archiv
Učitelské noviny č. 27/2010
tisk článku

RAKOUSKÁ LEGISLATIVA JE INSPIRACÍ PRO NAŠE VYSOKÉ ŠKOLY

 

 
Tvrdí to Rada pro reformu vysokoškolského vzdělávání
 
Během první poloviny tohoto roku se scházela Rada pro reformu vysokoškolského vzdělávání, která měla za úkol určit základní problémy našeho vysokého školství a doporučit způsoby jejich řešení. O výsledcích její práce se diskutovalo na posledním předprázdninovém zasedání předsednictva Rady vysokých škol (RVŠ).
 
 Fakulty jsou příliš nezávislé
 Dvanáctičlennou reformní radu jmenovala v listopadu 2009 tehdejší ministryně školství Miroslava Kopicová. Skupina se poprvé sešla v lednu. Po čtyřech zasedáních vznikla v květnu doporučující zpráva. „Identifikovali jsme nejdříve témata, která se nám pro terciární vzdělávání zdála naprosto klíčová,“ komentoval před RVŠ činnost pracovního týmu jeho předseda RUDOLF HAŇKA, profesor z Univerzity v Cambridge.
 Jako podklad pro odbornou analýzu sloužila zejména zpráva OECD z konce minulého roku, která rozebírala koncepci Bílé knihy terciárního vzdělávání (BKTV), jež měla sloužit jako základ pro reformu našeho vysokoškolského systému. BKTV je sice podle rady kontroverzním dokumentem, ale byla užitečná prý alespoň v tom, že rozpoutala diskuzi.
 Jedním ze speciálních postřehů expertů OECD bylo doporučení, abychom se inspirovali rakouskou legislativou určující organizaci vysokoškolského vzdělávání. „Při studiu rakouského vysokoškolského zákona jsme zjistili, že univerzita je v něm přesně definována. A líbilo se nám také, že v Rakousku to není ministerstvo školství, kdo vypracovává strategii vysokých škol. Tuto koncepci si vytváří každá vysoká škola sama. Strategii pak rektor s ministrem projednává. Také o své investiční politice se univerzita nemusí s ministerstvem dlouho bavit,“ uvedl R. Haňka.
 Rada pro reformu došla k závěru, že náš současný vysokoškolský zákon není z různých důvodů adekvátní právní úpravou. Například není dobré, že fakulta nemá za povinnost projednat s orgány univerzity svůj dlouhodobý záměr, ani výroční zprávu. Podle rady není také legislativně dostatečně ošetřena kontrola některých částí vysokých škol. Zejména pobočky v menších městech „de facto nikdy neprošly žádným akreditačním či jiným posouzením,“ píše se ve zprávě rady.
 Tomuto tvrzení oponoval VLADIMÍR ČECHÁK, místopředseda RVŠ působící na Vysoké škole finanční a správní: „Při institucionálním hodnocení vysokých škol Akreditační komise (AK) navštěvuje i všechny jejich pobočky a provádí kontrolu na místě.“
 Také strukturování studia není podle rady pro reformu optimální. „Český vysokoškolský zákon se dívá na magisterské studium pouze jako na druhý stupeň vysokoškolského vzdělávání a úplně opomíjí to, že jde vlastně také o postgraduální kvalifikaci,“ vysvětloval R. Haňka.
 
 Ne vzniku Rady pro terciární vzdělávání  
 Ať už u přípravy BKTV, tak i v následných krocích, které měly vést k napsání věcného záměru zákona o terciárním vzdělávání, se největší názorové rozdíly objevovaly na podobu řízení vysokých škol a na vztah státní správy k nim.
 Tým autorů Bílé knihy přišel s představou takzvané Rady pro terciární vzdělávání (RTV), která by měla de facto řídit chod terciárního sektoru. „RTV považujeme za nešťastné doporučení a nesouhlasíme s ním. Jde totiž o vložení dalšího článku mezi ministerstvo školství a vysoké školy. Tím by jen došlo k rozmělnění zodpovědnosti,“ řekl R. Haňka a také poznamenal: „S OECD se ale shodujeme v tom, že univerzity by měly být více otevřeny okolnímu světu. Rakouský vysokoškolský zákon dobře vyrovnává vzájemný vztah mezi rolí akademiků, akademické samosprávy a celé společnosti.“
 Správní rady vysokých škol by podle týmu profesora Haňky měly být menší, zhruba od pěti do devíti členů. Tvůrci BKTV naopak navrhovali větší těleso. Správní rada vysoké školy by podle nich měla být nominována ministerstvem školství, a měla by tak mnohem podstatnější vliv na její chod, než je tomu dnes, například by vybírala rektora. „Rozhodně bych nebyl ochoten pracovat na univerzitě, na níž by mi někdo z ministerstva říkal, jak mám dělat svoji práci. To neznamená, že ve správní radě univerzity by neměli být lidé mimo školu, ale akademiků by měla být nejméně polovina. V rakouském modelu ještě jednoho člena volí společně,“ glosoval R. Haňka.
 Klíčovým argumentem odpůrců správních rad kontrolovaných ministerstvem byla vždy zejména obava z nepřípustného vlivu politických a komerčních zájmů na akademické půdě. „Rakušané ve své legislativě jasně říkají, že nesmí jít o politika ani o člověka činného ve veřejné správě, a to nejméně za období posledních čtyř let,“ informoval R. Haňka.
 Podobně, jako je tomu v BKTV, také rada doporučuje, aby rektor byl zvolen a jmenován správní radou, a to ze tří jmen vybraných akademickým senátem na základě veřejného – nejlépe mezinárodního – konkurzu.
 „Rektor by měl být nejen uznávaným odborníkem, ale i kvalitním manažerem. Osobně si myslím, že českým vysokým školám chybí nová krev – typický zdejší akademik na dané vysoké škole vystuduje, stane se postupně asistentem, odborným asistentem, docentem a profesorem a jen mění cedulku na stejných dveřích. Buď vůbec, nebo jen málo působil na nějaké jiné univerzitě,“ podotkl R. Haňka.
 Rektor, který by byl vybrán správní radou, by tak měl pravděpodobně větší pravomoci, než je tomu dnes. Toho se však trochu obává JIŘÍ ZLATUŠKA, místopředseda RVŠ a děkan Fakulty informatiky Masarykovy univerzity, navíc někdejší dlouholetý rektor této školy: „Pochybuji o tom, že výtky směřující k nedostatečným pravomocím rektorů jsou dostatečně oprávněné. Akademický senát nemá vlastní iniciativu provádět výkonné kroky. Pokud rektoři dostanou větší pravomoci, slabí rektoři jich nevyužijí dostatečně odpovědně.“
 
 V akademických senátech je moc studentů
 Akademické senáty, ať již univerzitní nebo fakultní bývají kritizovány za svou těžkopádnost, nízkou aktivitu a nadbytek pravomocí v poměru k managementu univerzity či fakulty. „Domníváme se, že vysoký, někde až padesátiprocentní podíl studentů v těchto orgánech je pozůstatkem myšlení začátku devadesátých let, kdy byla snaha vysoké školy omladit. Myslíme si, že čtvrtinové zastoupení studentů v akademických senátech tak, jako je tomu v Rakousku, by bylo vhodnější. Zároveň si myslíme, že senát by měl být menší a způsob volby jeho členů by měl být jasně ustanoven, aby tento orgán byl dostatečně reprezentativní,“ sdělil R. Haňka.
 S touto kritikou akademických senátů nesouhlasil MIROSLAV JAŠUREK, předseda Studentské komory RVŠ: „Dnešní model akademické samosprávy zohledňuje zejména to, že senát je reprezentací celé akademické obce. Participace studentů, a to i na nařízení a samosprávě vysokých škol, je součástí cílů boloňského procesu. V Evropě se proto nyní naopak diskutuje o zvýšeném zapojení studentů.“
 Profesor Haňka reagoval bezprostředně: „Studentský hlas je jistě důležitý, jinou otázkou ale je, jestli tento hlas má i rozhodovat. Pokud bychom reprezentativní zastoupení brali ve vztahu k počtu členů akademické obce, muselo by být v akademických senátech devadesát procent jejich členů studenty…“
 Zdá se, že v této části diskuze obě debatující strany odlišně chápaly pojem reprezentativnosti. Zatímco zástupce studentů kladl důraz na dostatečné a ještě přijatelné početní zastoupení všech členů akademické obce, předseda reformní rady zohledňoval místo roviny kvantitativní zejména hledisko kvalitativní. Ve zprávě rady se totiž uvádí, že: „současný model může v podmínkách škol zvýhodňovat váhu méně kvalifikovaných pedagogů a studentů na úkor vysoce kvalifikovaných. Vysoký podíl studentů také neodpovídá zájmu studentů o volbu do těchto orgánů, který je mnohdy tak dramaticky nízký, že umožňuje manipulaci či nedůstojné zastoupení.“ Navíc nejen početní rozdíly v poměrném zastoupení studentů v akademických senátech se škola od školy podstatně liší, ale i způsoby volby členů jsou rozdílné.
 Rada se domnívá, že akademický senát, jako zastupitelský orgán školy, by měl být poměrně malý (16 až 28 členů) s vysokou mírou akceschopnosti a osobní odpovědnosti. Polovina členů by měli být zástupci profesorů, čtvrtina ostatní členové pedagogického sboru a čtvrtina zástupci studentů. Velikost senátu a jeho složení a způsob volby by měly být stanoveny zákonem.
 
 Odložené školné není šťastnou volbou
 Doporučující zpráva expertního týmu byla vypracována několik týdnů před tím, než se vládní koalice dohodla na zavedení takzvaného odloženého školného, tedy platby za studium, kterou student začíná hradit až po vystudování, navíc teprve v době, kdy dosáhne určité hranice finančního příjmu. Dnes proto můžeme již konstatovat, že koaliční tým vyjednavačů za školství se doporučeními týmu profesora Haňky asi příliš neřídil – odložené školné nebylo shledáno dobré řešení pro zlepšení finanční situace našich vysokých škol. Tento typ platby je totiž podle rady příliš komplikovaný a nejen že není pro vysoké školy motivační, ale naopak je může spíše v jejich dalším rozvoji zbrzdit. Připomeňme ještě, že odložené školné prosazovaly ODS a VV, naopak zastáncem přímého školného byla TOP 09.
 „Zavedení školného musí předcházet systém půjček, aby nebyla ještě více oslabena schopnost sociálně slabších studentů studovat. Půjčky by měly být garantované státem a splatné až v době, kdy student začne vydělávat více nežli průměrnou mzdu,“ sdělil R. Haňka. Školné by také nemělo být náhradou za finanční prostředky poskytované VVŠ ze státního rozpočtu.
 K tomu J. Zlatuška poznamenal: „Bylo by vhodné, kdyby se při státní garanci počítalo i s úhradou úroků za půjčku. Pokud by museli absolventi, kteří dosáhnou potřebné finanční úrovně později, platit komerční úrok, nárůst bude absolutně asociální.“
 Studentská SK RVŠ je dlouhodobě proti zavedení školného, a to v jakékoliv podobě. Zástupci studentů ale naopak kvitují doporučení reformní rady na zrušení věkové hranice šestadvacet let, do které má student nárok na finanční výhody. Rada pro reformu však nepovažuje za rozumné zbavit se této bariéry úplně, ale posunout ji na věk v rozpětí od 35 do 42 let.
 
 Soukromé VŠ by neměly dostávat státní peníze
 BKTV a experti OECD se shodují v názoru, že oproti současnému stavu by nejen veřejné (VVŠ), ale i soukromé vysoké (SVŠ) školy měly mít nárok na finanční podporu z veřejných zdrojů. Rada je však opačného mínění. „Tuto představu považujeme za nedomyšlenou. Neshledali jsme žádný důvod k tomu, aby k takovéto změně došlo,“ prohlásil R. Haňka.
Rada je totiž toho názoru, že podnikatelské subjekty by nebyly schopné splnit stejné podmínky, jaké na VVŠ klade stát.
 Je pochopitelné, že takovýto závěr se jen těžko mohl zamlouvat zástupci v RVŠ za privátní vysokou školu. „AK nerozlišuje mezi veřejnou a soukromou vysokou školu. SVŠ musejí proto plnit stejné podmínky jako VVŠ. Více než padesát procent soukromých škol nejsou subjekty zřízené podle obchodního zákoníku, tedy za účelem podnikání, ale působí jako obecně prospěšné společnosti. Praktický rozdíl mezi těmito SVŠ a VVŠ je jen v osobě jejich zřizovatele. Navíc v BKTV není řečeno, že SVŠ a VVŠ by měly být financovány stejně, ale že oba typy škol by měly mít nárok na normativ placený za studenta, což není ani třetina příjmu VVŠ,“ analyzoval V. Čechák. 
 R. Haňka kontroval však tím, že rozdílů mezi SVŠ a VVŠ je celá řada, například privátní školy nemusejí mít akademický senát (má ho proto méně než polovina) nebo ani pravidla pro výběr rektora nejsou zákonem nijak určena.
 Rada pro reformu si také myslí, že SVŠ je příliš mnoho. Problém je také v tom, že se na ně prý často hlásí studenti, kteří se před tím nedostali na některou z VVŠ. Zároveň ale tým profesora Haňky uznává, že existuje řada privátních škol, které jsou s těmi veřejnými srovnatelné.
 Výsledky práce rady pro reformu byly na předsednictvu RVŠ přijaty převážně velice pozitivně. Jeho členové je označili za podstatně lepší východisko pro reformu našeho vysokého školství, než je BKTV.
LUKÁŠ DOUBRAVA
< zpět do čísla
banners/louskacek.gif
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
1543878000_mikroskop.gif
ucebnice
ucitelske_noviny_1_8_2019.gif
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
termaly_losiny_10-19.jpg
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2019 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz