archiv
Učitelské noviny č. 31/2003
tisk článku

Dějepis pod lupou - J. Štefflová, UN č. 16/2003 a ohlasy

Když před několika lety začala inspekce v naší škole sčítat v třídní knize hodiny, které věnuji moderním dějinám, přišlo mi to jako tragikomická fraška. Nachytat jsem se nenechal. Ostatně ASUD (Asociace učitelů dějepisu ), ČŠI, historikové i veřejnost už předtím neutěšený stav několikrát ostře kritizovali a pro trochu zkušeného kantora by nemělo být problémem mít věci papírově v pořádku pro kontrolu, která se dala očekávat. Chtě nechtě se mi vybavila paralela s obdobím těsně před listopadem 1989, kdy se v pedagogickém tisku, samozřejmě bezvýsledně, meditovalo nad tím, proč se učitelé vyhýbají výkladu dějin po roce 1945. Už tehdy bylo všem soudným lidem jasné, že důvod je jeden: zkreslená, až úmyslně lživá oficiální interpretace dějin tohoto období, kterou osnovy a učebnice připouštěly jako jedinou možnou. Velká část myslících učitelů se styděla do očí bijící nesmysly žákům říkat, proto raději mlčela. Uplynulo čtrnáct let, zcela zásadně se změnily společenské a politické poměry, ale nechuť k soudobým dějinám se nezmenšila. Kde tedy jsou dnes její kořeny?
Častým argumentem kritiků současného stavu je „věková determinovanost zásadně ovlivňující schopnost učitele zpracovat nová historická fakta a tím zcela zvrátit původní, hluboce vžitou, interpretaci historického vývoje“. Jednoduše řečeno: starší generace učitelů si neví s novým pohledem na soudobé dějiny rady, proto je raději neučí. Neudržitelnost tohoto na první pohled přesvědčivého tvrzení je možné doložit výsledky průzkumů a anket, kde vztah k učivu nejnovějších dějin byl ve všech věkových skupinách učitelů téměř stejný. Ještě překvapivěji pak vyznívají publikované zkušenosti vysokoškolských pedagogů připravujících budoucí učitele dějepisu. Přes jejich cílenou snahu zaměřit pozornost studentů na soudobé dějiny, je zájem velmi malý, což dokládá např. výběr témat k diplomovým pracím.
Nové řady učebnic věnují dějinám 20. století mimořádnou pozornost a tím i prostor. Přijme-li učitel časové rozvržení většiny z nich, pak by se měl celou devátou třídu (kvartu na gymnáziu) věnovat poměrně krátkému období od dvacátých do devadesátých let. Zatímco předválečné, válečné a těsně poválečné období je zpracováno vesměs dobře a zajímavě, s narůstajícím letopočtem úroveň klesá a forma připomíná spíše novinovou publicistiku. Autoři jakoby opustili základní zásady historikovy práce, snaha najít objektivní pravdu je zcela nezakrytě přehlušena jejich subjektivními názory. Některé pasáže pak vyznívají jako propagační politický leták. Jakou hodnotu má informace charakterizující období normalizace, „kdy občané víkend co víkend masově prchali na své chaty, aby unikli všudypřítomnému šikanování a proto, že se nemohli jinak realizovat“, když většina žáků ze třídy na chaty i dnes pravidelně odjíždí a v celostátním deníku je na titulní straně statistika o stále rostoucí oblibě chataření a chalupaření? Co s tvrzením, že „nevzhledné výškové panelové stavby necitlivě narušily ráz krajiny“,když před okny školy přes odpor iniciativy občanů právě roste věžák převyšující okolní paneláky o několik pater? Jak vysvětlovat žákům, že „v socialismu vládla uniformita i v oblékání“,“, když denně sledují v našich televizích pamětnické filmy znárodněné kinematografie a o tom, že jsme nežili v Maově Číně se přesvědčují sami? Není potom divu, že se díky podobně zavádějícím „faktům“ dívají žáci, učitelé a veřejnost i na ostatní informace v těchto učebnicích, pravdivé a důležité, s nedůvěrou. Proto i dnes mnohdy slyší naši žáci od svých rodičů, že učitelé vykládají a učebnice píší bohapusté lži, ale je o tom lepší ve škole pomlčet.
Věřím, že většina učitelů přistupuje k učivu soudobých dějin přes určitou dávku obav s obrovskou zodpovědností, kterou cítí jak před dnešními žáky, tak před budoucími generacemi, kam až bude jimi zaseté semínko historického vědomí prorůstat. Jsou ale i tací, pro které jsou hodiny soudobých dějin ideální parketou uplatnit se coby agitátoři, propagandisté, ideologové, kazatelé či jak se ještě jinak říkalo a říká všem hlasatelům jediné a nezpochybnitelné pravdy (ideologie, víry). Pošlapávají tak všechna zásadní pravidla, která by měla být učiteli školenému v historiografii svatá.
Školní výuka soudobých dějin je také pod obrovským tlakem sdělovacích prostředků. Zpravodajství i publicistika je denně zaplavují množstvím informací týkajících se nedávné minulosti, protože je to téma živé a přitažlivé, i když, jak ukazují průzkumy, především pro střední a starší generaci. To, že velkou část z nich tvoří věci zkreslené, přímo nepravdivé, zaměřené pouze na efekt či politickou objednávku, může být zřejmé lidem s určitým rozhledem, ale mladá generace musí zcela zákonitě v této džungli bloudit. Jako příklad může sloužit velmi populární žánr memoárů, kde subjektivně podané, možná i proto mnohdy velice zajímavé a působivé, životní příběhy jsou prezentovány bez jakékoli konfrontace se zkušeností jinou a jsou nekriticky zobecňovány.
S přihlédnutím ke všem těmto okolnostem se jeví jako nejpřijatelnější čas od času diskutovaný návrh přeřadit soudobé dějiny do předmětu občanská výchova (resp.základy společenských věd) jako součást výkladu základů politologie, práva, státovědy, ekonomie apod. Ve skutečnosti se tak již děje, učitelé občanské výchovy v těchto tematických celcích běžně pracují se soudobými dějinami a ani jinak si to nelze představit. Stačilo by tedy tuto oblast jen rozšířit a konkretizovat. Oponenti tohoto řešení se ptají, co se tedy změní převedením tématu z jednoho předmětu do druhého. Domnívám se, že by tento krok měl především velký psychologický dopad na žáky, kteří správně chápou dějepis jako předmět, který jim předkládá v drtivé většině vědecky ověřená fakta, jejichž interpretace není bezbřehá už proto, že je určována nám již dobře známým následným historickým vývojem. Naproti tomu občanská výchova poskytuje daleko více možností pro individuální názor, diskuzi a to bez nároku na to, že při hodnocení problému se dojde ke konečnému či jednoznačnému závěru. Otevřené vyústění soudobých dějin do množiny individuálních názorů na ně je zcela nezbytné a nutné už proto, že řada zásadních historických dokumentů leží v archivech a na jejich seriózní vědecké zpracovaní si ještě dlouhá léta počkáme. Dějepis a občanská výchova jsou předměty, které se velkou měrou podílejí na formovaní občanských a politických postojů i sociálního cítění mladého člověka. Poznatky v nich získané, na rozdíl od některých jiných vyučovacích předmětů, bude denně konfrontovat s tím, co čte v tisku a slyší v televizi. Proto ta obrovská zodpovědnost každého z nás za katedrou, proto oprávněné požadavky na důstojné místo těchto předmětů v osnovách.

JMÉNO AUTORA,
ODKUD JE ČI CO ZASTUPUJE

< zpět do čísla
banners/1558389600_patron-deti_390x60.jpg
reklama
ucebnice
okentes2018-a.jpg
anketa
Je čas pro zásadní změnu modelu maturitní zkoušky?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
48%
32%
20%
citoliby-web.jpg
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2019 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz