archiv
Učitelské noviny č. 19/2004
tisk článku

Když se škola změní v peklo

Čas od času se na redakci obrátí učitel nebo učitelka, kteří se ocitli v koncích. Místo, kde má vládnout pohoda a kreativita, se pro ně změnilo v peklo. Je nemožné na dálku odhadnout, zda mají nebo nemají pravdu. Zpověď je vždycky subjektivní, můžete jí věřit, nebo ne. Na detailech však vypovídá o životě školy v mnohem širším rozměru, než sám vypravěč zamýšlel. Nebývá to lichotivé svědectví. Jedno takové vám nyní nabízíme. Anonymně, s dílčími obměnami skutečnosti. Nejde totiž jen o jeden konkrétní osud učitelky, ale o atmosféru, v níž se někde ještě dneska učí a vychovávají děti. A nikomu to nevadí.


Vždycky jsem chtěla učit, ale na pedagogickou fakultu jsem se nedostala. Naštěstí je o kantory na vesnici nouze, takže jsem nakonec do školy přece jenom nastoupila. Pravda, jako nekvalifikovaná. Časem se mi dokonce podařilo zahájit kombinované studium učitelství pro 1. stupeň základní školy. Sice jsem musela složitě dojíždět, ale měla jsem naději, že konečně budu jako moje matka učitelkou. Myslela jsem si, že mám vyhráno. Jenže jakmile bylo nutné ve škole snížit stav učitelů, byla jsem logicky první na ráně. Všude si radši nechali zkušenou důchodkyni, než nekvalifikovanou začátečnici. Tak jsem putovala ze školy na školu.

Naposledy jsem zakotvila na 2. stupni malé vesnické základky. Dostala jsem dějepis, angličtinu, rodinnou, občanskou a výtvarnou výchovu. Byl to pro mne sice dost široký záběr, ale tu práci jsem chtěla. Dojíždění bylo hodně komplikované. Na začátku jsem si myslela, že právě kvůli němu obtížně hledali aprobovaného učitele. Bohužel, brzy jsem zjistila, že jádro pudla je ve vztazích mezi lidmi.

o

Mezi 1. a 2. stupněm byla nepřekročitelná přehrada nejen proto, že každý sídlil v jiné budově. A 2. stupeň, to byla kapitola sama pro sebe. Kvalifikaci měla pouze ředitelka, učitelka na matematiku a důchodkyně-češtinářka. Pak ještě učila jedna inženýrka ekonomie a kromě mne ještě další absolventka gymnázia.

Dětí bylo tak akorát, abychom se vešli do normativu. Nebyly špatné, ale je pravda, že ty schopnější rodiče vozili cestou do práce do školy ve městě. Asi věděli proč. Jako prioritu jsem si zvolila motivaci. Když se děti nebudou chtít učit, nic s nimi nesvedu. Ve třídě se mi líbilo, ale ve sborovně jsem se moc dobře necítila. Kolegyně mluvily dost vulgárně o mé předchůdkyni. Když jsem jako zapřisáhlý abstinent odmítla skleničku, začaly se na mne dívat skrz prsty, jako že trhám partu. 

Snažila jsem se učit co nejlíp, i do té angličtiny jsem se nakonec vpravila, ale chyby jsem určitě dělala taky. Maminka mi na dálku pomáhala alespoň radou. V dějepisu jsem si vzala na pomoc dramatickou výchovu. Jedna třída byla tak šikovná, že jsem se rozhodla nacvičit s žáky pásmo, s kterým bychom mohli vystoupit i mimo školu. Problém nastal, když jsem to řekla dětem. Nenapadlo mne, jak hluboce se to dotkne jejich třídní, že bude moji aktivitu považovat za útok na svoji osobu. Tady někde začala série problémů, které už jsem ze sebe neskopala. 

o

Třídní malých herců mne před žáky na chodbě seřvala, co si to dovoluji nacvičovat s nimi divadlo, aniž ji požádám o dovolení. Byla jsem z toho pěkně vykulená. Záhy jsem se zcela náhodou od učitelky, která ve škole kdysi učila, dověděla, že takhle to tam chodí už dlouho. Sbor si žádá klid. Za poslední čtyři roky jsem už desátá kantorka, kterou odtud vyštvali.

Ředitelka nám oběma domluvila, ale kolotoč už běžel. 

Najednou jako bych začala ztrácet u některých žáků autoritu. Přestávali mne poslouchat, chovali se arogantně. Když jsem se s nimi vypravila na exkurzi, dělali schválně ostudu. Nerozuměla jsem tomu, až jsem se jednou vydala na besedu mimo školu spolu s další kolegyní. 

Jakmile jsem vydala jakýkoli příkaz, okamžitě ho zrušila, nebo dala své skupině zcela opačný. Předtím mi radila, abych žáky držela zkrátka, ale sama jim dovolila kde co. Když dala po besedě, ale ještě před koncem vyučování, své třídě rozchod, odmítla jsem ji následovat. Bála jsem se, že kdyby se dětem něco stalo, byla by vina na mé straně. Žáci mne sice po dlouhém dohadování poslechli, ale zášť bych mohla v tu chvíli krájet.

Na vánoční besídku se běžně nacvičovalo při vyučování. Snažila jsem se to skloubit s výukou, aby děti o nic nepřišly. Pak za mnou přišla kolegyně, jestli bych jí pro její vystoupení nepůjčila pět zpěváků. Proč ne, když hodin nebude moc. Domluvili jsme se, že si pokaždé pečlivě doplní látku, o kterou přišli. Jenže hodiny narůstaly a děti si ani nedopisovaly sešity. Postěžovala jsem si kolegyni, ale neuspěla jsem. Naopak, jak jsem se dozvěděla, okamžitě požádala žáky, aby jí dopodrobna líčili průběh hodin, z kterých si zpěváky půjčovala.

Pak to šlo ráz na ráz, spousta zdánlivých maličkostí, které mne stavěly do nepříjemné pozice. Od ironických narážek na moje chování před žáky, až k žalování ředitelce. A to jsem ještě netušila, co se na mne chystá.

o

Měla jsem občanku v devítce a povídali jsme si na téma Svědomí, morálka, soudržnost, spolupráce – to všechno aplikované na školu. Diskuze se docela pěkně rozbíhala, když jedna z dívek pronesla: Tady byl taky klid, dokud nepřišli noví učitelé a nezačali nás rozeštvávat… To myslíš vážně? – zeptala jsem se. Ano, nastavila vzpurně hlavu a vyhrkla, že to platí na mne.

Jako by spustila lavinu. Nikdy by mne nenapadlo, že je něco takového možné. Pustili se do mne: Rozeštváváte školu, pořád máte něco proti naší třídní. Ona nás pouští z hodin, vy byste nás tu jenom držela. My jsme kolektiv, vy to rozbíjíte. Proč jste si pozvala Petru do kabinetu? Copak něco provedla? Když se mne Petra zastala, jeden z chlapců se neudržel a zařval: Drž hubu, přece jsme se domluvili!

Bylo to strašné, připadla jsem si jako u procesu. Po hodině jsem se složila a od té doby jsem na nemocenské.

o

Nechci přijít o místo, kantořinu mám ráda, ale bojím se vrátit. Nepřátelství ve sborovně bych snad ustála, ale ve třídě ne. Dneska už vím, odkud se ta nenávist vzala. Kolegyně řekla dětem, že jsem učitelům pro pobavení předčítala, co mi napsaly do důvěrných testů. Není to pravda, ale jak je přesvědčím? Trápím se, hledám, kde jsem udělala chybu. Ředitelka mi vzkázala, že by bylo lepší, abych rozvázala pracovní poměr dohodou. Už prý za mne mají nástupkyni, také nekvalifikovanou. Třeba bude víc do party. 

JAROSLAVA ŠTEFFLOVÁ

Ilustrační foto - št

< zpět do čísla
banners/albert_390x60px_new.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz