archiv
Učitelské noviny č. 08/2004
tisk článku

Máte práva, ale také dospělí je mají

Seminář na střední škole popisoval tvrdou realitu


Druhým rokem organizuje Nadace Naše dítě projekt na podporu dětských práv. Oslovuje prostřednictvím seminářů a publikací žáky i pedagogy, informační kampaní pak i širokou veřejnost. V současné době se projekt blíží ke konci a momentálními "klienty" jsou zejména žáci učilišť, středních škol a gymnázií. Namátkou jsem vybral jednu takovou střední školu, která o besedu projevila zájem. V Obchodní akademii na pražských Vinohradech před půl desátou očekávali studenti (či spíše studentky, těch je zde většina) lektory, kteří mají přijít popovídat o jejich právech.


 V jámě lvové aneb než přijde policista

 "Tak o jaký předmět jste přišli?" navazoval komunikaci hned po svém vstupu mezi zhruba 35 druháků ze dvou tříd Petr Hanuš, vedoucí Linky bezpečí.

 "Měli jsme psát písemku z účetnictví," prozradila hned radostně jedna z dívek.

 Petr Hanuš se pousmál a hned pragmaticky dodal, že studenti písemce stejně asi neuniknou, nicméně nyní získali více času se na ni dobře připravit. Odměřené pohledy některých studentů typu: "Ty si ale nějakej chytrej!" dávaly tušit, že lektor to nebude mít následujících 90 minut s bratru šestnáctiletými posluchači asi zrovna lehké...

 Petr Hanuš představil také druhého z lektorů, Alenu Plškovou z policejního prezidia, která se již dlouhodobě zabývá kriminalitou dětí a mládeže. Dorazí ale později, protože má problém zaparkovat auto v blízkosti školy. Po informaci, že přijde i policistka, se nechal jeden z mladých pánů unést svým překvapením a vyjádřil to zcela bez zábran: "Policajtka. Ty vole..."

 Linka bezpečí zaujala

 Petr Hanuš předal obecenstvu krabici určenou na anonymní dotazy a šel rovnou na věc. "Setkali jste se někdy s dětskými právy?"

 "???" Ticho. Jeden student si přepisuje něco do sešitu, což evidentně s tématem nesouvisí, druhý na protilehlé straně třídy se pomalu ale jistě ukládá ke spánku. Nutno podotknout, že v sedě s hlavou položenou na lavici.

 "Ve škole jste se tématu dětských práv také nikdy nevěnovali?"

 "Ne. Nikdy," poctilo několik aktivnějších studentů přednášejícího svou kategorickou odpovědí.

 Když Petr Hanuš vidí apatické reakce studentů, nechává dětská práva na chvíli u ledu a skočí rovnou k tomu, co je mu pracovně nejbližší, k Lince bezpečí. Žáci se tedy dozvědí, že na linku děti telefonují a svěřují se s problémy šikany, s následky, jež je mohou čekat po špatném vysvědčení a také to, že nejvíce se mládež na linku obrací s problémy týkajícími se lásky... Linka bezpečí je pak i nadále průběžným tématem. Nezdá se mi, že by to studenty nějak zvlášť zajímalo. Když si představím, že bych byl znovu v jejich věku, asi bych z toho také nebyl dvakrát na větvi. Ovšem chyba lávky. Petr Hanuš je už asi zkušeným lektorem, protože kupodivu o hodinu později, když se přečtou anonymní dotazy z boxu, převážná většina z nich bude zaměřena právě na Linku bezpečí...

 Bojíme se, abychom odmaturovali!

 Poté, co si studenti rozdají soubor pracovních listů "Poznej svá práva, svobody a povinnosti!", dozvědí se, že dospělí lidé si většinou neuvědomují, že děti mají svá práva. Petr Hanuš pak studenty seznámí se základní legislativou, která souvisí s dětskými právy a ptá se jich na jejich zkušenost s dodržováním jednoho ze základních dětských práv. "Můžete pedagogovi říci svůj názor bez problémů?"

 "Ne, máme strach, abysme odmaturovali," odpovídá jedna dívka.

 "Jak komu..." zmírňuje kategorické tvrzení její spolužák.

 Petr Hanuš na konkrétní situaci žáků nereaguje, ale problém zobecňuje. Vysvětluje jim, že když žák učiteli sdělí svůj názor, svou představu, ještě to neznamená, že se kantor podle ní musí zachovat. Také rodiče si mají vyslechnout přání dětí, třeba že chtějí jít na diskotéku, ale rozhodnutí je jen a jen na dospělých...

 Při probírání tématu psychického týrání se studenti projevují nejvíce. Lektor je obdarován dokonce hned několika odpověďmi na dotaz, co představuje psychické týraní.

 "Výsměch, ponižování, vydírání..."

 "Výborně," chválí studenty potěšený Hanuš.

 Při povídání o tom, na koho se mohou děti se svými problémy obrátit, zmiňuje lektor také policii. V tu chvíli, jakou na zavolanou, vstupuje do třídy již avizovaná Alena Plšková.

 A se mnou přijde zákon!

 Žena štíhlé střední postavy, středních let, v civilu. Přesto její sebejistý krok, rázná gesta a okamžitě na kořen věci jdoucí slova vzbuzují u studentů respekt. Hned po jejím příchodu se atmosféra v posluchárně mění. (Dokonce i spící student se na chvíli probírá.)

 Doktorka psychologie Alena Plšková své vystoupení začíná z jiného konce: "Ano, máte práva, kterých nevyužíváte, ale je tomu i naopak. Také pedagogové nevyužívají svých práv. Většinou jsou vůči vám velice vstřícní. Někdy je ale chování mladých lidí tak vážné, že by učitelé mohli využít svého práva podat trestní oznámení..."

 Velká část dalšího povídání je věnována šikaně. Studenti se zájmem poslouchají. "Proč se šikana stále více rozmáhá?" klade Alena Plšková řečnickou otázku, na níž hned odpovídá: "Když se ve třídě objeví dominantní jedinec - rád při vyučování vyrušuje, je to bavič třídy, sportovec - většina třídy mu značně podléhat a přizpůsobuje se mu. Jednotlivec, který by mu chtěl oponovat, často nechce proti němu vystoupit, aby se nestal objektem ještě větší šikany. Buďte průbojní, doba si to žádá, ale musíte znát hranice!"

 Nejvíce pak Alena Plšková studenty zaujala výčtem opravdu otřesných případů šikany, které skončily tragicky - sebevraždou. Agresor zůstává - šikanovaný odchází, řekla doslova.

 Kromě šikany se Alena Plšková dotkla také problematiky drog, diváckého násilí, diskoték a opilé mládeže, která je vůči policistům někdy velmi agresivní. Dále studenty upozornila, že policie vypátrá až 95 % všech autorů falešných bombových poplachů, včetně žáků, kteří si chtějí zpestřit výuku.

 Že dodržování toho, na co žáky Alena Plšková upozorňuje, má svůj praktický důvod, ilustrovala následovně: "Když se pak s některými z vás pak potkám při vyšetřování nějaké spáchané trestné činnosti, vzpomínám na to, co jsem vám tehdy říkala..."

LUKÁŠ DOUBRAVA

Informační zdroje k výuce dětských práv Dětská práva – Vím, co smím? Slabikář dětských práv

  • pro žáky nižších tříd základních škol
Práva jsou pro všechny
  • pro starší školáky ZŠ, učně a studenty nižších ročníků SŠ
Poznej svá práva, svobody a povinnosti
  • určeno studentům gymnázií

www.detskaprava.cz

Jarmila Knight je koordinátorkou projektu Podpora dětských práv. Zeptali jsme se jí na průběh a význam cyklu besed na středních školách. 

Jak žáci středních škol přednášky zatím přijímají?

Podle informací našich lektorů jsou reakce žáků rozdílné. Záleží především na tom, o jakou školu jde. Něco úplně jiného je gymnázium než učiliště, a to ať už přístupem k tématu, tak při pokládání otázek. Nejvíce náročné besedy jsou v učilištích, kde dotazy žáků bývají často irelevantní. Obecně nejvíce studenty zajímá, kam až jejich práva sahají a kde už začíná jejich trestní odpovědnost.

O kterých ze svých práv si žáci myslí, že jsou nejčastěji porušována?

Nejvíce jde o práva participační - nikdo se jich na nic neptá, nikdo s nimi nekomunikuje, nikdo nebere úvahu jejich názory. Týká se to hlavně školy. Chtějí vědět, zda když se ozvou, musí učitel nebo ředitel vzít v potaz to, co mu řekli.

A jde o dotazy k situacím, kdy opravdu učitelé porušují jejich práva, nebo jde spíše o případy, v nichž si žáci vyžadují více, než na co mají skutečné právo?

Je to tak půl na půl. Chápu kantory, že v některých situacích, do kterých je studenti dostávají, je opravdu velice těžké rozhodovat.

Je v porovnání s besedami na základních školách současný cyklus pro lektory těžší?

Rozhodně je pro ně těžší. Zaujmout dospívající děti je velice obtížné. Na základních školách se hovořilo o základech dětských práv, a děti chtěly často znát samozřejmosti. Starší děti už konkrétně zajímá co je, a co není trestné.

Seznamují učitelé středoškoláky s problematikou jejich práv?

Celý náš projekt jsme zahájili na základě předběžného výzkumu, který nám jasně dokázal, že dětská práva nejsou v povědomí ani učitelů, ani žáků nebo široké veřejnosti. Z našich dotazníků pro učitele vyplývá, že my jsme téměř vždy úplně první, kdo školu seznámil s problematikou dětských práv.

Beseda, které jsem se účastnil, nevyvolala ve studentech moc velký zájem. Mohli se ptát, ale této možnosti využívali minimálně. Nebylo by proto lepší zaujmout je nějakou interaktivnější formou?

Po zkušenostech, které jsme nyní získali, uvažujeme o tom, že se o něco podobného pokusíme.

Měl by se besedy s žáky účastnit jejich učitel, nebo je lepší, když zůstanou s lektory sami?

Bez přítomnosti kantora jsou studenti vždy otevřenější. Naopak se může stát, že vůbec nic neřeknou. U základních škol nám účast kantora ani nevadila, ale u dospívajících dětí je lepší, když učitel neví, na co se který žák ptá. Není vyloučeno, že by se to mohlo obrátit i proti studentovi...

Až projekt skončí, budete se snažit přimět ministerstvo školství, aby výuku o dětských právech zařadilo do osnov?

Určitě. Po vyhodnocení dvouletého projektu předložíme závěrečnou zprávu, včetně výzkumů, a to bude náš podklad pro jednání s MŠMT. Také chceme ministerstvo požádat o pomoc při zařazení semináře o výuce k dětským právům do přípravy studentů pedagogických fakult.

ld

< zpět do čísla
banners/lesany_konkurz_390x60.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz