu. Rozhodla jsem se pro práva, což znamenalo změnit na poslední chvíli maturitní předmět. Chemii vystřídal dějepis. A bylo horko. Dějepisáři se totiž do té doby úspěšně podařilo odradit všechny zájemce o volitelný děják. Zkoušel adepty každou hodinu a sázel jim nemilosrdně pětky, až to vzdali. Liboval si, že bude bez maturantů, a najednou jsem se přihlásila já. Navíc poměrně krátce před maturitou. Bral to jako podraz a podle toho se ke mně choval. Při zkoušce byl tak nepříjemný, že se nakonec zkoušení ujal ředitel. Dopadlo to dobře, ale tak tvrdou zkoušku jsem už potom nezažila.

SLÁVKA ZENKLOVÁ, učitelka:

Učila jsem na základní škole. Jednou se mi hodina dějepisu obzvlášť vedla. Všichni byli soustředění, jen jedna dívka se pořád dívala z okna. Dráždilo mne to čím dál tím víc, až jsem ji poslala za dveře. Když jsem ji zavolala zpátky, zadala jsem třídě opakovací desetiminutovku. Příště už budeš, děvenko, dávat pozor! - říkala jsem si. Jaké bylo moje překvapení, když na většinu otázek odpověděla dobře. Pochopitelně do té doby, než jsem ji poslala ven. Trápilo mne to spoustu let. Až nedávno jsme se potkaly na setkání absolventů a já se jí přiznala ke své ješitnosti. Paní učitelko, víte, že si na to vůbec nepamatuji? Mně spadl tak velký kámen ze srdce…

MILENA ERLICHOVÁ, finanční účetní:

Já byla vždycky vzpurná hlava, živel. A taky vděčný objekt, který kamarádi ochotně strčili do každého průšvihu. Přiznávám, že jim to moc práce nedalo. Jednou jsme s kamarády čekali zkoušení z dějepisu, říďa byl přísný a my byli dutý. Abychom se vyzuli, někdo šel k lékaři, já jsem zaspala… A měli jsme radost, jak jsme na kantora vyzráli. Jenže druhý den při třídnické hodině se ozval školní rozhlas: Ten, ta a ta… se dostaví do ředitelny. Koukli jsme po sobě, a naklusali. Jak to, že jste nebyli na hodině! Nepomohlo nám nic, vyzkoušel nás mimo rozvrh. Byla to zrada.

JIŘÍ ŠTĚPÁNEK, důchodce:

Bylo to na začátku první třídy a že si zazpíváme písničku. Měl jsem vždycky o něco níž položený hlas než spolužáci. Sotva to učitelka zaregistrovala, rozčílila se: Strašně bručíš. Pro příště budeš při zpěvu jenom otevírat pusu, jinak bys nám všechno zkazil. Od té doby jsem si netroufl zpívat ani při táboráku. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem vůbec k hudbě našel vztah. Té učitelce jsem to nikdy nezapomněl.

JAROSLAVA ŠTEFFLOVÁ

< zpět do čísla
banners/un_390x60_rmj.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz