archiv
Učitelské noviny č. 09/2003
tisk článku

Proč se stavějí poslanecké pomníčky

Rok co rok se při schvalování státního rozpočtu rozběhne ve sněmovně stejná hra. Poslanci, kteří neuspěli ve výborech, se snaží pozměňovacími návrhy získat ve 2. čtení investice pro konkrétní akce ve svém volebním obvodu. Říká se jim poslanecké pomníčky, protože úspěšným navrhovatelům mohou získat cenné body. Návrhy na rekonstrukci škol a školských zařízení bývají takovými pomníčky velice často. Učitelé i obecní zastupitelstva pak netrpělivě čekají na 3. čtení, v němž se rozhodne, které návrhy sněmovna nakonec akceptuje. A řekněte jim, že takový postup je zavrženíhodný, protože nespravedlivý, když jinou šanci na investice nemají!


Mají vůbec poslanecké pomníčky smysl? Co všechno se za nimi skrývá? Kdy návrh uspěje a co jej odešle do propadliště? Opravdu zachraňují, nebo jen pomáhají získat slávu? Podobných otázek se objevuje spousta. Seznamy pozměňovacích návrhů jednotlivých poslanců bývají dlouhé (naposledy jich bylo 147), schválen je pouhý zlomek. Vydali jsme se po stopách dvou: jednoho úspěšného z roku 2001 a jednoho, který v závěru roku 2002 neuspěl.

UNHOŠŤ MĚLA SMŮLU

I když o investici na výstavbu nové školní kuchyně a jídelny pro místní ZŠ žádali v prosinci 2002 hned dva poslanci: Jan Klas (ODS) 20 milionů, Libor Rouček (čSSD) 15 milionů – neuspěli.
„Za neúspěch poslanci nemohou, návrh jsme podali na poslední chvíli, nestačili jsme je vybavit potřebnými argumenty,“ přiznává starostka města Unhošť LENKA MAZUCHOVÁ (mimochodem, původní profesí učitelka). Podzimní volby přinesly do čela města nové lidi, do projednávání rozpočtu už moc času nezbývalo. Poslanci, kteří pomoc nabídli, podle slov starostky svou stranickou příslušností kopírují koalici radnice. „Místostarosta i já jsme měli ve volebním programu, že musíme pro školu sehnat peníze.“
Stavba školní jídelny při ZŠ Komenského, montovaná z teskodílů, byla zahájena v roce 1989 v Akci Z a dokončena v roce 1991. Už tehdy byla pouhým provizoriem, nevyhovujícím svému účelu.
„Propadají se podlahy, problémy máme s větráním. Přitom tu vaříme kolem 580 obědů denně,“ říká vedoucí školní jídelny ZDENKA PUCHERNOVÁ. V jídelně se strávníci otočí čtyřikrát. Stravují se tu nejen žáci zdejší školy, ale také dospělí z okolních firem, děti ze speciální školy a žáci z druhé unhošťské ZŠ F. Melichara. A je tu problém. Cestou do jídelny musejí přejít přes silnici 1. třídy, která je hlavním tahem na Karlovy Vary. Pro základní školu to znamená zvýšenou zátěž dozorů.
„Odchod žáků na oběd vyžaduje náročnou organizaci,“ vysvětlila zástupkyně ředitele MARCELA EBERTOVÁ. „Děti v jídelně hlásí, v kolik hodin přijdou na oběd, a my podle toho určujeme služby. Když vím, že ve 13.00 hod jde na oběd 135 dětí, musí mít šest učitelů dozor. Žáci se seřadí, odpočítáme skupiny po 25, každou doprovází jeden vyučující.“
„Radši moc nemyslíme na to, co všechno by se mohlo stát,“ přiznává PETRA ŠNAJBERKOVÁ, která učí 4. třídu. „Skupiny totiž bývají různorodé, podle toho, jak se děti sejdou, vedle druháků i osmáci.“
Kolem silnice vede úzký chodník, křižovatka je bez světelné signalizace, jen s výstražným oranžovým světlem. Učitelům není co závidět.
„Naštěstí jsme při odvádění dětí žádný úraz neměli,“ dodává M. Ebertová a pro jistotu klepeme na dřevo.

MĚSTO SE NEVZDÁVÁ

Na stole paní starostky leží projekt na rekonstrukci ZŠ Komenského. Nová kuchyně s jídelnou je jeho součástí.
„Počítáme s celkovou investicí 80 milionů Kč, ale byl by to vklad pro celé unhošťské školství, protože jídelnu, tělocvičnu, hřiště i bazén by využívali všichni. Nyní má ZŠ Komenského s 250 žáky tělocvičnu nevyhovující, ZŠ F. Melichara s 500 žáky nemá žádnou – za pronájem sokolovny platíme ročně asi 100 000 Kč.“
Město ví, že projekt je maximalistický, ale zastává názor, že lepší je být připraven. Plán je rozdělen na etapy, zastupitelstvo odsouhlasilo priority. Jakmile budou peníze, přijde na řadu kuchyně a jídelna. Investice počítá s 17,5 milionem korun.
„Rozpočet města je 70 milionů, mohli bychom uvolnit kolem 7 milionů, jenže to nestačí. Nedotáhli bychom první etapu stavby tak, aby ji bylo možné zakonzervovat. Ale nevzdáváme se, zkoušíme sehnat peníze z Fondu EU nebo z kraje.“
Není projekt nadsazený? – napadne vás při snižující se demografické křivce.
„Unhošťské školství se rozvíjí, hlavně díky satelitním městečkům v okolí. Byla jsem se podívat v obou školách na zápis; v menší ZŠ otevřou jednu 1. třídu, na druhé škole dvě. Nebyly by to vyhozené peníze. Na jednání o rozpočtu na rok 2004 se pro jistotu dobře připravíme, vybavíme naše poslance pádnými argumenty.“

ZBIROH MĚL VĚTŠÍ ŠTĚSTÍ

Z 95 pozměňovacích návrhů, které vznesli poslanci při jednání o rozpočtu na rok 2002, bylo schváleno 22. Mezi nimi individuální dotace ve výši 5 milionů na zastřešení části budovy ZŠ ve Zbirohu.
„Skoro každý rok jsme dávali opravovat rovné střechy, do tříd v nejvyšších patrech zatékalo. Usoudili jsme, že nové zastřešení by se vyplatilo,“ dověděli jsme se od JIŘÍHO PRAŽSKÉHO, starosty města Zbiroh.
Zastupitelé se dohodli, že na horní pavilon ZŠ přijde sedlová střecha, na spodní pavilony pak nástavba, která umožní zřídit pod střechou učebny. Ve škole sídlí i ZUŠ, hodilo by se, aby měla vlastní, oddělený prostor. Na řadu přišla i myšlenka bytů pro učitele. Nápadů bylo dost, co chybělo, byly peníze. Celkový projekt vyžadoval 33 milionů, město bylo připraveno jej pokrýt jednou desetinou. Podobně jako v Unhošti i tady rozdělili projekt do etap.
„Byl jsem v kontaktu se všemi starosty větších měst mého volebního obvodu, znal jsem jejich starosti,“ vyprávěl o genezi svého pozměňovacího návrhu exposlanec VÁCLAV BROUSEK (ODS), dnes člen zastupitelstva městské části Plzeň – Slovany. „Město připravilo odpovídající podklady, projekt rozdělilo na schůdné části, vyčíslilo i vlastní vklad. Uspěl jsem. Škoda, že projekt nepokračuje podle původních předpokladů, škola by si to zasloužila.“

CO ROZHODUJE VE SNĚMOVNĚ

Podle čeho se poslanec, na kterého se zastupitelé obce obrátí, vlastně rozhoduje?
„Na základě znalosti věci i místních podmínek. Pokládám školu za perspektivní, proto jsem jí chtěl pomoci. Je to škola spádová, do níž hodně žáků dojíždí z okolních obcí. Není účelné stavět nové budovy tam, kde ubývá žáků, ale ty, které máme, bychom měli vybavit na moderní úrovni.“
Z pěti pozměňovacích návrhů, které V. Brousek tehdy podával, se třemi uspěl. „Dost mne mrzelo, že se mi nepodařilo prosadit investici do ZŠ v Klenčí pod Čerchovem. Do tamní školy jsem v letech 1958 –1967 chodil a ona vypadá pořád stejně, bohužel. Skoro nic do ní od té doby nebylo vloženo. Letos by však nějakou dotaci dostat měla.“
Co musí poslanec udělat, aby se svými návrhy uspěl?
„Především musí najít zdroj, z něhož chce příslušnou akci financovat. Nejčastěji to bývá rozpočtová kapitola Všeobecná pokladní správa, pokud je v ní dost peněz. Pak musí přesvědčit co nejvíc kolegů, že jím doporučovaná akce je potřebná.“

REKONSTRUKCE V PŮLI CESTY

Také obec je komunita, kde množství nápadů na investiční akce přesahuje reálné možnosti. I tady musí zastupitelstvo vybírat.
„Jistě že každý z nás inklinuje k některé oblasti víc,“ připouští J. Pražský, ale vzápětí dodává, že rozumná radnice hladinu investic vyrovnává. Do školství (tedy do mateřské a základní školy, do školní jídelny a ZUŠ) dávají ve Zbirohu přes 5 milionů korun.
Měli byste novou střechu, kdybyste nedostali dotaci?
„Neměli,“ konstatoval starosta, „ta částka byla nad rámec našeho rozpočtu. Teď bychom potřebovali na dokončení projektu minimálně 25 milionů – ale nevíme, kde je vzít.“
Je zastřešení areálu to jediné, co škola potřebuje?
„Mám začít vypočítávat?“ zeptal se místo odpovědi ředitel ZŠ ve Zbirohu JOSEF VINŠ. „Škole je dvacet let a opravy potřebuje. Určitě nová okna, protože stará už netěsní. I když postupně – jak finance dovolí – vyměňujeme lino ve třídách, zdaleka ještě nejsme hotovi. Zasloužili bychom si modernější nábytek, tělocvična umělý povrch. Kdybychom vyměnili klece šaten za zamykatelné skříňky, zamezilo by se krádežím. A to ani nemluvím o umývárnách a sociálním zařízení vůbec. Naštěstí se nám podařilo díky městu zmodernizovat školní jídelnu, s vyhláškou 108 ministerstva zdravotnictví tedy problémy nemáme. Zato máme plány, co vylepšit v okolí školy, na hřišti… Ale je mi jasné, že všechno nejde najednou. Teď bych byl rád, kdyby se podařilo dotáhnout do konce zastřešení školy.“

JSOU „POMNÍČKY“ JEDINÝM MOŽNÝM ŘEŠENÍM?

Dokud není rozhodnuto, přinášejí do škol naději, do poslaneckých kuloárů pak bojovnou náladu i spojenectví – když zvedneš ruku pro můj návrh, zvednu já svoji pro tvůj. Jako ta dávná soutěž v televizi: Kdo, s kým, o čem, pro koho… Po hlasování ve 3. čtení je jasno, kdo uspěl a kdo ne.
Vítězové jásají, poražení přemýšlejí, kde chybějící peníze sehnat. Je to stresující zejména v okamžiku, kdy mají doma nedokončenou stavbu.
Na jedné straně jsou tyto akce pro školství (ale také pro kulturu, zdravotnictví, sport, sociální oblast) záchranou. Pomohou tam, kde všechno ostatní selže. Na druhé straně je tato opora skutečně nespravedlivá. Až příliš stojí na dohodách, které mohou postrádat objektivní stanovisko. Nenašlo by se systémové řešení?
„Nemyslím, že tento postup je ten nejvhodnější. Pořád je víc o tom, kdo dokáže lépe přesvědčit, nebo kdo má víc kamarádů. Určitě by to chtělo systém. Ale protože jiná možnost neexistuje, musíme využít tu, která se nabízí,“ přiznal V. Brousek.
A protože ve školském rozpočtu se investice pohybují na nule a obce mají do kapsy stále hlouběji, stávají se poslanecké pomníčky záchranným pásem.
„Veškeré investice jdou přes ministerstvo financí, vyjadřuje se k nim MŠMT i kraje. Ve vlastním zájmu je z valné většiny podpoří, jenže pak je akcí víc, než si stát může dovolit. Kdo z nich má vybrat? Úředník od stolu?
Možná by stálo za to, aby se peníze, které jsou ve Všeobecné pokladní správě, rozdělily na jednotlivé kraje. Ty by potom připravily vlastní šetření: komu, kdy, kolik a na co přidělí. Kraj je lépe informován než úředník na ministerstvu. Když bude mít dobře zpracovanou koncepci a vytyčené priority, mělo by být rozhodování průhlednější. Znamenalo by to pochopitelně zmapovat jednotlivé školy, posoudit jejich perspektivu i to, co je kde třeba udělat – po provozní i investiční stránce. Pak by bylo možné mluvit o systému, ne o nahodilosti.“
Jen jedno by pak bylo třeba pojistit – aby byla určitá část účelově vázána pro potřeby školství. Nebo najít jiné řešení...

JAROSLAVA ŠTEFFLOVÁ

< zpět do čísla
banners/baner-kemp-390x60_2.png
reklama
veletrh_vedy_125x125.jpg
ucebnice
vizab_240x100.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
33%
20%
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2019 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz