archiv
Učitelské noviny č. 19/2004
tisk článku

Půjdou školy za šikanu před soud?

V tisku se objevily výňatky z mého vystoupení na březnové odborné konferenci na Univerzitě Palackého v Olomouci, z nichž vyplývá, že chci, aby za šikanu šly školy k soudu. Rád bych tuto informaci upřesnil.


Za desetiletí se mezi pedagogy, ale i značnou částí laické veřejnosti rozšířil názor, jež možno shrnout do následujícího konstatování: „Ano, šikana je nepříjemná věc, ale zase se to zveličuje, vždyť toho zase tolik není. A nakonec – každý jsme to nějak zažili – a přežili“… Odborníci dodávají: „Agresivita je přirozenou součástí lidského chování a šikanu jako její vnější projev nejde nikdy zcela vymýtit.“ Nechci zde polemizovat s uvedenými názory, přiznávám jejich jistou – ovšem značně omezenou platnost. Je třeba pouze nahlas říci: Právě ony jsou podhoubím a živnou půdou šikanózního jednání řady dětí a dospívajících. Slovo „šikana“ nám už zní natolik běžně, že se stává svého druhu neutrálním označením jevu, který „byl, je a bude“.

Hlasatelé tohoto názoru zapomínají na několik věcí. Svět se mění, lidé sice pomalu, ale také. Generace dnešních psychologů, pedagogů a ředitelů považovala za „pořádnej vodvaz“ vykouřit Partyzánku nebo Lípu za školní zdí, dnešním „náctiletým“ hrozí perník, extáze a hepatitida typu B. Šikana našeho mládí si začasté vystačila s úšklebky na barvu vlasů, pihy a odstávající uši. Podražené nohy v tělocviku představovaly vrchol násilí. Dnes není výjimkou máčení hlavy na WC, pálení cigaretou, pomočení oběti, donucení požít výkaly zvířecí (i vlastní). Znám případy, kdy ředitelé škol tváří v tvář těmto jevům projevili nebývalou míru právního (ne)vědomí: „Paní učitelko, až napíše na papír, co mu všechno dělali, potom to budu brát jako důkaz!“ Neidealizuji a nestraším. Popisuji stav obvyklý, z něhož tehdy i nyní ční výjimky. Učitelé chodí na školení a ředitelé se učí přiznávat, že pojem „druhý život“ není zdaleka výsadou bývalé „třetí nápravné“. Nechť pedagogové a psychologové dále prohlubují své specifické dovednosti v poznávání příčin, průběhu a následků tzv. šikany. Souhlasím s tím, aby všechny preventivní aktivity byly dále podporovány. Jen prevence však evidentně nestačí.

Podstatou mého vystoupení na konferenci byla současná situace v možnostech reakce na „řešení šikany“ právními instituty. Jde o postup vůči aktérům, jimiž rozumíme žáka - oběť, žáka – tyrana, učitele, ředitele, školu, rodiče oběti a rodiče tyrana, případně pak další orgány sociálně právní ochrany, policii atd. Jestliže zmíněné pedagogické a psychologické postupy jsou stále více a lépe popsány a někdy (opravdu jen někdy) i používány – potom takřka vůbec není popsána právní stránka věci. A zmíněná „žaloba na školu“ tvoří jen jednu součást tohoto fenoménu. Šikana je pedagogicko-psychologický termín pro jednání, jež, nabude-li právní dimenzi, je závažným protiprávním jednáním, které při určitém stupni společenské nebezpečnosti naplňuje podstatu soukromoprávního (občanskoprávního nebo pracovněprávního), správně právního či trestně právního deliktu. Právo nezná šikanu, ale zná přestupek proti občanskému soužití, újmu na cti a lidské důstojnosti a zejména trestný čin vydírání, ublížení na zdraví, útisku, omezování osobní svobody, znásilnění, pohlavního zneužívání atd. atd. Tedy – i případy jasných správně právních či trestně právních deliktů řešíme prostředky pedagogiky a psychologie, jako jsou rozhovor, terapie, snížená známka z chování… Je to stejně smysluplné (a vlastně i účinné), jako bychom za optimální a de facto jediný způsob řešení závažných násilných činů dospělých považovali návštěvu odpoledního kurzu správného chování.

Vycházel jsem z konstatování skutečných odborníků (Michal Kolář), jež uvádějí promořenost škol šikanou v míře nevídané. 250 tisíc žáků je ohroženo tzv. šikanou… Je-li nějaký společenský jev natolik rozšířený a závažný v dopadech individuálních i společenských, je nezbytné, aby byl odpovídajícím způsobem regulován právními prostředky. V případech zmíněných deliktů tomu tak není. Z řady důvodů. Jedním z nich je věk pachatele či škůdce a z něj vyplývající správně právní či trestně právní neodpovědnost. Proto jsem se věnoval odpovědnosti občanskoprávní (viz ust. § 420 a násl., zejm. 422. občanského zákoníku).

Současné možnosti adekvátní právní reakce všech rozhodujících subjektů jsou tristní. Dílem pro jejich právní neujasněnost, ovšem často i pro neznalost těch možností, které se nám nabízejí. Říká se, že škola je za vše odpovědná – a k ničemu nemá pravomoc. Vyjma tzv. výchovných opatření (důtky a na střední škole i institut vyloučení), klasifikačního opatření, tj. snížená známka z chování. V M. napadl žák učitelku. Brutálně, před svědky, s následkem pracovní neschopnosti. Žáka nebylo možno, pomineme-li komplikovaný a v praxi téměř nevyužívaný institut ústavní či ochranné výchovy v jeho fázi tzv. předběžného opatření, bez souhlasu zákonných zástupců převést do jiné školy. Případ, který nemá v dospělém světě obdoby. Nebo si někdo umí představit situaci, kdy dospělý terorista zničí život několika obyvatelům města, zůstává v něm pánem a stěhují se oběti? Není možné, aby pachatel, byť trestně neodpovědný, nadále setrvával na škole, v níž terorizoval dalšího nezletilce – a zmučená oběť týrání byla svými rodiči převáděna kamkoliv, kde se jí někdo ujme… V navrhovaném školském zákonu chybí věta typu: „Žáka plnícího povinnou školní docházku může krajský úřad na návrh ředitele školy přeřadit do jiné školy i bez souhlasu zákonných zástupců, dopustí-li se tento žák provinění (odkaz na zvláštní zákon) a poškozeným bude další žák nebo zaměstnanec školy“. Lze diskutovat o variantách takového uspořádání, nelze diskutovat skutečnost, že rodiče dvanáctileté dívenky s DMO s pláčem chodí po městě a hledají školu, která by jejich dceru přijala. Rodiče třináctiletého teroristy s psychopatickými rysy jsou v pohodě – jejich syn ve škole zůstane… Nemůže být jinak, je-li jediným použitelným vodítkem „metodický pokyn k řešení šikany…“ Svůj význam má a je dobře, že vznikl. Pro řešení námi popisovaných případů – s mimořádným stupněm společenské nebezpečnosti – naprosto nestačí.

Samostatnou kapitolou (ne)možnosti odpovídající reakce společnosti na tyto činy je způsob řešení trestněprávních deliktů spáchaných nezletilými – tedy dětmi do patnácti let. Je nešťastný a neodpovídá současnému stavu vývoje společnosti a této skupiny obyvatel. Naprosto chybí přiměřené užívání institutu ochranné výchovy, včetně jeho odpovídajícího zvládání v rámci školského systému. (Vzpomeňte na hysterické reakce na případy kamerových systémů ve výchovných ústavech…)

Co se týká zmíněné možnosti „žaloby na školu v níž je šikanován žák“ - překvapila mě nebývale prudká reakce veřejnosti laické i odborné na tuto otázku. Lidem znalým práva je totiž tato možnost známa již drahně let. Reakce je možné rozdělit – velmi rámcově - do dvou základních okruhů. V prvním jsou více či méně zděšeni a případně nazlobeni ředitelé škol. Jejich reakci lze shrnout do povzdechu jedné paní ředitelky: „Vy jste nám pěkně zavařil, za co všechno ještě nebudeme odpovědní? Co všechno proti nám mohou rodiče? A co my, my nemůžeme nic?“ Ovšem ze škol psali také: „Je to hrůza, musí se s tím opravdu začít něco dělat“. Reakce rodičů byla rovněž prudká. A jestliže jsem dosud jen tušil, jak závažným problémem ponižování lidské důstojnosti dětí je, po dopisech desítek rodičů jsem pochopil, že se něco musí stát…

Podstatou „žalobního“ problému je následující přirovnání: „každý, kdo odevzdá své auto do autoservisu a oni mu jej vrátí s pomačkanou karosérií, bude spravedlivě požadovat náhradu škody“, zatímco mnohý z nás se domnívá, že „odevzdá-li rodič povinně a na základě zákona své dítě v době od 7,40 do 14,00 škole a ta mu jej vrátí se zničenou duší a mnohdy i tělem, není spravedlivé náhradu škody požadovat“. Prameny tohoto přístupu vyvěrají z kolektivní neúcty k hodnotám lidské osobnosti, jako je čest, zdraví, soukromí - tedy jakési právo na osobní integritu. Což zase přetrvává z minulosti. Vždycky byl více sankcionován útok na majetek (potažmo ještě v „socialistickém“ vlastnictví) než útok na čest a lidskou důstojnost… Z ustanovení příslušných norem -  primárně zmíněného ustanovení občanského zákoníku - vyplývá několik nezpochybnitelných skutečností:

a) Nezletilý odpovídá za škodu (na majetku, zdraví, cti atd.), kterou svým protiprávním jednáním způsobí, je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Společně a nerozdílně s ním však odpovídá i osoba (právnická či fyzická), která byla povinna výkonem náležitého dohledu (laicky ve školách mluvíme o dozoru).

b) Není-li nezletilý odpovědný (pro nedostatek rozumové a volní vyspělosti), odpovídá ten, kdo byl povinen výkonem dohledu.

c) Osoba povinná výkonem dohledu se může zprostit odpovědnosti tehdy, jestliže prokáže, že náležitý dohled nezanedbala (všimněme si stavby věty a z něj vyplývajícího důkazního břemene, které tíží školu – přesněji, zákon konstruuje jakousi presumpci zavinění…).

Je tedy nepochybné, že v případě dlouhodobého násilí páchaného na žákovi školy druhým žákem či žáky, jehož následkem je závažná újma na zdraví (pozor i psychika), majetku, ale i cti a důstojnosti, a které stálo zcela mimo pozornost školy a jejích pedagogických pracovníků, bude důkazní situace školy prokazující, že „náležitý dohled“ nezanedbala značně obtížná. A je otázkou, nakolik se případná odpovědnost rozdělí mezi škůdce (nezletilého, potažmo jeho zákonné zástupce) a dotyčnou školu. Zbývá dopovědět, že hovoříme-li zde o občanskoprávní odpovědnosti za škodu, jedná se laicky o to, „kdo to zaplatí a kolik to bude“…

Mediálně vděčná „žaloba na školu“ je jen jednou součástí právního posouzení stavu věcí – přiznávám však, že značně závažnou. Pro uklidnění pedagogické veřejnosti dodávám: existují sociální, psychologická a pedagogická opatření, jejichž důsledným dodržováním se nám – škole – podaří u případného líčení prokázat, že jsme náležitý dohled nezanedbali. Ani v případě úspěchu prvních žalob nesmíme propadat beznaději. V právním státě se spory stran, které se nedokáží dohodnout, řeší u soudu. Na to si budeme muset zvyknout i ve školách. Osvícenější z nás vědí, že i to je cesta, jak zlepšit poměry na školách.

Jan Michalík,
katedra speciální pedagogiky
Univerzity Palackého, Olomouc
michalik@risc.upol.cz

< zpět do čísla
banners/un_390x60_rmj.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz