archiv
Učitelské noviny č. 19/2006
tisk článku

Portfolio učí poznat sebe sama

Zase nějaká nová extravymyšlenost, která nám má jenom přidělat práci! I takový názor jsem už na adresu portfolia slyšela. Přitom školy, které je už nějakou dobu zcela dobrovolně používají, si je nemohou vynachválit. Z tohoto pohledu jsou úvahy ministerstva školství o zařazení portfolia do systému výstupního hodnocení na místě. Co je na něm tak zajímavého, že by bylo žádoucí, aby je školy časem zaváděly?


Dnes už v prvostupňové Fakultní základní škole Chlupova, která náleží do Městské části Praha 13, pracují s portfoliem všichni učitelé. Kdo přišel s nápadem první? „Víte, že si ani nevzpomenu? Možná paní učitelka Staňková, vážně nevím,“ ředitelka školy BLANKA JANOVSKÁ hledá v paměti. „Začínali jsme jako nová škola, učitelé přinášeli zajímavé nápady. Co se jednomu osvědčilo, brzy převzali i další. Portfolio se u nás zabydlelo zcela přirozeně. Teď, když pracujeme podle vlastního školního vzdělávacího programu, nám výrazně pomáhá nejen při výuce, ale i při hodnocení žáků.“ 

Učitelka 2. ročníku VLAĎKA STRCULOVÁ se s pojmem portfolio setkala poprvé někdy před dvanácti lety na projektu Občan. „Projekt byl původně určen starším žákům, ale čtvrťáci, které jsem tenkrát měla, se práce zhostili velice dobře. Vzpomínám si, že portfolio bylo dokumentační a obrazové. Děti samy pojmenovaly problém, sháněly materiály, zpracovávaly je. Na jejich práci bylo krásně vidět, jak se vyvíjejí, jak rostou. Zaujalo mne to. Krátce na to jsem začala studovat kurz RWCT, Kritické myšlení, který také s portfoliem počítal – a bylo rozhodnuto.“

CO JE PORTFOLIO

„Portfolio zachycuje a uchovává řadu informací o vývoji žákovy práce... Je to uspořádaný soubor prací žáka shromážděných za určitou dobu výuky, který poskytuje rozmanité informace o jeho zkušenostech a pracovních výsledcích.“ Tolik odborná literatura.

Jak ale vypadá portfolio v praxi? I když základ je všude stejný, metoda shromažďování materiálů, jejich třídění a konečně práce s portfoliem se škola od školy, učitel od učitele různí.

„Je to tak dobře,“ tvrdí B. Janovská. „Každý učitel má přece svůj systém práce. Portfolio nesmí být samoúčelné. Podstatné je, aby dětem i učitelům sloužilo.“ 

V „Chlupovce“ má obvykle podobu šanonu, do kterého se děti od 1. třídy učí postupně zakládat své písemné i výtvarné práce; všechno, co ve škole – ale někdy i doma - vytvoří. Každý list opatrně zasunou do průhledného euroobalu, aby se práce neponičila ani při častém prohlížení. V druhém pololetí už totiž začínají s nashromážděnými texty pracovat.

„Portfolií může být celá řada,“ vysvětluje B. Janovská. „Do pracovních se zakládají veškeré produkty, které žáci během školního roku vytvoří. Dál mohou být členěny tematicky podle vyučovacích předmětů, oblastí RVP ZV nebo i klíčových kompetencí. Záleží na učiteli, co více odpovídá jeho stylu výuky. Ukázkové portfolio soustředí jen ty práce, které žák považuje za nejlepší. V dokumentačním by měly být shromážděny podklady, podle nichž je možné žáka hodnotit. Ať už je ale portfolio jakékoli, vždycky vypovídá o žákovi, o jeho schopnostech i zájmech.“

CO VŠECHNO SE UKLÁDÁ

Portfolio prvňáčků je spíš souborem prací, do kterého v druhém pololetí školního roku sem tam sáhnou. Až ve 2. ročníku začínají děti své práce třídit. Samozřejmě s velkou pomocí dospělých.

„Nejdřív třídíme systémem líbí se – nelíbí, povedlo se – nepovedlo,“ vysvětluje V. Strculová. Teprve od 3. třídy začínáme s portfoliem systematicky pracovat. V 5. třídě už jsou žáci schopni předložit svoje portfolio jako dokument: To jsem já. Tohle mne zajímá, to už umím, tam bych chtěl jít. Takové portfolio má smysl.

„Napřed dětem vysvětlím, co a proč bychom měli do portfolia zakládat. Například práci z matematiky – ať už se povedla, nebo ne. Pak druhou, třetí. Za tři čtyři měsíce se ke všem pracím vrátíme a povídáme si nad nimi. To už jsou děti schopny posoudit, v čem se zlepšily, přiznat si, kde by potřebovaly přidat. Zakládáme ale také dětské postřehy ze všech možných akcí. V 1. a 2. třídě jsou záznamy stručné, o to víc si nad nimi povídáme. Postupně se ale jejich písemné vyjadřování zlepšuje. Chci po nich slovní hodnocení nejrůznějších situací. Od návštěvy na výstavě, přes divadelní představení až k vycházce. Vedu žáky k tomu, aby se uměli dívat kolem sebe, ale také hodnotit. Chci vědět, co je zaujalo, co by chtěli změnit k lepšímu a proč.

Ale nic není definitivní, pořád hledáme. Dovedu si představit, že dítě, které dělá v 5. ročníku přijímací zkoušky na víceleté gymnázium, nebo odchází na plně organizovanou základní školu, si s sebou nese portfolio jako doklad o své osobnosti. Noví učitelé v něm totiž najdou o žákovi a jeho vývoji mnohem víc informací než v sebedelším testu.“

JAK SE DOKUMENTY TŘÍDÍ

Opět záleží na každém učiteli. Vlaďka Strculová nechává žákům ve výběru poměrně velkou volnost. „Jak žáci postupně zjišťují, k čemu všemu se jim uschované materiály hodí, začnou si vážit vlastní práce. Nic zbytečně nevyhodí. A když, tak do desek s nadpisem Koš. Čas od času se do něj vrátí a třeba po roce, po dvou zjišťují, jak tehdy na některý problém nahlíželi. Bývají to velice zajímavé debaty.“

Šanony se postupně zaplňují. Dětské práce, ale také informace, které našly na internetu nebo v časopisech. Čas od času je přece jen nutné portfolia probrat. „Rozhodujeme se, co ponechat a co odložit do Koše. Na začátku jim pomáhám vybrat ty práce, které o nich nejvíc vypovídají. Nenápadně se dostáváme k sebehodnocení.“

Ve 4. třídě, kde učí Blanka Janovská matematiku, se setkávají čtyři učitelky – ještě třídní, češtinářka a angličtinářka. Žáci mají speciální desky na každý vyučovací předmět. 

„U mne si zakládají do portfolia také týdenní plány. Vždy na konci týdne pak podle nich hodnotí sami sebe a já k tomu připojuji svoje vyjádření. V pololetí si z portfolií vybrali testíky z matematiky a na jejich základě psali vlastní hodnocení – jak se jim vedlo, co by mohli zlepšit. Ale zakládají si například také práce ze školní matematické olympiády.“

UČÍME SE HODNOTIT

Než se ale žáci dopracují k portfoliu, kterým se chtějí prezentovat, čeká je ještě spousta práce. Například naučit se dívat na svoji práci kritickýma očima. Co když po roce například zjistí, jaké udělali v zápisech hrubky.

„Jistěže tam chyby jsou. Některé proto, že děti ještě gramatiku nezvládly, jiné proto, že příslušné učivo ještě neprobíraly. Mají nárok napsat špatně to, co se ještě neučily. To ale nesnižuje hodnotu zápisu,“ vysvětluje B. Janovská. 

Má učitel chyby opravovat?

„Podle našeho názoru ne, tohle právo má jen dítě,“ je přesvědčena V. Strculová. „Když si žáci zvyknou, že své portfolio čas od času předvádějí jako svoji prezentaci – rodičům, návštěvám ve škole – chtějí je mít co nejlepší. Nejen hezky upravené, ale také gramaticky správné. Hledají chyby, opravují své záznamy, někdy o to požádají souseda. Tím vším se učí.“

Přirozeně, bez tlaku dospělých. Prostě proto, že chtějí. Nikdo jim nenařizuje: Nalinkujte si sešit! Nadpis vlevo, datum vpravo! Když představují svá portfolia, chtějí se s nimi pochlubit.

„Někdy dětem bereme neustálým vytýkáním chyb chuť do práce. Nikdo je přece nedělá schválně, ale každý by se měl naučit své chyby najít a opravit. Neustálým psaním a návraty k dřívějším zápisům se děti naučí mnohem víc.“

„Nejenže píší častěji, ale hlavně není to bezduché psaní,“ připojuje B. Janovská. „Děti vědí, že záznamy pro portfolio mají smysl. Nepíší je pro paní učitelku, aby měla radost, ale pro sebe, budou s nimi dál pracovat.“

CO NA TO RODIČE

Portfolia zůstávají ve škole. Jsou příliš objemná na to, aby je děti nosily domů. Ale rodiče do nich mohou při návštěvě školy kdykoli nahlédnout. Nad portfoliem se pak setkávají se svým dítětem a s učitelem při pravidelných konzultacích. Napřed dítě vypráví, na čem ve škole pracovalo, co se mu povedlo, co ne. Rodiče vysvětlují, jak vypadá příprava doma. Teprve pak připojí svůj komentář učitel. Často prý dospělí přiznají, že se dovědí věci, na které v běžném dni není čas. Případné nejasnosti se velice rychle osvětlí.

Nemají rodiče tendenci vylepšovat portfolia domácími pracemi? 

„Hodně jsem o tom přemýšlela,“ přiznává V. Strculová. „Když ale máte k dispozici od každého žáka tolik prací, snadno poznáte případný zásah dospělého. Kromě toho děti poměrně brzy dospějí do stavu, kdy nechtějí, aby jim rodiče do jejich práce zasahovali. Něco jiného je pomoc nebo rada. Děti samy přiznají: Maminka mi pomáhala. Proč ne, to není chyba. Chyba by byla, kdyby to maminka za něho vypracovala.“

DÍTĚ, NEBO DOSPĚLÝ?

Jak se tak uvažuje nad tím, že by portfolio mohlo být součástí výstupního hodnocení, přichází na řadu otázka, co by v něm mělo být. Všechny zásadní písemné práce, které žák ve škole dělal? Nebo by to mělo být spíš reprezentační portfolio, kterým se žák chce představit?

„Osobně bych nechala výběr na žácích,“ říká V. Strculová. „Takové portfolio by mělo být také určitou zprávou o sebehodnocení. Jestliže má o dítěti vypovídat, mělo by dítě mít právo říci: Tohle jsem já, tohle se mi za X let povedlo. Navíc žák by měl umět svoji prezentaci obhájit. Jestliže bude v portfoliu všechno, na čem žák ve škole pracoval, bude to víc výpověď o učiteli než o žákovi.“

„Myslím, že takové portfolio by mělo být zaměřené podle toho, na jakou školu se žák hlásí,“ doplňuje B. Janovská. „Jinak asi bude vypadat portfolio žáka, který se hlásí na techniku, a jinak toho, kdo chce jít na konzervatoř. Nehledě k tomu, že už rodičům by mělo říci, jakým směrem se chce jejich dítě ubírat.“ 

BIČ NA UČITELE

Skoro se to nabízí. Práce s portfoliem není snadná. Jenom než se prvňáčci naučí zakládat listy do euroobalů. A to je jen technický prazáklad.

„Vložený čas se vám mnohokrát vrátí,“ přesvědčuje V. Strculová. „Když si na ně zvyknete, je to pomocník. Není to práce navíc, spíš výměna činností. Máte si dělat podrobné poznámky o dětech? Tak prostě sbíráte materiály a z nich pak vyvozujete. Víte, jak to usnadní práci, třeba když píši slovní hodnocení? Vezmu portfolio a mám dítě jako na dlani.“

„Mohu to jen potvrdit,“ navázala B. Janovská. „S Rámcovým vzdělávacím programem došlo ke změně vzdělávacích cílů. Nyní to jsou klíčové kompetence, k nimž bychom měli dojít prostřednictvím učení. Tuhle změnu musejí provázet změny vyučovacích metod a tím pádem i změna hodnocení. Portfolio je jeden z jeho nástrojů. Když se má dítě posunovat v učení, musí vědět, kdy a kde dělá chyby. Co má odstranit, aby mohlo jít dál. Tuhle možnost mu portfolio dává. Neustále má před očima svůj vývoj. Může hledat vlastní chyby, opravovat je, mluvit o své práci s učitelem. Portfolio je cenný nástroj. Vede totiž žáky k odpovědnosti za vzdělávání.“

JAROSLAVA ŠTEFFLOVÁ

< zpět do čísla
banners/muvs_390x60_6.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
1543878000_mikroskop.gif
linka-bezpeci_125x125.png
ucebnice
anketa
Pomůže Strategie 2030+ změnit školství k lepšímu?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
38%
34%
28%
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2021 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz