archiv
Učitelské noviny č. 14/2003
tisk článku

Prožíváme krizi integrace

Výzkumné centrum integrace zdravotně postižených a Katedra speciální pedagogiky olomoucké UP oslovily v rozsáhlém výzkumu všechny základní školy, které vykázaly v roce 2001 integrování dítěte, z nichž se na 700 do výzkumu zapojilo. Získaly také informace z více než 600 rodin s postiženými dětmi a ze dvou třetin speciálně pedagogických center. Na současný obraz integrace, který je součástí výsledků tohoto šetření, jsme se zeptali JANA MICHALÍKA, speciálního pedagoga, právníka, člověka, který se zabývá integrací zdravotně postižených a zasazuje se o její legislativní zakotvení, např. v postavení asistentů dětí s postižením.


Jak se u nás prosazuje integrace dětí s postižením?

Po roce 1989 to byli hlavně rodiče, kteří cítili společenskou proměnu, začali se brát za práva svá a práva svých dětí. V Československu ale byl tento proces velmi mírný, zvlášť v porovnání s hnutím v západní Evropě okolo roku 1981, který byl Rokem invalidů. V Rakousku, Anglii, Francii i jinde proběhly veliké rodičovské kampaně. U nás byla po roce 1989 státní správa vůči těmto změnám velmi vstřícná, také školy projevily určitou ochotu k integraci. Během dvou let pochopilo MŠMT, že jde o nový fenomén a začalo vydávat metodické pokyny k integraci. První říkal v podstatě - vykažte si postiženého, kterého integrujete, a dostanete peníze. A školy si vyrobily postižené, jejich počet stoupl náhle až trojnásobně. MŠMT zareagovalo logicky - vykažte si "své" postižené, ale peníze dostanete jen ve zdůvodněných případech. Tehdy nastala první krize integrace. Školy si stěžovaly na papírování a vývoj se zpomalil. Od té doby až skoro do současnosti integrace stagnovala, vyvíjela se "samospádem" s minimální investicí MŠMT. Metodické pokyny se měnily je minimálně, rok od roku byly jeden od druhého téměř opisovány. Je nešťastné, že byla integrace řešena interními směrnicemi, že se nestala součástí zákonné úpravy.

Mluvíte o první krizi integrace. Kdy nastala její druhá krize?

Druhou krizi integrace, myslím, prožíváme nyní. Je totiž obrovský problém s diagnostikou postižení - není jasně řečeno, že konkrétní postižení vyžaduje konkrétní přístup a také určitou částku. Závěry diagnostiky, kterou provedou odborníci, stojí zcela mimo oblast právní regulace. Nic vlastně není nárokové, vše je na benevolenci úředníků. A to je špatné.
Není pravda, že definování takových pravidel není možné - Francie, Rakousko, Velká Británie - všechny tyto státy taková pravidla mají legislativně nastavena.

Jak se staví k integraci pedagogové?

Školy a učitelky, které už mají za uplynulých pět, sedm let s integrací zkušenosti, odvedly většinou vynikající práci. Bez systémové podpory, bez podpory finanční, personální, organizační, která je v Evropě běžná, dokázaly, že integrovat je možné. Jistě, z obtížné situace vyplývají i excesy - jsou učitelky s nezájmem, jsou kantorky, které prostě postižené děti nemají rády, v době kontrol se chovají s falešnou náklonností, a o to horší jsou, když kontrola odejde.
Před většinou učitelek, které integrují, je nutné smeknout. Jsou tu ale desítky učitelů a učitelek, kteří rovnou integraci odmítli. A legislativa je tak vágní, že se v praxi nedá vlastně integrace dítěte prosadit.

Pro koho je integrace vhodná a pro koho ne?

Věčná otázka integrace má dvojí odpověď. Jednak speciálně pedagogickou a jednak právní. V praxi se mohou tyto odpovědi lišit.
Z hlediska speciálně pedagogického se může stát, že pro některé dítě bude vhodnější integrace ve skupině zdravých dětí, pro některé je ale vhodnější intenzivní speciálně pedagogická péče, kterou může spíš poskytnout speciální škola. O tom se rozhoduje na základě zkušeností a tradic. Z toho pohledu řada lidí řekne, že integrace není vhodná pro mentálně postižené děti. Existují však i odborníci, kteří tvrdí, že i tyto děti mají být integrovány. Tento názor se blíží názoru právnímu - každý člověk má přece právo na vzdělání- přesněji povinnost chodit do školy. Například ve Švédsku jsou běžně integrovány i děti s IQ okolo 50. U nás by většina speciálních pedagogů řekla, že to není možné. V Rakousku ale pustili v roce 1997 mentálně postižené žáky až na gymnázia.

Není to ale trochu přehnaná integrace?

Ano, ale my hovoříme ne o tom, že bude absolventem gymnázia, ale že bude chodit do školy s kamarády, které zná dlouho a na vysvědčení bude mít napsáno, že se učil podle speciálního programu.
Nejsem však příznivcem masové individuální integrace mentálně postižených. Myslím, že speciální třídy jsou lepším řešením. Ale zvláštní školy v našem současném pojetí už jsou svým způsobem segregace.
Z hlediska právního má každý právo na vzdělání. Podle zákona 564/1990 Sb. existuje povinnost spádové školy dítě přijmout. Kdo tedy má být tím, kdo rozhodne, že dítě pojede 70 km do internátu? Jestliže z jednoho domu jdou k zápisu dvě děti a jedno je odmítnuto, je to diskriminace.
Je třeba, aby bylo v zákoně napsáno, za jakých podmínek do spádové školy může chodit a za jakých podmínek ne. Aby bylo jasné jak postavení a právo školy, tak postavení a právo rodičů. To ale zatím schází.

Jaké je postavení integrovaného dítěte ve škole?

Podle našeho šetření až překvapivě perfektní. Jakoby neexistovaly vztahové problémy. Jak SPC, tak rodiče i učitelé hovořili o velmi pěkném vzájemném vztahu dětí. Právě ve vztazích však na Západě popisovali další krizi integrace - je to věc, která nás možná ještě čeká za určitou dobu, kdy se integrace více prosadí. Ve hře je ale řada faktorů, které by bylo potřeba ještě prozkoumat a popsat. Naše šetření představuje základ pro poznání stavu.

RADMIL ŠVANCAR

< zpět do čísla
banners/1598997600_uspesny-web_390x60.gif
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
akcent_09-19_125x125.gif
1543878000_mikroskop.gif
dekra_125x125-s.jpg
1597960800_mascotte_125 x 125.jpg
ucebnice
1599602400_okentes.gif
anketa
Pomůže Strategie 2030+ změnit školství k lepšímu?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
41%
32%
27%
evvoluce.png
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz