archiv
Učitelské noviny č. 28/2013
tisk článku

NEKONEČNÝ PŘÍBĚH VYSOKOŠKOLSKÉHO ZÁKONA POKRAČUJE

Jednou z hlavních priorit minulého ministra školství Petra Fialy byla novela zákona o vysokých školách. Její text je nyní jako mnoho dalších rozpracovaných legislativních záměrů u ledu. Jak vážná zpráva je to pro akademickou půdu a vůbec naše školství?

Nejdříve by však bylo dobré pokusit se zodpovědět ještě jinou otázku: Až vláda posvěcená novou poslaneckou sněmovnou rozpracovanou novelu vytáhne, bude materiál dále cizelovat, dopracovávat či přepracovávat, anebo ho postihne osud všech předešlých pokusů o reformu vysokého školství? To znamená, že bude zahozen a pojede se opět nanovo? Na první pohled by se mohlo zdát, že odpověď je nasnadě: Pokud zvítězí pravice, je docela dobře možné, že se se stávajícím textem bude dále pracovat. Pakliže ale vyhraje levice (což se předpokládá), zmizí návrh novely v propadlišti politických dějin a čerstvá exekutiva napíše příběh svůj s novu nadějí, že snad to bude už konečně ona, která ho zveřejnění, tedy prosadí do sbírky zákonů. Takovýto proplánovaný vývoj však není vůbec jistý.

 

Politicky cenný konsenzus

Ano, je pravda, že ČSSD se nechala při tvorbě novely nejednou slyšet, že považuje za špatné, když s ní ministr Fiala její přípravu průběžně nekonzultuje. To by tedy mohl být ještě další důvod pro to, aby sociální demokraté už z principu o text posledního pokusu o reformu vysokého školství napříště ani okem nezavadili. Ovšem proč Petr Fiala, člověk diplomatického přístupu k politice, vůbec zvolil takovéto silové řešení? Byl si tak jist tehdejší většinou vládní koalice ve sněmovně, že se ani nechtěl obtěžovat snahou o získání případné podpory od opozice? To jistě ne. Už v době jeho nástupu do funkce byla totiž kvůli rozkolu Věcí veřejných původně silná parlamentní většina vážně ohrožena. Ministr Fiala ale vsadil na jinou kartu. Jako člověk, který v předešlých letech úspěšně působil v roli jedné z akademických funkcionářských špiček, měl oproti všem minulým ministrům školství jednu obrovskou výhodu, a to velkou šanci se se svými někdejšími kolegy domluvit na tom, jak co možná nejvíce uskutečnit jejich i své představy o budoucí podobě našeho terciárního sektoru. Avšak akademická obec není jednolitá, a proto musel mnoho své energie zaměřit na vyvažování nejrůznějších více či méně protichůdných požadavků, zejména rektorů na jedné straně a děkanů na straně druhé. Asi i proto tedy nechtěl někdy zdlouhavá a složitá jednání ještě navíc komplikovat účastí opozice. Ale právě konsenzus, jenž se mu podařilo do značné míry mezi akademiky vytvořit, je velice cennou devizou, a to pro každého ministra školství. Všichni předešlí šéfové školského rezortu – Miroslavou Kopicovou počínaje a Josefem Dobešem konče – se totiž na vlastní kůži tvrdě přesvědčili, že bez podpory akademické obce a už vůbec přes její výrazný odpor, nelze v naší vysokoškolské legislativě prakticky nic podstatného změnit. Myslím si tedy, že by od budoucího ministra školství bylo velice neprozíravé, kdyby konsenzus, jenž mu bude jako na zlatém podnosu k dispozici, odmítl. A to vůbec nemluvím o tom, jak akademické reprezentace (zejména Rada vysokých škol) už několikrát vykonaly obrovské množství práce při přípravě vždy nové vysokoškolské reformy. A opět by to mělo být zcela zbytečné?

 

Všechny potřebné změny nejsou reálné

A nyní k hlavní otázce, tedy jestli naše vysoké školství reformu skutečně potřebuje. Myslím, že ano, a to zejména ve třech segmentech. Dva se staly součástí posledního návrhu legislativních změn, ten třetí nikoliv.

Už nejednou se ukázalo, že náš akreditační systém je příliš těžkopádný, povrchní a neprofesionální. S jeho urychlenou změnou by jakákoliv budoucí vláda neměla už ani chvíli váhat. Tou další potřebnou oblastí, která měla být také dávno změněna, je způsob financování veřejných vysokých škol. Zejména myšlenka individuálního kontraktového financování by také měla být co nejdříve uvedena v život. To, co v posledním návrhu ale chybí, je snaha o větší orientaci našich vysokých škol na praxi. Té se již před patnácti lety mohlo dosáhnout hlavně tím, že by zde vznikla celá skupina veřejných neuniverzitních vysokých škol zaměřených na akademické, byť nikoliv vědecké vzdělávání. Jádro této skupiny měly tvořit některé ze stávajících vyšších odborných škol. Přestože jsem dlouhodobě přesvědčen o potřebnosti a správnosti takového řešení, myslím si, že žádná příští vláda, levá, pravá či středová nic podobného neuskuteční, a to jednoduše proto, že se univerzitní lobby tento prvek nikdy do krámu nehodil a dnes už vůbec ne. Demografická křivka i ekonomická situace totiž jasně ukazují, že nastává období drsného boje o studenta. A chápu, že v takové situaci se nenajde žádná politická síla, která by tento věcně zcela legitimní požadavek chtěla uplatnit, anebo ho snad dokonce nakrásně prosadila.

Lukáš Doubrava

 

< zpět do čísla
banners/lesany_konkurz_390x60.jpg
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz