archiv
Učitelské noviny č. 33/2011
tisk článku

FORMA PRO NEFORMÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ

Certifikát může mít váhu diplomu

Důležité je to, co člověk opravdu zná a umí, a ne to, kde se to naučil. Tedy alespoň pro něj samotného, zaměstnavatele, společnost. Takto zjednodušeně by se dala vystihnout podstata aktivity Uznávání neformálního vzdělávání, kterou v rámci projektu Klíče pro život organizuje Národní institut dětí a mládeže MŠMT (NIDM).

Během uplynuvšího roku proběhlo pět odborných setkání, na nichž se zaměstnanci NIDM, pracovníci s dětmi a mládeží, zástupci firem a vzdělávacích institucí snažili postupně přijít na to, jak nejlépe využít znalostí a dovedností, které lidé získávají mimo školu, a to zejména v různých organizacích dětí a mládeže.

„Řešíme téma, které bylo doposud opomíjeno. Usilujeme o to pomoci v praxi lidem, kteří pracují s dětmi a mládeží v zájmovém a neformálním vzdělávání a získávají profesní dovednosti nad rámec svého původního vzdělání,“ uvádí JIŘÍ VEVERKA, ředitel NIDM, a pokračuje: „Tito lidé nemají žádný doklad o tom, jakého neformálního vzdělávání dosáhli a jakou má úroveň. Zabýváme se tedy tím, jaké kompetence pracovníci s dětmi a mládeží získávají, jak je lze rozpoznávat a jak by se těchto kompetencí mohlo nebo i mělo využívat při uplatňování těchto lidí na trhu práce. Chceme spolupracovat se všemi klíčovými hráči, kteří mají k tématu co říci.“

Projekt Klíče pro život má (mimo jiné) pomoci zaměstnavatelům rozpoznat schopné uchazeče o práci, a to poskytnutím jasného a garantovaného certifikátu. Vzdělávací instituce mají pak možnost se spolupodílet na přípravě systému neformálního vzdělávání a svá vlastní kurikula mohou obohatit zvláště o praktické zkušenosti při práci s dětmi a mládeží. A personální agentury mohou dostat další z nástrojů, jak lépe rozpoznat kvalitní uchazeče o zaměstnaní. Také státní správa, a to nejen MŠMT má možnost se zapojit do tvorby nových dílčích kvalifikací.

Shodnout se musí
několik institucí

Cílem je trojí uznávání neformálního vzdělávání. „V prvé řadě je to uznání společenské prospěšnosti práce s dětmi a mládeží. Za druhé jde o uznání ze strany zaměstnavatelů – co všechno se tito pracovníci naučili při vedení dětských kolektivů. Třetí úrovní je formální uznávání kompetencí nabytých v neformálním vzdělávání, a to ze strany státní správy a vzdělávacích institucí. Jde o celoevropský trend, který graduje zejména v poslední době,“ říká J. Veverka.

K oficiálnímu uznávání kompetencí získaných ve vzdělávání mimo příslušné instituce mají především sloužit nástroje neformálního vzdělávání. Za tímto účelem byly vytvořeny takzvané minimální kompetenční profily v jedenácti oblastech a zároveň sada vzdělávacích modulů. Tyto oblasti mají být převedeny v oficiální dílčí kvalifikace, které by měly být srovnatelné s výsledky formálního vzdělávání. Nyní je ještě potřeba definovat hodnotící standardy. Na nich se musí shodnout konsorcium institucí, jako jsou zejména ministerstva školství a práce, Národní ústav pro vzdělávání, Hospodářská komora ČR a Svaz průmyslu a dopravy ČR. Podařit by se to prý mělo zhruba do dvou let.

„Oněch jedenáct pozic lze docela dobře přirovnat k pozicím na pracovním trhu – ať už jde o manažera nestátních neziskových organizacích (NNO) nebo ekonoma, projektového manažera či vedoucího aktivit,“ ilustruje PAVEL TRANTINA, koordinátor Uznávání neformálního vzdělávání, a dodává: „Jedním z výstupů projektu bude i návrh legislativních změn. Konkrétně jde o to lépe využít zákon o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání. Malá prostupnost je už v samotném rezortu školství. Například člověku, který díky své praxi má dostatek kompetencí a zkušeností k tomu pracovat ve středisku volného času, nemůže být v současné době tato jeho praxe uznána a on si musí doplnit formální vzdělání.“

Zároveň jsou už připravovány i konkrétní hmatatelné nástroje, na něž si bude moci zaměstnavatel nebo vzdělávací instituce doslova sáhnout. Měli by z nich pak získat jasnou informaci o tom, co se dotyčný v rámci svého dobrovolnického vzdělávání, třeba ve skautu, naučil. A nemusí jít „jen“ o zálesácké dovednosti, ale třeba přímo o manažerské kompetence. Těmi dokumenty má být takzvané osobní kompetenční portfolium, jež je navázané na Europass. A pak jsou zde ještě připravované karty typových pozic pro vybrané kompetence v NNO pracujících s dětmi a mládeží.

Jsou velké firmy
svázány pravidly?

Aktuálním výstupem projektu je výzkum nazvaný Analýzy postoje vzdělavatelů a zaměstnavatelů k uznávání neformálního vzdělávání. Předmětem šetření jsou výsledky výzkumu náhledu firem a vzdělávacích institucí (střední a vysoké školy a agentury dalšího vzdělávání) na neformální vzdělávání. Dohromady se ankety zúčastnilo na sto subjektů. Jde o první ucelený sociologický průzkum v oblasti uznávání neformálního a zájmového vzdělávání. Proveden byl celkem v pěti krajích, a to v Moravskoslezském, Olomouckém, Pardubickém, na Vysočině a v Praze. Přestože jeho závěry nebyly nijak překvapivé nebo dokonce objevné, pár zajímavých postřehů jistě stojí za zmínku.

K těm očekávaným zjištěním dozajista patřil poznatek, že nejžádanějšími kompetencemi jsou komunikativnost, spolupráce a schopnost týmové práce. Je jasné, že tyto schopnosti jsou nejvíce žádány v pedagogických oborech, sociálních službách, zdravotnictví, obchodě a bankovnictví. Uvítaly by je však také technicky zaměřené obory. Rozvíjení těchto kompetencí však v kurikulech technických škol prakticky všude chybí. A zaměstnavatelé tvrdí, že je to v následné praxi citelný nedostatek. Tyto dovednosti naopak nalézají třeba právě u lidí, kteří mají praxi v práci s dětmi a mládeží. Neformální vzdělávání je tedy považováno za přínos, ale zároveň ho zaměstnavatelé povětšinou berou jen jako vedlejší aktivitu, která pro ně bez nějakého formálního vzdělávání nemá valnou hodnotu. Tedy přesněji řečeno, jde hlavně o větší a střední firmy. Nejvstřícnější k neformálnímu vzdělávání jsou menší podniky zaměřené na manuální práci.

„To je ale poněkud v rozporu s našimi poznatky,“ tvrdí ALEŠ SEDLÁČEK, předseda České rady dětí a mládeže (ČRDM), a dále to vysvětluje: „Od zástupců některých firem víme, že výstupy formálního vzdělávání pro ně přestávají být dostatečně zajímavé v důsledku degradace akademických titulů. Tito manažeři se proto snaží zjistit, jak se daný člověk angažuje i mimo školu.“

Vedení dětí – zkouška ohněm

„Často jsme se setkávali s reakcí zaměstnavatelů, že existuje spousta certifikátů a oni nemají jasnou představu, co by držitelé těchto osvědčení měli vlastně umět. Zaměstnavatelé uváděli, že pak nevědí, jak s tímto člověkem naložit v rámci tabulkových platů – nevědí, zdali mu certifikát mají uznat jako vzdělávání v oboru. Nejlépe si s tím dokáží poradit malé firmy, které si pravidla určují samy,“ upřesňuje IVANA FOLDYNOVÁ z firmy Proces – Centrum pro rozvoj obcí a regionů, která výzkum realizovala.

Také vzdělávací instituce se snaží reagovat na možnosti neformálního vzdělávání, ale jen omezeně. V největší výhodě jsou soukromé vzdělávací agentury, které se přizpůsobují nejrychleji. Střední i vysoké školy jsou více omezeny legislativou. Zvláště střední školy uváděly, že změna výukového programu trvá dva roky. Zároveň však neformální vzdělávání vnímají jako významný doplněk nabídky svých aktivit, a to zvláště při současném poklesu zájmu o formální vzdělávání.

„Nejzajímavější rozdíl jsme zaznamenali u analytického myšlení. Zatímco zaměstnavatelé ho považují za nejdůležitější kompetenci, respektive si myslí, že ho lze dobře získat právě neformálním vzděláváním, vzdělavatelé si myslí pravý opak – zařadili ho až na poslední pozici,“ říká I. Foldynová.

Výrazný rozdíl je patrný také u kategorie komplexního myšlení, která jako jedno z hlavních pozitiv u neformálního vzdělávání opět preferují zaměstnavatelé a znovu ho opačně, tedy ke konci pomyslné škály kompetencí řadí vzdělávací instituce.

Z výzkumu též vyplývá, že práce s dětmi a mládeží není firmami kvitována jen pro nabyté sociální dovednosti, zejména pro schopnost organizovat větší skupiny lidí, ale i pro její velkou psychickou zátěž. Tato práce je totiž vnímána ve velké míře jako stresující, která vedoucího naučí být průběžně koncentrován a připraven rychle reagovat. Ty firmy, jejichž zaměstnanci pracují pod tlakem, takovéto zkušenosti dozajista ocení.

Dva pilíře neformálního vzdělávání dětí

„Na jednu stranu se snažíme dítě ve sdružení socializovat, tedy aby zapadlo do dané skupiny, na druhou stranu chceme, aby bylo individualitou. Hledání této rovnováhy je hlavní náplní práce sdružení dětí a mládeže. Naše organizace nejsou výběrové – nesnažíme se vychovat vrcholové sportovce nebo hudební virtuos. Skladba našich skupin je proto velice pestrá. Ti, kteří děti vedou, je musejí vést pravidelně. Je proto nutné, aby byli pracovití a měli smysl pro disciplinu, a to tím spíše, že to dělají dobrovolně. A ti, kteří pak ještě pokračují v managementu organizace, se naučí týmové práci i s lidmi, s nimž se většinou běžně nestýkají,“ analyzuje A. Sedláček.

Neformální vzdělávání v oblasti dětí a mládeže stojí v naší republice na dvou pilířích: jednak jsou to neziskové organizace, jako třeba skauti nebo pionýři, jednak zájmové vzdělávání – střediska volného času, včetně domů dětí a mládeže (DDM), nebo školní družiny a kluby.

Za ty první promluvil předseda ČRDM, za ty druhé nyní krátká poznámka od LIBORA BEZDĚKA, předsedy Sdružení přátel DDM: „Máme kroužky, z nichž děti často pokračují a rozvíjejí svůj zájem dále, ať již na vysokých školách nebo v praxi. Tyto děti si často ani neuvědomují, jaké kompetence vlastně získávají. Ale když jsme dávali dohromady naše školní vzdělávací programy a řadili k nim klíčové kompetence, které děti v jednotlivých kurzech získávají, nás samotné překvapilo, jak velké množství kompetencí si takto osvojují.“

Klíčové jsou projekty

V rámci problematiky neformálního vzdělávání se často hovoří o takzvaných soft skills a hard skills. Hezky česky se také nazývají měkké dovednosti a tvrdé dovednosti. Mezi ty první patří spektrum od empatie přes komunikativnost až po schopnost prosadit se. V praxi se to pak projevuje například uměním vést tým nebo nadchnout ostatní pro společný cíl. Hard skills jsou odborné znalosti.

 

Jedním z těch, kteří reprezentují firmy, je FRANTIŠEK MIKA, prezident organizace People Management Forum: „To, že absolventi humanitních oborů skutečně ovládají soft skills, je velká iluze. Dokáží o nich hovořit, ale neumějí vyjednávat, neumějí řídit výkonnost podniku.“

 

F. Mika si také myslí, že běžně formalizované vzdělávání není pro výuku měkkých kompetencí zrovna vhodné: „Soft skills se nejlépe učí právě tak, že děti si je osvojí, aniž by to tušily. Cesta nevede přes seminář, kde se žáci sejdou a jsou vyzváni k tomu, aby si povídali třeba o kritickém myšlení. Dovednosti se totiž neučí, dovednosti se dělají. A kompetence jsou k ničemu, pokud se jich nevyužívá. Je úžasné, že v organizacích dětí a mládeže jsou mladí lidé školeni až do profesních profilů. Je ale nutné, aby se o tom firmy dozvěděly. Certifikáty však užitečné moc nejsou. Zaměstnavatele nejvíce zajímá, jakých projektů se uchazeč o práci zúčastnil.“

 

Také ředitel odboru pro mládež ministerstva školství MICHAL URBAN varuje před přílišnými nadějemi vkládanými do oficiálního uznávání neformálního vzdělávání: „Obávám se, že i když někteří zaměstnavatelé navenek tvrdí, že neformální vzdělávání berou v potaz, realita tomu zatím moc neodpovídá. Myslím si, že nikdy nebude neformální vzdělávání u zaměstnavatelů hrát klíčovou roli. Na nás ale je, aby plus, které mohou zaměstnavatelé dát lidem, kteří tímto alternativním učením prošli, bylo co nejvýznamnější.“           
Lukáš Doubrava

< zpět do čísla
banners/nuv_2.gif
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama

ondrejov_125x125.jpg
ucebnice
okentes2018-a.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
52%
28%
20%
1537912800_termaly_losiny.jpg
© Copyright 2010 - 2016 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: diversite.cz