archiv
Učitelské noviny č. 02/2009
tisk článku

NOVÝ METODICKÝ POKYN DEFINUJE KYBERŠIKANU

O způsobech, jak ji řešit, se však učitelé zatím nic nedozvědí

 
 "Není žádné hrdinství provokovat, natáčet si vyučujícího na mobil a pak se ho snažit zesměšnit na internetu," řekl ve svém projevu k novému školnímu roku ministr školství ONDŘEJ LIŠKA, který přislíbil, že jeho rezort se tomuto nejnovějšímu projevu šikany bude věnovat. Tým expertů prý připraví jakousi strategii, jež by měla školám pomoci tento problém řešit. Když se proto před několika dny objevila v médiích zpráva o tom, že toto know how je již na světě, chtěli jsme vás s ním ihned seznámit. V novém metodickém pokynu ministra k prevenci a řešení šikany ve školách je však o takzvané kyberšikaně jen zmínka.
 
 Kyberprostor není omezen hranicemi školy
 Celý název dokumentu zní Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení. Měl by být během ledna zveřejněn ve věstníku ministerstva školství, čímž nahradí stejnojmenný pokyn z roku 2001.
 Kyberšikana je v pokynu charakterizována jako součást psychické šikany, ke které dochází za pomoci ICT technologií. K útokům prostřednictvím elektronické komunikace dochází za pomoci e-mailů, sms zpráv, vyvěšování urážlivých materiálů na internetové stránky.
 „K některým projevům kyberšikany se vztahují i obecná ustanovení, která jsou v pokynu uvedena. Rozhodně ale chceme ještě explicitně popsat, jaké pravomoci a kompetence školy při řešení kyberšikany mají – jestli například mohou mobil ve škole zakázat, nebo ne,“ vysvětluje KLÁRA LAURENČÍKOVÁ, ředitelka odboru rovných příležitostí ve školství MŠMT.
 V novém pokynu je pedagog, a zvláště pak ředitel upozorňován na zodpovědnost, kterou nese při odhalování projevů šikany – neprodleně ji řešit a každé její oběti poskytnou okamžitou pomoc. Pokud tak kantor neučiní, vystavuje se dokonce riziku trestního postihu pro neoznámení, případně nepřekážení trestnému činu. Nicméně právě u kyberšikany může být naplnění dikce zákona obzvláště problematické. Jde o kyberprostor. Ano, když žáci na mobil natočí to, jak byl jejich spolužák na chodbě školy brutálně zkopán a vyvěsí to na internet, jde jednoznačně o záležitost, jíž se musí daná škola zabývat. Avšak když ke stejnému projevu násilí a jeho zdokumentování dojde mimo její prostory, bude postup již složitější. Anebo když je nějaký žák zahlcován sériemi
urážlivých SMS, které však od spolužáků dostává mimo dobu školního vyučování, jak s touto informací má jeho třídní učitel efektivně naložit? Zákon totiž také jasně říká, že pedagogové se mohou zabývat jen těmi projevy negativních jevů svých žáků, ke kterým dochází v rámci školy, respektive při vzdělávání. Proto jsou známy případy „vzorných“ žáků, kteří mimo školu páchají trestnou činnost, ale kantor jim nemůže dát ani důtku, natož snížit známku z chování.
 
 Učitelé by závažnější šikanu neměli řešit sami
 „Řada problémů, které se ve škole objevují, má své příčiny mimo její půdu. Snažíme se proto nyní popsat multidisciplinární systém, podle něhož by škola jasně poznala, s kým vším může spolupracovat. Učitel by při vážnějším projevu šikany mohl svolat takzvanou případovou konferenci, kde by se zástupci ostatních subjektů v regionu, které se zabývají ochranou dětí, se snažil danou situaci vyřešit,“ reaguje K. Laurenčíková a dodává: „Když se dohromady sejdou například kurátor pro mládež, policista, psycholog či etoped, je rozhodně větší pravděpodobnost, že se jim případ šikany, včetně kyberšikany, podaří zvládnout, než když se jím bude zabývat jen škola. Učitelé však mají velký a nezastupitelný potenciál případy šikany odhalovat a neměli by se bát ho využívat.“
 Stejně jako před osmi lety přichází i tento nový metodický pokyn s konkrétními a v zásadě stejnými návody na to, jak při řešení různých forem šikany postupovat (viz boxy). Také zde je zmíněna spolupráce školy s vnějším prostředím. Zvláště při řešení pokročilé šikany jsou učitelé nabádáni k tomu, aby kontaktovali policii. Ovšem až téměř nakonec celého postupu – časově upřednostněny jsou pomoc a podpora oběti šikany.
 „Pokročilá šikana s neobvyklou formou je výbuchem skupinového násilí. Z praxe vím, že i když je zavolána policie, je nutné, aby škola ještě před jejím příjezdem přijala nutná opatření. Kromě pomoci oběti šikany je také potřeba zabránit domluvě agresorů mezi sebou. Jinak se mohou spolu dohodnout na lživé výpovědi a policie pak bude mít ztížené, ne-li přímo znemožněné vyšetřování,“ analyzuje MICHAL KOLÁŘ, etoped a jeden z předních odborníků na šikanu, který se podílel i na obsahu nového metodického pokynu.
 
 Každá škola by měla mít vlastní program
 Novinkou, se kterou pokyn přichází, je to, že každá škola by si měla vytvořit vlastní Program proti šikanování. Tento program bude součástí Minimálního preventivního programu. A na tvorbě tohoto školního programu by se měli podílet všichni učitelé. Nadále sice zůstává v platnosti funkce školního metodika prevence, ale ten by měl působit hlavně jako koordinátor při tvorbě a realizaci školního programu.
 Dlouhodobým problémem je však to, že role metodika prevence bývá z ekonomických důvodů často ve školách spojována i s jinými funkcemi, zejména s prací výchovného poradce. Již v minulých letech MŠMT tento nedostatek jasně popsalo a řešením měla být finanční odměna pro metodiky či kompenzace tohoto jejich výkonu v rámci přímé vyučovací povinnosti.
 „Jde o problém, na který upozorňujeme, ale nemůžeme ho vyřešit bez spolupráce se skupinou regionálního školství. Rozhodně o něm budeme jednat dál. Plánujeme i další kroky ke zlepšení situace v oblasti prevence ve školách, nelze ale nyní odhadnout, co se nám nakonec podaří prosadit. Samozřejmě, že jde hlavně o dostatek finančních prostředků,“ říká K. Laurenčíková.
 Hlavní součástí programu je krizový plán, který má popisovat postup, jakým chce škola případnou šikanu řešit, včetně toho, jaké kompetence jednotliví učitelé mají. Dalším základním pravidlem pro zpracování programu je rozdělení jeho strategie do dvou typů scénářů – šikana, kterou škola zvládne řešit vlastními silami, a pak ta, kde učitelé již potřebují pomoc zvenku. S krizovým plánem mají být vždy na začátku školního roku prokazatelně seznámeni žáci (přiměřeně jejich věku), studenti a zákonní zástupci.
 Zvláště významným bodem navržené obecné strategie při vyšetřování šikany jsou individuální, případně konfrontační rozhovory se svědky, ovšem nikoliv konfrontace obětí a agresorů!
 „Odborníci se v názoru konfrontace oběti s agresorem liší. A jsou skutečně případy, kdy je kvůli usvědčení tato otevřená konfrontace nutná. Ovšem nikdy by ji neměl při vyšetřování provádět učitel. Takovýto choulostivý krok by měl být doménou profesionálního vyšetřovatele – policisty, případně psychologa,“ komentuje M. Kolář.
 
 Varování před unáhlenými závěry
 Jedním z posledních případů závažné šikany, kterou se zabýval M. Kolář a již lze zároveň označit také za kyberšikanu, je případ žáka, kterého spolužáci vysvlékli téměř dohana a pak ho natáčeli kamerou mobilu. Jindy dokonce zaznamenávali i to, když dostal průjem a nahrávku pak pouštěli i dalším žákům. Přestože tedy šlo o opakovanou agresi, což je jedním ze znaků šikany, škola podle M. Koláře označila tento případ za jednorázový incident. „Chlapec se zhroutil a trpí nyní školní fobií. Je velice nebezpečné, když se škola snaží při řešení šikany tento problém zlehčit, prezentovat ho jako jednorázový exces a označovat ho jen za škádlení. Rozhodně nelze automaticky vždy říci, že nejde o šikanu, když je nám známo pouze jedno konkrétní jednání agresora. A zvláště pak v případě kyberšikany, kdy může jít skutečně jen o jednorázovou akci agresorů za účelem pořízení nahrávky, nelze říkat, že šlo jen o škádlení – video, které někoho ponižuje, je na internetu k dispozici každému, a navíc se oběť trápí i tím, že sama má často nutkání se na tyto záběry dívat stále znovu a znovu. Navíc zhruba jedna třetina takto šikanovaných dětí ani třeba netuší, kdo je vlastně za pomoci mobilu šikanuje. A naopak agresor zase vůbec neví, jak na kyberšikanu jeho oběť negativně reaguje,“ vysvětluje M. Kolář.
 S tím, že nejen školy, ale i některá odborná pracoviště dělají unáhlené závěry, šikanu bagatelizují a označují ji za škádlení, se M. Kolář setkává poměrně často.
 
 Ne oběť, ale agresor by měl odejít
 V čem je nový pokyn také stejný jako ten předešlý, je škála sankcí, se kterými může škola při postihování původce šikany operovat. Napomenutí, důtky, snížená známky z chování, podmínečné vyloučení a vyloučení ze školy, ovšem jen střední. A pak také ještě možnost převedení agresora do jiné třídy.
 „Myslím si, že v současném systému sankcí je v základním školství mezera. To, že škola prakticky nemá možnost se zbavit toho, kdo ohrožuje ostatní děti, je chyba. Znám případy, kdy rodiče žáků odmítali posílat kvůli agresorovi své děti do školy a psali petice, útočník však i nadále ve škole zůstával,“ ilustruje M. Kolář.
 Přestože se v pokynu pamatuje u mimořádných kauz i na možné nařízení předběžného opatření či ústavní výchovy s následným umístěním v diagnostickém ústavu, splnění podmínek k tomuto řešení je komplikované, navíc jde často o dlouhodobou záležitost. V praxi to tedy často funguje tak, že do jiné školy nakonec odejde sama oběť, agresor zůstává, svoji pozici tak naopak paradoxně posiluje, a pokud je přemístěn do jiné třídy, své patologické jednání se snaží uplatnit i v novém prostředí.
 
 Chceme spolupracovat s inspekcí
 Novou pasáží v pokynu je také její poslední článek, který ukazuje na možnosti, jež se nabízejí, když škola případně selže při řešení šikany.
 Pokud rodiče zjistí, že učitelé, a dokonce i ředitel jsou nečinní, mají se obrátit na Českou školní inspekci. Tím ale její role nekončí. Přestože v dokumentu není inspekce zmíněna jako instituce, která by měla průběžně sledovat efektivitu prevence a řešení projevů šikany, ze zákona to samozřejmě vyplývá. Otázkou ale je, jestli má ČŠI dostatečné nástroje na to posoudit, zda si na školách se šikanou dokáží poradit skutečně efektivně, anebo jde spíše jen o to zhodnotit splnění formálních znaků, které vyplývají ze školské legislativy.
 Ministerstvo školství se podle K. Laurenčíkové chce pokusit tuto situaci řešit: „Zrovna domlouváme jednání s vedením ČŠI, kde bychom chtěli propojit to, čím se zabývá náš odbor s tím, co dělá inspekce. Myslím si, že ČŠI zatím problematiku sociálně patologických jevů nesleduje příliš cíleně, a považuji proto metodickou spolupráci za velice důležitou. Chceme také zjistit, jestli je reálné, že by ČŠI měla v budoucnu v této oblasti kromě své kontrolní a hodnotící role i úlohu metodika či supervizora.
LUKÁŠ DOUBRAVA
 
Strategie pro vyšetřování počáteční šikany se standardní formou
1.     Rozhovor s těmi, kteří na šikanování upozornili, a s oběťmi.
2.     Nalezení vhodných svědků.
3.     Individuální, případně konfrontační rozhovory se svědky (nikoli však konfrontace obětí a agresorů).
4.     Zajištění ochrany obětem.
5.     Rozhovor s agresory, případně konfrontace mezi nimi.
 
 
Strategie pro vyšetřování pokročilé šikany s neobvyklou formou (výbuch skupinového násilí vůči oběti, tzv. třídní lynčování)
1.      Překonání šoku pedagogického pracovníka a bezprostřední záchrana oběti.
2.      Domluva pedagogických pracovníků na spolupráci a postupu vyšetřování.
3.      Zabránění domluvě agresorů na křivé výpovědi.
4.      Pokračující pomoc a podpora oběti.
5.      Nahlášení policii.
6.      Vlastní vyšetřování.
 
< zpět do čísla
banners/scholastika-kveten_390x60.gif
reklama un


reklama

klostrmann.gif
ucebnice
grevin-panmat-04.gif
eu hrou.jpg
anketa
Je český vzdělávací systém připraven na rozsáhlou inkluzi?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
24%
61%
15%
soutez
kdojeto
© Copyright 2010 - 2016 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: diversite.cz