archiv
Učitelské noviny č. 20/2013
tisk článku

STANDARDY V PORADENSTVÍ

V diskuzi s Janou Zapletalovou, vedoucí oddělení rovných příležitostí NÚV, jsme probírali otázku standardních činností psychologů a speciálních pedagogů a jejich očekávané změny a taky obsah a roli informovaného souhlasu. S tím totiž souvisejí další konsekvence, mezi které patří i pozice poradenského pracovníka na straně jedné a klienta na straně druhé. A pochopitelně jsme se nemohli vyhnout podpůrným opatřením pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.

Standardní činnosti a jejich změny

Standardní činnosti poradenských a školních psychologů a speciálních pedagogů (mimo jiné) jsou definovány ve vyhlášce 72 od roku 2005. Současná novelizace školského zákona, zejména § 16, a souvisejících vyhlášek povede ke změnám a doplnění v obsahu činností označovaných jako „standardní“. Podle Jany Zapletalové je to i z toho důvodu, že se tyto činnosti například ve školských poradenských zařízeních za uplynulé roky proměnily a stále se posouvají, což je nutné zachytit i vyhláškou. Významnou změnou je v současné době formulování podpůrných opatření a revizního pracoviště (viz UN č. 19), změny se budou promítat i do posuzování uzpůsobení maturitních zkoušek žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.

Ve stávající vyhlášce se také pracovalo s informovaným souhlasem, který by se měl nyní pozměnit tak, aby přinášel užitek jak klientovi, tak poradenskému zařízení, říká J. Zapletalová. Upozorňuje, že v souvislosti se zavedením institutu revize práce poradenských zařízení by měl vzniknout i institut ochrany těchto pracovišť s definováním jejich odpovědnosti. Jestliže odpovědnost by se dala ze školského zákona odvodit, nikde se nedefinuje chování klienta a jeho rodičů v poradenském zařízení. „Zdá se to jako drobnost, ale skutečnost, že poradenský pracovník nemá právo požádat klienta o občanský průkaz pro ověření totožnosti, může znamenat následný problém,“ říká J. Zapletalová. „Nedá se vyloučit, že zpráva, doporučení i průběh vyšetření mohou být napadeny u soudu, z čehož pak mohou vzniknout i finanční pohledávky. A poradenská zařízení i jednotliví pracovníci by měli být vůči těmto situacím a pohledávkám ochráněni.“

Standardizovaný informovaný souhlas

„V Evropě existuje v rámci pomáhajících profesí (v sociálních službách a zejména ve zdravotnictví) určitý úzus informovaného souhlasu a podle něho bylo za pomoci právníků formulováno i první znění informovaného souhlasu,“ vysvětluje J. Zapletalová. Jeho cílem by podle ní mělo být zajistit, aby informace, kterou dostává klient předtím, než s ním poradenský odborník začne pracovat, byla natolik zasvěcená a přitom srozumitelná, aby věděl, co může očekávat a co může požadovat. A po vyšetření se pak klient vyjadřuje k závěru vyšetření, které poradenské zařízení navrhuje. Buď souhlasí se závěry a doporučením, nebo by podle nových pravidel mohl také požádat o revizi.

Základní, právně čistou formulaci informovaného souhlasu by měli pracovníci poradenských zařízení dostat právě prostřednictvím příslušné vyhlášky. Posouvat ale informovaný souhlas na informovanou žádost (což se objevilo jako požadavek ze strany romských iniciativ při jedné diskuzi nad novelou § 16 školského zákona) je podle J. Zapletalové nepochopení průběhu kontaktu klienta s poradenským zařízením. Z logiky věci je přece touto žádostí už samotná návštěva poradny – pokud by vyšetření nežádal, nepřijde.

„V současné době existuje nepříliš šťastná formulace informovaného souhlasu, a to pouze pro vyšetřování žáků s podezřením na LMP. Bylo by ji dobré rozšířit na všechny klienty a zjednodušit,“ myslí si J. Zapletalová.

Ve zdravotnictví je informovaný souhlas napsán tak, aby informoval klienta o možných rizicích zejména proto, aby se pak v případě problémů pacient nesoudil. Podobný úkol by měl mít i poradenský informovaný souhlas. „Je vždy nutné klientům vysvětlit, co poradenské pracoviště poskytuje a jak, jaká rizika a jaké výhody jim může vyšetření a doporučení přinést. Jestliže tedy bude doporučováno dítě do základní školy praktické, měli by se rodiče dozvědět, že sice dítě dostane vzdělání na hranici svých možností, ale je vysoce pravděpodobné, že nikdy nezvládne přijímačky na gymnázium. Rodiče se mohou rozhodnout, že podporu odmítnou. Ale mělo by se jim v takovém případě říci, jaká rizika toto rozhodnutí nese,“ říká J. Zapletalová.

V chystaném systému podpůrných opatření nastanou v tomto pojetí ještě další změny. J. Zapletalová připomíná rozdělení podpůrných opatření do čtyř stupňů s tím, že o prvním stupni by rozhodovala samotná škola. Pokud pak škola zjistí, že její podpůrná opatření nepomáhají tak, jak by dítě potřebovalo, doporučí rodičům, aby s ním navštívili poradenské zařízení. A pokud rodiče tuto návštěvu odmítají, bude možnost obrátit se na OSPOD, který může rodičům návštěvu poradenského zařízení nařídit. Teoreticky bylo možné zvolit tento postup už nyní, v praxi to ale záleželo na štěstí, na koho škola na OSPODu narazila. Nyní by to podle J. Zapletalové mělo již být upraveno pravidly dohodnutými mezi MŠMT a MPSV, a pokud možno zanesenými do vyhlášky.

Podpůrná opatření

J. Zapletalová zmínila podpůrná opatření. Tedy oblast, která má obrazně řečeno obrátit (minimálně v legislativě) oblast speciálního školství vzhůru nohama. Ne že by školy v současnosti nepřemýšlely, jak konkrétnímu dítěti pomoci, ne že by poradny nedoporučovaly postupy, které by měly zlepšit kvalitu vzdělávání žáka. Teď by to ale mělo být všechno na „legislativním papíře“.

Systém podpůrných opatření se vytváří pro školy, pro oblast pedagogicko-psychologických poraden, pro oblast speciálněpedagogických center (ten je již zpracován, na rozdíl od plánované struktury předpokládá ne čtyři, ale pět stupňů podpory a je rozčleněn podle jednotlivých postižení dítěte). Konečně, i v poradenském systému se uvažovalo o pěti stupních, nicméně model MŠMT stále pracuje se čtyřmi.

J. Zapletalová vede pracovní skupinu, která tvoří návrh podpůrných opatření, jež by mohla navrhovat školní poradenská pracoviště. Východisko je, že ŠPP jako součást školy může navrhovat pouze taková opatření (obvykle 1., výjimečně 2. stupně), která nezakládají nárok na normativní posílení rozpočtu školy. Jde o úpravu hodnocení žáka, individuálnější přístup v rámci běžné třídy apod.

Podpůrná opatření vycházející z ŠPP by tedy byla první na řadě (respektive druhá, protože skutečně první podpůrná opatření by volil sám učitel), na ně by pak navazovala další opatření navrhovaná dalšími články poradenského systému. A ŠPP by navíc byla logicky místy, která by pomáhala aplikovat podpůrná opatření doporučená dalšími poradenskými zařízeními.

Podle J. Zapletalové je podstatné zejména to, aby byl systém podpůrných opatření přehledný a co nejjednodušeji popsaný. Musejí být i jasně daná pravidla, za kterých budou jednotlivá podpůrná opatření aplikována. Půjde o katalog, rozcestník, který bude součástí vyhlášky. Bylo by podle ní dobré, kdyby tyto katalogy byly doplněny metodikami (nebo doporučeními) pro psychology a pro speciální pedagogy, které by objasňovaly práci s tímto rozcestníkem. V nich by se mohly objevit i diagnózy jednotlivých postižení (o tom se bouřlivě diskutuje), pro které jsou vhodná ta která podpůrná opatření – s vědomím toho, že podpůrná opatření jsou de facto vzdělávací opatření, která odrážejí specifika žáka.

Peníze

Problém může nastat v definování jednotlivých podpůrných opatření ve druhém až čtvrtém stupni, která budou muset být navázána na finanční prostředky. V současnosti existuje (z hlediska ekonomů) logický požadavek na jednoznačné vyčíslení finančních nároků toho kterého podpůrného opatření.

Právě tady se může objevit zásadní problém – na jedné straně totiž bude objem finančních prostředků, které budou k dispozici, na straně druhé potřeba podpůrných opatření jednotlivých žáků. Existuje dvojí pohled. První, asi reálnější, je o tom, že po rozpisu rozpočtu oznámí kraj poradenským zařízením, v rámci jakého rozpočtu se pohybují, a ta by se pak při stanovování podpůrných opatření musela „vejít“ do nastavených limitů. Je to podobné jako ve zdravotnictví, kdy musejí lékaři zvažovat, jak drahý lék či terapii předepíší, a leckdy musejí rozhodovat ekonomicky i tam, kde vědí, že dražší medicínské opatření by bylo pro pacienta lepší.

Pokud by se ale mělo striktně dodržovat ustanovení školského zákona o nejlepším zájmu dítěte, pak by i v ekonomické rovině mělo platit, že se bude zvažovat pouze pedagogické hledisko a individuální potřeba dítěte ve vztahu k naplnění jeho vzdělávacích potřeb. Konečně, tato metoda by mohla vytvořit fakty podložený tlak na ministra financí, tedy, pokud je tento člen vlády vůbec ochoten o nutnosti nějakých pedagogických opatření uvažovat.

Obávám se, že výsledkem bude buď nízké nastavení „dotačních“ hodnot pro jednotlivá podpůrná opatření, nebo tlak na školy, aby prodlužovaly dobu neplacených pedagogických podpůrných opatření, a na poradny, aby se pohybovaly v méně placených doporučeních.

Jistě, efektivita… Konečně, vidíme, jak dopadá přiznávání asistentů pedagoga – stále větší část jejich platu musí hledat školy ve svých neexistujících rezervách.

Už teď slyším politická a ničím nepodložená tvrzení, jak je nastavený systém lepší, spravedlivější, kvalitnější, jak se díky němu daří prosazovat lépe inkluzi. Jenže pokud vůbec někdo bude mít zájem sledovat skutečné dopady změny, dokladovatelné výsledky takového sledování nebudou k dispozici dříve než za dva tři roky, v tom lepším případě.       

 

Podpůrná opatření

představují v podstatě úpravu podmínek ve vzdělávání žáka. Dotýkají se například situací:

Jak je hodnocen.

Jak je upraven jeho vzdělávací program.

Jaké může mít podpory k překonání vzdělávacího hendikepu.

Jak bude posílena práce učitele.

Jak bude zintenzivněna a zindividualizována práce s dítětem.

Zda je potřebná účast dalšího odborníka pro pomoc dítěti, učiteli, rodině.

…Všechna tato opatření se vzájemně prolínají.

(podle J. Zapletalové)

Školní poradenská pracoviště

Funkci školních poradenských pracovišť ověřuje již třetí evropský projekt. Za zhruba šest let vzniklo pod jejich křídly na 320 poradenských pracovišť, mimo tyto projekty ale existují i další, která si zřídili ředitelé jednotlivých škol prostě proto, že je to podle nich dobrý krok pro image školy, ale hlavně (což spolu souvisí) výborná služba rodičům, žákům, ale i učitelům. Celkově tedy existuje okolo pěti set padesáti škol, na kterých pracuje kromě standardních výchovných poradců a metodiků prevence i školní speciální pedagog nebo školní psycholog. I tak… Existuje zhruba 4000 základních škol, víc než 3400 škol k takové službě přístup nemá.

Jistě, mohou se spolehnout na spolupráci s pedagogicko-psychologickými poradnami. Problém je v tom, že jejich úkol je trochu jiný než úkoly školních psychologů nebo speciálních pedagogů. Také nebývají v budově školy, nejsou tedy k dispozici okamžitě, jak bývá v některých případech nutné. Navíc jsou tato zařízení zavalena stále přibývajícími úkoly, jako je například v poslední době rediagnostika žáků s lehkou mentální retardací. Důsledkem toho se také prodlužují objednací lhůty, ačkoliv se ministerstvo školství snažilo legislativně tuto dobu ohraničit. Jít touto cestou je tedy možné, ale rozhodně ne ideální.

J. Zapletalová vysvětluje, že původním záměrem projektu bylo nastavit systém tak, aby se ŠPP stala součástí alespoň velkých škol, aby tedy pokryla potřeby co největšího počtu žáků. Uvažuje se i o tom, že by tito odborníci byli ve větších spádových školách… Je ale otázka, jestli by to vlastně nebylo vytváření systému paralelního k existenci současných PPP. Tedy – pokud to není úhybný krok k likvidaci tohoto funkčního systému s tím, že „spádová“ ŠPP by jej nahradila. Pro školy, které by nebyly „spádové“, by to ale asi nebylo dobré řešení, i ty přece potřebují školního poradenského pracovníka. Zvlášť za situace, kdy je škola v regionu, kde se soustředí více dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, s poruchami chování, se sociálním znevýhodněním…

J. Zapletalová by si přála školního poradenského pracovníka na každé škole. Na druhé straně uznává, že i v jiných státech se jejich počet odvíjí od bohatství společnosti. Říká, že jen v málo zemích jsou v každé škole. V Izraeli nebo v Anglii. I v Rakousku nebo v Německu je jich podstatně méně než škol. Zřizovatelé škol by ale měli mít přehled, na jaké úrovni jejich školy jsou a co potřebují. A z prostředků, které získávají od státu, a eventuálně podle svých možností i z prostředků vlastních se snažit situaci zlepšovat. Možnost zaměstnat a využít školního poradenského odborníka by mělo být jedním z těchto opatření.

 

< zpět do čísla
banners/univerzita_pardubice_2_390x60.png
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
dekra_125x125-s.jpg
ucebnice
termaly_losiny_2020.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
31%
20%
chrudim_1_240x100.gif
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz