Hory byly únikem z normalizace, řekla královna olomouckého majálesu Štěrbová

(čtk) Na dobu normalizace, první himálajské expedice i budování nemocnice v odlehlém pákistánském Arandu před studenty Univerzity Palackého vzpomínala horolezkyně Dina Štěrbová, kterou studenti korunovali královnou majálesu. Legendární česká horolezkyně popsala, jak byly pro její generaci hory únikem ze sevření komunistického režimu, ale mluvila i o smrti či o tom, jak se z horolezkyně stala humanitární pracovnicí zachraňující dětské životy. Beseda se studenty se tak proměnila v osobní vyprávění o svobodě, odvaze i pomoci druhým.

Zdolávání vrcholů hor pro horolezkyni znamenalo v období komunistického režimu především pocit svobody. "Naše generace měla tu smůlu, že nejlepší roky jsme strávili v normalizaci. Všichni žili v takovém ponížení, nikdo nevěřil, že to skončí. Horolezectví byl skvělý únik z toho systému," uvedla horolezkyně. Vedle lezení jí pomáhala také matematika.

Na expedice si vydělávala šitím péřových spacáků, které byly v tehdejším Československu nedostatkovým a především drahým zbožím. "Vymyslela jsem si vlastní střih. Byla to mumie bez zipu. Když jsem jich udělala deset, zavřela jsem se do sklepa a plnila to peřím. Když to skončilo, nechtěla jsem už nikdy vidět ani šusťák, ani peří," vzpomínala.

Připomněla také expedici na osmitisícovou himálajskou horu Čo Oju v květnu 1984, kterou zdolala společně s Američankou českého původu Věrou Komarkovou a dvěma šerpy, kde jí ve vysoké nadmořské výšce došel kyslík. Přesto výstup dokončila. "Byla jsem přesvědčena, že je to moje poslední šance, tak jsem se snažila," řekla Štěrbová. Za nejsilnější okamžik označila poslech Bachovy Mše h moll po návratu z vrcholu. "Když si ji pustím, vybavím si celou atmosféru. Byl to nejkrásnější moment expedice," vzpomíná.

Během besedy otevřeně mluvila šestaosmdesátiletá horolezkyně také o smrti v horách. "Tu musí člověk brát v potaz. Za svůj život mi umřelo na horách asi 40 lidí," uvedla. Vzpomínala i na svého manžela, hydrobiologa a vodáka, který podle ní dokázal respektovat její profesní i osobní ambice. "Byl skvělý v tom, že nebyl macho, chápal, že i partnerka má své sny. Takových mužů moc nebylo," řekla a s úsměvem dodala, že o horolezectví mluvil jako o "tahání čerta za ocas".

Po skončení aktivní horolezecké kariéry se podle svých slov přirozeně přesunula k humanitární práci v Pákistánu. V horské oblasti Arandu se podílela společně s kolegou horolezcem Vítězslavem Dokoupilem na vybudování nemocnice ve výšce kolem 3000 metrů nad mořem. "Postavit něco takového mohli jen horolezci. Tak se to hezky propojilo," uvedla. Region popsala jako místo, kde lidé ještě nedávno žili v podmínkách připomínajících středověk - lidé tam trávili až tři měsíce v místnostech připomínajících zemljanky. Nemocnici vybudovali navzdory mnoha překážkám. Dnes slouží nejen obyvatelům Arandu, ale i širokému okolí. "Funguje to, je nadstandardně zajištěná. Takové přístroje nemají ani některé nemocnice," uvedla. Za klíčové označila zajištění dostupných léků z Pákistánu a dlouhodobé udržení provozu.

Právě dostupnost antibiotik podle Štěrbové výrazně změnila situaci v oblasti. "Do té doby tam umíralo deset až 15 dětí ročně. Za první rok fungování nemocnice neumřelo žádné. Museli jsme v tom pokračovat," uvedla. Dodala, že za 20 let existence nemocnice zemřely v oblasti pouze dvě děti. "Za tu dobu jsme jich tak možná zachránili až 400," řekla. Vedle zdravotnické pomoci se podílela také na vzdělávání místních obyvatel. V oblasti vznikla internátní škola, kterou dnes navštěvují dvě desítky dětí. "Když jsme tam přišli, uměli se dva lidé podepsat, ostatní používali otisk palce. Dnes máme prvního studenta přijatého na medicínu," popsala žena.

Pákistán dnes považuje za svůj druhý domov. "Máme tam mnoho přátel, ale i nepřátel. Byli jsme laici s horolezeckými schopnostmi a schopností tamní obyvatele pochopit. Budu se modlit, abych tam ještě byla schopna jet," uzavřela nová královna olomouckého majálesu.