archiv
Učitelské noviny č. 02/2010
tisk článku

TALENTOVANÉ DĚTI V MATEŘSKÉ ŠKOLE

 

Má vyhledávání talentů v mateřské škole své místo, nebo tím jejich svěřencům bereme dětství? – ptali jsme se před časem učitelek a ředitelek mateřských škol. Vedly nás k tomu signály, že se množí letáky různých organizací a firem, které mateřinkám nabízejí vytipovávání nadaných dětí a následné vedení speciálních kurzů. Pozadu nezůstávají ani rodiče, kteří se o takové možnosti dovědí. Kdo by si taky nepřál, aby odborníci zavčas zjistili, že mají doma talent! Jak by se měly učitelky v takovém případě zachovat? Otevřít těmto nabídkám dveře, nebo je rázně zavřít?
Bylo jasné, že odpověď nebude v žádném případě jednoduchá. Otázek, které s problematikou souvisejí, není zrovna málo. Do jaké míry je současný trend péče o talenty v souladu nejen s potřebami společnosti, ale také s potřebami vývoje dítěte? Je dnešní nejmladší generace vyspělejší, než byly ty předcházející? Našli bychom v ní tolik talentovaných, že se firmám vyplatí se na jejich vyhledávání zaměřit? Nebo spíš využívají momentální zájem veřejnosti a obratně ho kloubí s nadějemi rodičů? Opravdu škola v dětech nadání ubíjí? Pokud ano, co mají učitelé dělat, aby své chyby napravili? A není vůbec na vytipovávání talentů v předškolním věku ještě příliš brzy? Na téma skoro na ostří hrany jsme hovořili s EVOU OPRAVILOVOU, která se problematice předškolní výchovy věnuje na Pedagogické fakultě UK v Praze. Za dlouhodobou vynikající pedagogickou, výzkumnou a publikační činnost a celoživotní popularizaci předškolní pedagogiky jí byla před rokem udělena Medaile MŠMT I. stupně. Vybrali jsme pro vás některé náměty k zamyšlení.
o
„Pokud jde o předškolní věk, asi bychom měli mluvit spíš o dispozicích než přímo o talentu. Ale nadané děti v populaci vždycky byly, jsou a budou. Jen dřív byly příležitosti k projevení onoho talentu jiné než dneska. A těžko říci, jestli lepší, nebo horší. Děti neměly tak široký horizont, ve kterém se mohly uplatnit. Taky v nich nadání většinou nikdo záměrně nepěstoval. Každé si je svým způsobem uplatňovalo samo. Žily s dospělými, denně viděly, jak tvoří, pracují. Pozorovaly je a nenápadně, přirozeně v sobě své dispozice pěstovaly. Jako ilustraci mohu uvést příklad profesora Václava Kubáta, který sám hračky navrhoval a na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze na Žižkově vychoval dlouhou řadu svých následovníků. Jeho tatínek byl tesař, který také příležitostně hračky vyráběl. Tady získal Václav Kubát lásku ke dřevu, vrozené dispozice jako by se formovaly samy. Takovou příležitost má dnes málokteré dítě. Bohumil Hrabal zase vzpomínal, jak chodil v červeném kabátku a v klobouku s fedrpušem po rynku a koukal, kde se co děje. Tady někde byl základ jeho geniality. Žil se svým prostředím, učil se pozorovat…“    
o
„Otázka rozpoznání a rozvoje talentu je zajímavá i ze sociologického hlediska. Na jedné straně jsou přezaměstnaní rodiče, kteří si na své děti hledají čas jen obtížně. Nemůžou? Nechtějí? Těžko říci. Děti uklidí k televizi nebo k počítači.
Na protipólu najdeme rodiny, které mají život maximálně usnadněný. Maminka nemá problémy s úklidem, vařením, praním, na všechno má paní, která za ni běžnou péči o domácnost obstará. Všechno je úžasně jednoduché, najednou je tu spousta času, který se musí nějak vyplnit. Ideální by bylo nabídnout dítěti příležitost ke hře, dát mu tvořivé prostředí, v kterém by mohlo rozvíjet svoji fantazii, uplatnit svoji zručnost. Ne každá domácnost takové možnosti dává, na ulici dítě být nemůže, volných přírodních koutů je minimum. Takže se rodina jde bavit. Přesněji – jde někam, kde bude bavena. Do nákupního střediska, do kina, kamkoli, kde je ´něco k vidění´. Všimněte si, z kolika dětí se vychovávají pasivní konzumenti. Děti tenhle model zábavy vstřebávají a osvojují si jej. Je to pohodlnější než něco dělat, něco vymýšlet.
Ale i v rodinách, které se dítěti snaží co nejvíce věnovat, se často objevuje permanentní tendence je něčím bavit. Rozumnější je nabídnout dítěti činnost, zaměstnat ho tak, že mu nezbude čas na nudu.“    
o
„Spíš bychom se měli ptát, nejen kdy, ale zda vůbec umíme výjimečné nadání rozpoznat. Jestli je nezaměňujeme za něco jiného. Dřív bývalo v rodinách slyšet: Nepřekážej, neotravuj, běž si hrát! Dnes je to častěji: Všimni si, podívej se! Dnešní děti mají od rána do večera spoustu podnětů, valí se na ně množství informací – až může vzniknout pseudodojem, že jsou vyspělejší, rozumnější, než bývali kdysi jejich vrstevníci. V rodičích to může vyvolat touhu předpokládané nadání dál rozvíjet. Někde se může dokonce přidat tendence schopnosti dětí ranou specializací nějak zúročit. A tady bych chtěla varovat.
Před časem jsem četla článek o dětech, které pracují v modelingu a v reklamě, ale myslím, že by to bylo možné převést i do jiných oblastí. Obava, aby děti nebyly v tomto směru zneužívány, dokonce vyžaduje, aby jejich angažovanost byla zákonem ošetřena. Předškolní děti že by neměly být ´na place´ víc než dvě hodiny denně. A to byla práce dětí do devíti let zakázána už v roce 1859! Tady ji řešíme v trochu jiné podobě, ale pořád je to zejména pro děti předškolního věku příliš. Maminka malé modelky tam vysvětlovala, že to dcerku ohromně baví, že to je pro ni hra. Osobně bych si o tom dovolila pochybovat, ale rodina je na tento ´talent´ dívenky určitě pyšná. Ozvláštňuje ji, pomáhá dospělým prostřednictvím dítěte se prosadit, prezentovat.
Z hlediska rodičů je šance dát dítěti maximum přirozená, pochopitelná. Bohužel jim nikdo nevysvětlí, že to pro dítě může být za určitých okolností medvědí služba, která má celou řadu nepříznivých dopadů.“
o
„Mrzí mne, že jsme nedokázali dostatečně vysvětlit, že kurz současné předškolní výchovy a vzdělávání jde cestou individualizace, která zdůrazňuje povinnost dát každému takové podněty, které potřebuje. Že už tady je jak péče o nadané, tak pomoc hendikepovaným zahrnuta.  
Připouštím, že to třeba učitelky neumějí rodičům objasnit, ale také je možné, že to rodiče nechtějí slyšet. Chtějí vidět a slyšet výkony. Ostatně doba, kdy se popularita mateřské školy měřila počtem básniček, které se tam děti naučí, zase není tak vzdálená.
Ale vraťme se k práci učitelek. Znakem profesionality je poznat, k čemu dítě inklinuje, jaké jsou jeho dispozice. Už Komenský říkal: Učit všechny všemu, ale každého k čemu jest.
Už to, že se zvyšuje vzdělání pro učitelky mateřských škol, že zdůrazňujeme to vysokoškolské, sleduje zvyšování kvality práce mateřských škol. Protože sledujeme, jak v terénu vysokoškolačky působí - často v postavení ředitelek - je vidět, že princip individualizace uplatňují. Hledají pro každé dítě ty nejvhodnější podněty. Dovedou velmi dobře odhadnout míru toho, v jaké oblasti dítě potřebuje náročnější úkoly. Ale zároveň tu, v níž je třeba dítě podpořit proto, že není dostatečně rozvinuta. I když se rodičům momentálně nejeví tak důležitá jako nadání.
Tady podle mne dochází k velkému nedorozumění. Současný trend je postavený na tom, že každý by měl být rozvíjen z hlediska možností a potřeb svého nadání. Ale to přece nestačí. Nemůžeme vychovávat pouze jednostranně zaměřené lidi.“
o
„Občas slýchám námitku, že se nadané děti v mateřské škole nudí. Ale nadané děti se nudí i jinde, pokud jsou ponechány jen samy sobě. Jsou zvyklé na určitou zátěž, která někdy je a někdy taky není smysluplná. Mnohé jen čekají na impulz, samy si už neumějí najít činnost, která by je zaměstnala a přirozeně rozvíjela jejich dispozice. Což by děti jejich věku umět měly.
Dobrá mateřská škola nabízí dětem stimulační prostředí. Pro nadané dítě to znamená, že tyto stimuly využije, upoutá na sebe větší pozornost, na což by měla učitelka zareagovat. V tom je její profesionalita.
Myslíme si, že musíme nadané děti nějak zvlášť stimulovat, ale může to být i cesta do pekel. Z jejich života totiž zmizí cosi, co je spjato s námahou, s vlastním tvůrčím vkladem, který je nutný, aby se nadání projevilo. Vlastně je pak při veškeré dobré vůli ochuzujeme.
Je třeba položit si otázku, jestli je pro nadané děti lepší permanentní zátěž, nebo vytvořit pro ně prostor, ve kterém se mohou především ony samy uplatňovat. To by přece kvalitní mateřská škola měla umět.“
o
„Pokud jde o nabídky zvenčí, ve smyslu otestujeme vám děti a řekneme, jak s nimi pracovat… Obávám se, že leckteré jsou tak trochu podbízivé, možná to souvisí i s určitým komerčním vjemem. Nevím, jestli se to platí, nebo neplatí, ale znám i vývojové testy nastavené tak, aby ´to dobře dopadlo´, aby maminky byly spokojené. Nicméně matky-perfekcionalistky mohou mít šok z toho, když zjistí, že jejich dítě v nějakém úkolu neobstojí. Přitom smysl testů by měl být v tom, že napovědí, jak s dítětem dál pracovat.
Kromě toho bychom si měli uvědomit, že výsledek bývá velmi proměnlivý. Dítě se může do očekávaného výsledku prostě strefit, nebo naopak může test z nejrůznějších důvodů bojkotovat. Znám případ dítěte, které při testech školní zralosti naprosto propadlo. Pro rodinu to byl šok zejména proto, že úkoly, které se při zápisu řeší, chlapec běžně zvládal. Ty ses něčeho bál? - vyzvídali rodiče. Odpověď je překvapila: Když Honza zůstává ve školce a já tam chci zůstat s ním, já ještě do školy nechci.
Podle mého názoru je profesionálně nezralá škola, která neumí rodičům říci: My s dětmi pracujeme tak a tak, pro rozvoj jejich schopností děláme to a to. Jsme přesvědčeny, že pracujeme dobře. Pokud si myslíte, že to tak není, záleží na vaší volbě, na to máte právo. Většina mateřských škol zakládá dětem portfolia, kde je zachycen vývoj každého dítěte od tří let až do doby, kdy odchází do základní školy. Můžete tam najít například kresbu, záznam vývoje řeči, fotodokumentaci. Rodiče mohou sledovat, jak se dítě postupně vyvíjelo. Ať se podívají, co je za tím práce a úsilí. Možná si pak položí otázku, proč by měl člověk zvenčí, který dítě nezná, jen na základě několika otázek nebo úkolů konstatovat něco jiného než učitelka.“
o
„Setkala jsem se i s tím, že při mateřských školách vzniká něco jako kluby nadaných dětí. Vnímám to spíš jako odpověď na tlaky rodičů a prarodičů. Nic přece učitelkám nebrání vytvářet pro určitou skupinu dětí, je-li to zapotřebí, náročnější herní situace. Ale proč hned bombastický název? Nehledě k tomu, že si učitelky stěžují na přetížení, na přeplněné třídy, na nedostatek prostoru pro individuální práci. Na jedné straně tvrdíme, že nám jde o integraci, na druhé děti takto selektujeme. Znovu připomínám Komenského. Učit všechny všemu, dát všem dětem šanci, ukázat jim možnosti, aby si dítě dovedlo vybrat. To, co si vybere, aby umělo samo pro sebe zhodnotit. V tom se projevuje nadání.
Dětí, které mají o něco zájem, je spousta. Mnohé ale jen kloužou po povrchu, těkají, nebo jenom přihlížejí. V okamžiku, kdy se činnost nevyvíjí podle jejich představ, od ní odcházejí. Talentové předpoklady mohou být také naprosto promarněny. Jedno dítě dovede ze svých dispozic vyzískat maximum, protože má rozvinuty další vlastnosti, často získané, jako je pečlivost, vytrvalost a podobně. Druhé dítě, se stejnými dispozicemi, se ale v životě neuplatní, jestliže mu chybí vnitřní kázeň.
Už v předškolním věku dítě dozrává k tomu, aby něco dělalo doopravdy. A tady už platí i při hře jiná pravidla – plná soustředěnost, odpovědnost. Touto cestou je možné nadané děti rozvíjet - k vnitřní kázni, k práci s dispozicemi. Ne jim jenom zadat úkol, aby mohlo podat změřitelný výkon. Dispozice musíme posuzovat z hlediska přínosu pro dítě, a ne z hlediska společenské prezentace. Myslím, že systém současné předškolní výchovy k tomu směřuje.“   
JAROSLAVA ŠTEFFLOVÁ
< zpět do čísla
banners/puskin-v2.jpg
reklama
ac_un_banner_19.gif
ucebnice
ucitelske_noviny_1_8_2019.gif
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
bitozeves-word.jpg
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2019 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz