archiv
Učitelské noviny č. 35/2004
tisk článku

Úskalí učitelského povolání

Učitelské povolání patří mezi ta, jejichž příslušníci jsou svým zaměstnavatelem (tedy v podstatě státem) dlouhodobě a již tradičně vykořisťováni. Platí to přitom pro všechny státy bez ohledu na jejich politické zřízení. Odlišnosti bývají jen v míře, intenzitě a viditelnosti takového vykořisťování.


Prakticky každý stát totiž automaticky počítá s tím, že opravdu zodpovědní učitelé (kterých by měl rád co nejvíce) se soustavně a sami dobrovolně přetěžují. A dobře ví, že by bylo proti smyslu a duchu jejich práce říkat jim, aby to nedělali. Učitelé si totiž nikdy nemohou říci, že už mají „všechno hotové“. Vždycky mohou mít opodstatněné pochybnosti, zda by jejich výuka nebyla kvalitnější a pro žáky přitažlivější i přijatelnější, kdyby si ještě něco připravili, přečetli. Učitelské povolání patří také k těm, v němž i při zákonném snižování pracovní doby ve 20. století prokazatelně nedošlo k navýšení volného času. Nejenže se stále zvyšují nároky na učitele, ale ani oni se nemohou striktně řídit délkou zákonné pracovní doby. Písemné práce musí doma vždycky opravit všechny a ne pouze ty, které by časově ještě stihli právě v oné zákonem stanovené pracovní době.

Ze strany úřadů je ve vztahu k učitelům také již tradičně a značně úspěšně uplatňován morální teror. Zdůrazňuje se výjimečnost jejich povolání, které je s oblibou vydáváno za „poslání“. Je vytvářena představa, podle které by učitelé měli mít rádi děti, být k nim maximálně vstřícní, s nadšením a vynalézavě učit a nehledět na výši své finanční odměny. To, že jejich finanční ocenění neodpovídá ani významu a náročnosti práce, ani požadovanému vysokoškolskému vzdělání je buď bagatelizováno, nebo odkazováno do patřičných mezí poukazováním na nedostatek finančních prostředků ve státním rozpočtu. Není to nijak nový přístup. Ve dvacátých letech minulého století odpověděl na protesty učitelů dr. Edvard Beneš slovy, že úspory jsou nutné a že učitelé jsou - pro svoji inteligenci - k jejich pochopení nejlépe uschopněni. Pozdější ministerský předseda Malypetr učitelům navíc poradil, že si přece mohou přivydělat, protože mají spoustu volného času. Lapidárně se vyjádřil i pozdější sociálně demokratický ministr školství Bechyně. Ten učitelské delegaci přímo řekl, že učitelé „sežerou odebrání drahotních příplatků i s chlupama“.

Značně obvyklé bývá i to, že řada nových úkolů a povinností, které se na učitele kladou, je halena do kouřové clony medových řečí o tom, jak jsou schopni nové úkoly zvládnout a jakou mají úřady důvěru v jejich kvality a schopnosti. Automaticky se přitom nepředpokládá, že by reagovali odmítavě, protože to by bylo interpretováno jako jejich kvalifikační nedostatečnost, neschopnost či nekompetentnost.

Vládnoucí garnitury ve všech státech také automaticky kalkulují s tím, že ani protesty, kterými by učitelé vyjadřovali svoji nespokojenost, nebudou nikdy tak razantní ani tak nebezpečné, jako třeba protesty železničářů. Kalkulují s tím, že většina učitelů nepatří mezi radikály, že zorganizovat razantní protesty roztříštěných a silně feminizovaných pedagogických sborů je značně obtížné a nakonec že existují i dostatečné páky k tomu, aby nespokojení učitelé byli zastrašeni buď hrubým úředním nátlakem, vytvářením pocitu permanentní existenční nejistoty nebo mediálně široce podporovaným poukazováním na nemorálnost toho, že svými protesty poškozují děti.

Učitelské povolání nepatřilo v historii nikdy k povoláním, v nichž by se dalo výrazně a rychle zbohatnout. Existovala však období, kdy mělo odpovídající vážnost a kdy i stát jako hlavní zaměstnavatel učitelů usiloval o to, aby jim za dobrou práci vyplácel dobrou mzdu. Nehovořilo se dlouze o prioritě vzdělání, ale mnoha zcela konkrétními kroky byly priorita a význam vzdělání pro budoucnost celé společnosti podporovány. Jasně to řekl i T.G.Masaryk, když vyjádřil své niterné přesvědčení slovy „Co dá národ učiteli, to třikrát i desetkrát vyzíská“. Pokud bychom se jeho slovy řídili, mohli by se dnes učitelé věnovat „bez všelikého překážejícího zaměstnání vedlejšího“ - jak po nich požadoval již školský zákon z roku 1869 - pouze tomu, k čemu byli připravováni a co jich většina stále dělá ráda a se zanícením: výchově a vzdělávání dorůstajícího pokolení. Bylo by to k obecnému prospěchu.

František Morkes,
Pedagogické muzeum J.A.Komenského v Praze

< zpět do čísla
banners/un_390x60_rmj.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz