archiv
Učitelské noviny č. 25/2013
tisk článku

UČINIT VE VĚDĚ SKUTEČNÝ OBJEV JE VELMI OBTÍŽNÉ,

Jsou lidé, kteří ještě dříve, než promluví, na vás zapůsobí silou své osobnosti, svým charismatem. Takovým člověkem je IVAN WILHELM, jaderný fyzik a někdejší dlouholetý rektor Univerzity Karlovy a zároveň i předseda České konference rektorů. V té době jsem s ním pro naše noviny udělal řadu rozhovorů o univerzitě a o aktuálních problémech v našem vysokém školství. Nikdy se nevyhýbal odpovědi na jakoukoliv, byť třeba nepříjemnou otázku. A také nikdy nedával najevo význam úřadu, jenž zastává. Myslím, že mimo jiné i proto ho tak skvěle reprezentoval.

  

Cítíte se být více Slovákem žijícím v České republice či spíše už Čechem, anebo ještě stále Čechoslovákem?

Je ještě třetí možnost: neidentifikovat se. Osud tomu chtěl, že jsem navštívil všechny kontinenty a zhruba půlku států světa a díky tomu jsem poznal, že lidé mají všude velice podobné starosti. Na některých místech v zahraničí jsem strávil i delší čas – rok nebo i více. A když jsem se dobře naučil jazyk dané země, přizpůsobil jsem se také tamějšímu způsobu života. Je ale pravda, že když se v cizině v nějaké souvislosti dostanu k pozitivní informaci týkající se české vysoké školy – o Univerzitě Karlově ani nemluvě – cítím určitou hrdost. Ale nejsem si jistý, že alespoň v tomto případě jde o projev vlastenectví. Spíše bych řekl, že mě oslovuje to, že jde o místa, která dobře znám, a o lidi, kterých si velmi vážím.

Základní školu a posléze jedenáctiletku jste navštěvoval v rodné Trnavě. Měl jste už tehdy nejraději matematiku a později i fyziku?

Myslím, že ano. Ale nebylo to tak, že ostatní předměty by mě nezajímaly. Měl jsem štěstí například na dobrou paní učitelku dějepisu, která jeho výuku zajímavě spojovala s místopisem – Trnava je poměrně významným historickým městem. I v případě matematiky jsem měl štěstí na dobré kantory. Obzvláště rád ale vzpomínám na učitele tělocviku, který byl zároveň trenérem československého týmu házené. Takže jsem se nejdříve věnoval házené a po příchodu do Prahy jsem přesedlal na basketbal.

Do metropole jste přišel koncem 50. let studovat na ČVUT Fakultu technické a jaderné fyziky. O jaderné fyzice se říká, že je to možná vůbec nejtěžší studijní obor ze všech. Můžete to potvrdit?

Rozhodně ne. Být například kvalitním historikem, který je schopen nastudovat obrovské množství informací a zároveň je analyzovat, je rozhodně srovnatelné. Myslím si, že nejsou lehké a těžké obory. A pokud se některé z nich jednoduchými jeví, znamená to, že nejsou prováděny seriózně. Abych tedy ve studiu a posléze ve vědecké práci uspěl, musel jsem tvrdě pracovat. A nebyl to jenom můj případ. I ostatní studenti a studentky na naší fakultě se studiu intenzivně věnovali.

Studentky? Těch tehdy asi moc nebylo…

V našem kroužku jaderné fyziky byly dvě. A ve skupině jaderné chemie jich bylo pět nebo šest. Mezi nimi i moje budoucí žena. Tito studenti se však cítili být jakousi aristokracií fakulty. Celá fakulta vznikla de facto na Univerzitě Karlově, na základě tam existujících jaderných oborů na Přírodovědecké a Matematicko-fyzikální fakultě. A nedlouho před tím, než jsem začal studovat, vznikla samostatná Fakulta technické a jaderné fyziky, která byla posléze převedena na ČVUT. Ale protože nová fakulta ještě neměla pro chemiky všechno potřebné vybavení, tito studenti měli velkou část výuky na fakultě přírodovědecké. A tak se cítili, že jsou téměř posluchači Univerzity Karlovy. (V říjnu 1967 byla celá Katedra jaderné fyziky, na které jsem byl zaměstnán, převedena na Matematicko-fyzikální fakultu UK.)

Inženýrem jste se stal v polovině 60. let. Krátce poté jste vstoupil do KSČ. Co vás k tomuto kroku vedlo? Bylo to proto, že vám byla její tehdejší politika vedoucí k Pražskému jaru sympatická?

Dneska armáda lidí prohlašuje, že už v 60. letech věděli, že komunismus je nenapravitelný. Já jsem to tehdy nevěděl. Skutečně se mi to v té době jevilo tak, že režim se v Pražském jaru změnil. Tento pokus sice pak zkrachoval, ale pod vnějším tlakem. Netvrdím, že mi marxismus-leninismus byl jako ideologie nějak blízký, ale říkal jsem si, že v dané situaci musíme v Československu nějak rozumně žít, a to se bude dařit jedině tehdy, pokud se postaráme o přijatelná pravidla. Rozhodně nemohu říci, že bych ze svého tehdejšího jednání byl nadšen, ale ani že bych měl dnes špatné spaní.

To, že rudá knížka pro vás asi nebyla výtahem ke kariéře nebo k moci, jste později dokázal tím, že jste se na počátku normalizace dostal s tehdejšími soudruhy do křížku. Ti vás nakonec ze strany vyloučili. Co je k tomu vedlo? Ovšem ještě před tím jste přes tři roky pobýval na zahraniční stáži ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v ruské Dubně…

V roce 1958 dostali tři ruští fyzikové Nobelovu cenu za objev takzvaného Čerenkova záření. (Jde o elektromagnetickou interakci elektricky nabitých částic za speciálních vnějších podmínek.) Jedním z nich byl Ilja Michajlovič Frank, který tento objev teoreticky popsal. A ten byl v Dubně mým šéfem. Byl to rozhodně největší odborník, se kterým jsem kdy dlouhodoběji pracoval. Zároveň jsem začal při svém pobytu chápat, jak vypadá sovětský komunismus v praxi. Počínaje srovnáním rodinného života, když kdekdo z místních byl rozvedený, a konče třeba národnostními problémy. V Dubně tehdy pobývala asi tak stovka Čechoslováků. A lidé z naší ambasády nás průběžně hlídali a posílali hlášení na ÚV KSČ. V Dubně se pořádaly veřejné schůze a já jsem si na nich neodpustil kritizovat politické poměry, jak to u nás tehdy bylo běžné. A také mi vadily lži, které naše média o životě v Sovětském svazu uváděla. A tak si mě, jako i ostatní z Dubny, v rámci stranických prověrek pozvali přímo na naše velvyslanectví do Moskvy, a když si potvrdili, že skutečně nehodlám normalizační režim podporovat, z KSČ mě vyloučili.

Po návratu do Československa jste sice už nesměl učit, ale vědecké práci jste se věnoval dál. Dokonce jste založil a vedl laboratoř van de Graaffova urychlovače iontů. Čím jste tehdejší mocipány obměkčil, že vás rovnou neposlali do kotelny?

Po svém příjezdu jsem se nikomu nechlubil s tím, že už nejsem ve straně, takže jsem mohl dokonce ještě chvíli učit. Na kádrovém oddělení fakulty mi pak navrhli, že když z univerzity sám odejdu, dají mi dobrý posudek. V opačném případě pak nikde místo nenajdu. Trval jsem na tom, ať mě tedy vyhodí, ale že půjdu za soudruhem Husákem a zeptám se ho na to. To by byl jistě naivní nápad, já však dodal, že s mým tchánem byli na gymnáziu spolužáci a že mohu tuto známost využít. Za Husákem jsem samozřejmě nešel, ale získal jsem tím odklad. Nicméně mi řekli, že nemůžu učit. Po nějaké době došli i k tomu, že nemohu působit ani jako vědecký pracovník a že mě převedou na odborného pracovníka – pomocné práce, úklid, mytí laboratorního nádobí a podobně. Nebyl jsem proti. Ovšem ve skutečnosti jsem se dále věnoval výzkumu, byť za plat a s postavením pomocné síly. I v Praze jsem měl totiž štěstí na šéfa, kterým byl profesor Václav Petržílka. A pak za pár let přivezli dlouho plánovaný urychlovač, se kterým si nikdo nevěděl rady. Proto mi ho dali na starost. Avšak po letech jsem se dozvěděl, že stejně nevěřili, že ho uvedu do provozu, a chtěli tak získat záminku, aby mě mohli definitivně vyhodit. Mně se ho ale kupodivu během roku podařilo dát dohromady, a tak mě naopak opět museli převést zpátky na pozici vědeckého pracovníka. 

Vzpomínám si, že jste mi při jednom z našich tehdejších interview pro UN sdělil, že největší chybou našich politiků v oblasti vysokoškolského vzdělání bylo to, že nedali vzniknout několika veřejným neuniverzitním vysokým školám, jež se mohly poměrně jednoduše transformovat z některých vyšších odborných škol. Stále to považujete za hlavní přešlap tehdejší doby?

Nevím, jestli šlo skutečně o chybu největší, ale stále to za velké pochybení považuji. Vysoká škola má mít na starost buď výzkumnou, vědeckou, uměleckou, nebo jinou tvůrčí činnost. Pořád si myslím, že tady chybí více veřejných vysokých škol zaměřených výhradně na prakticky orientovaná bakalářská studia. Univerzity jsou totiž hlavně od toho, aby připravovaly vědecky orientované absolventy, i když se vědecké práci nebudou aktivně věnovat.

Pokud jde o českou vědu, někteří kritici tvrdí, že na to, kolik se do ní dává peněz, je málo výsledků…

Když se měl před šesti lety novelizovat zákon o podpoře výzkumu, objevil se v něm nový paragraf zaměřený na podporu velkých infrastruktur výzkumu. Rozeslal jsem tehdy dopis s dotazníkem asi dvěma stům padesáti výzkumným institucím (vrátilo se mi jich zhruba sto osmdesát), v němž jsem se mimo jiné dotazoval na to, jakých nejdůležitějších výsledků ten který subjekt dosáhl. Kdykoliv v minulosti. A jaký význam jim sami autoři přikládají. Tím nejdůležitějším je podle mě rozhodně objev. Kolik byste řekl, že jsem v těchto odpovědích nalezl objevů?

Deset?

Nula! I to, co jednotliví respondenti za objev vydávali, objevem nebylo. Na to před nimi už přišel někdo jiný. Učinit skok v poznání je totiž strašně obtížné. To ale neznamená, že je to argument pro to, do vědy miliardy nedávat. Věda nejsou jen Einsteinové. K tomu, aby se cenný skok udělal, je potřeba mít invenci, ale také odvést obrovské množství práce. Velice hodnotné je také to, když někdo jako první provedený objev potvrdí. A to už se, jak z odpovědí tehdy vyplynulo, podařilo řadě našich vědců. Navíc je hodně pravděpodobné, že s větším štěstím by se tento objev podařil právě některému z nich. 

Před dvěma lety jste se stal náměstkem pro výzkum a vysoké školství asi nejméně oblíbeného polistopadového ministra školství Josefa Dobeše. Musím přiznat, že mě to velmi překvapilo. Ale pak jsem si řekl, že jste asi využil příležitosti zachránit, co se dá, tedy aby Dobeš nepoškodil akademickou půdu ještě více. Co vás tedy k tomuto kroku tehdy vedlo?

Nebyl to sám ministr, kdo připravoval konkrétní obsah nových zákonů, ale zejména Rada pro reformu vysokého školství, jíž předsedal profesor Rudolf Haňka z Vysoké školy ekonomické v Praze a University of Cambridge. V ní byla řada dalších významných představitelů naší akademické obce. A ministr Dobeš mě požádal o pomoc. Vůbec jsem zprvu jeho nabídku na místo náměstka nechtěl přijmout. Ale pak rozhodlo to, že připravovaný obsah reformy byl opravdu dost „revoluční“, a kdybych této možnosti nevyužil, bylo velmi pravděpodobné, že by takovou představu o novém vysokoškolském zákonu schválil poměrně jednoduše parlament. V dalších bojích, jak se posléze ukázalo, nešlo ani tak o zákon, ale o to, aby ministr Dobeš odstoupil.

V roce 2003 jste byl navrhován na jednoho z kandidátů na prezidenta republiky. Proč jste do toho nešel v nedávné přímé volbě? 

Ani mě to nenapadlo. Navíc už tehdy jsem odmítl, protože jsem nechtěl přerušit funkční období rektora Univerzity Karlovy. Rozhodně jsem nepovažoval za správné takovýto vážný úřad vyměnit za jiný, byť by šlo o možnost ucházet se o post prezidenta republiky.

Lukáš Doubrava

< zpět do čísla
banners/1600293600_tesco_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
1543878000_mikroskop.gif
dekra_125x125-s.jpg
1597960800_mascotte_125 x 125.jpg
ucebnice
1599602400_okentes.gif
anketa
Pomůže Strategie 2030+ změnit školství k lepšímu?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
40%
33%
27%
evvoluce.png
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz