archiv
Učitelské noviny č. 12/2004
tisk článku

Jak stonožkové děti změnily pohádku ve skutečnost

Byla jednou jedna chatrč vysoko v horách, kde žila máma se sestrou a s dvaceti dětmi. O kousek dál bylo něco, co by se snad mohlo podobat malým políčkům. Chodila po nich kravička, která ať už sebe více vychrtlá, dokázala té rodině dát jeden a půl litru mléka denně. Nikdo o nich nic nevěděl a oni nevěděli nic o světě. Snad jenom to, že někde dál, kde žili jiní lidé, nedávno padaly bomby a vraždilo se...

Když čeští vojáci jeli na patrolu, narazili na několik dětí. Kdo byl více překvapen, zda vojáci nebo děti, těžko říci. Děti asi nikdy před tím cizího člověka nepotkaly. A vojáci asi nikdy neviděli děti v břečce a sněhu, které tam stály bosky, v tenoučkých tričkách a starých roztrhaných teplákách. Nebo co to vlastně bylo. Kde se tam ty děti objevily, odkud jsou? Děti vycítily, že tvorové v uniformě jsou hodní a zavedli je domů. Tady vojáky čekal ten nejhorší pohled. V jedné maličké místnosti, do které se snad ani všichni nemohli vejít, seděla šestnáctiletá apatická holčička, která se marně snažila kojit měsíční miminko. Nevím, jestli ty děti někdy snily o botách, když jediné, co znaly, byly staré škrpály, které už se dávno botám nepodobaly.

Večer zazvonil v Norsku telefon. Volal podplukovník Havala z Kosovo: „Paní Bělo, víte, co se dnes stalo našim CIMICářům. Našli v horách děti, které neměly ani boty! Myslíte, že by stonožkové děti mohly pomoci?“

„Nebojte se, zvládnou to za pár dní,“ byla moje odpověď. Samozřejmě, že jste to zvládli. Na jedničku s hvězdičkou.

Po nějaké době jsem s vojáky a třemi jeepy, naplněnými do posledního místečka, vyjela do hor, do místa, na které svět zapomněl.

Díky vám se všechno změnilo v krásnou pohádku. Boty, svetříky, kabátky, dokonce i kočárek se spacím pytlem. Aby pohádka měla opravdu ten správný happyend, během dalšího měsíce naši vojáci nakoupili za stonožkové peníze stavební materiál a po službě, ve svém volném čase, přistavili je staré stavbě v horách jednu novou místnost. Má dokonce dvě okna, která se dají otevírat. A navíc kamna! Děti poprvé nemusely o teplu snít. Mohly se doma ohřát a venku jim chránily nohy od studeného sněhu nové boty.

Tato rodina dnes věří v lidské dobro. Ale ty stonožkové děti musejí být z pohádky...

BĚLA GRAN JENSEN,
Hnutí Na vlastních nohou

< zpět do čísla
banners/albert_390x60px_new.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz