archiv
Učitelské noviny č. 44/2004
tisk článku

Mají se inovativní školy bát?

Podobných případů bude nejspíš víc, ale k uším se donesou jen ty nejznámější. Některá obecní zastupitelstva odvolávají ředitele (popřípadě zavírají školy) propagující výchovu samostatně myslících, tvořivých lidí. Výrazným signálem bylo před lety Obříství. Od té doby se tu a tam objeví v různých koutech republiky další. Hodonín, Jesenice, Valtice, Londýnská v Praze 2… I když každý případ je jiný, leccos mají společného. S ředitelkami, jež musely opustit školu, kterou se snažily přeměnit v moderní vzdělávací zařízení, jsem se pokoušela tyto styčné body dohledat. Aby posloužily ostatním ředitelům jako varování. Aby se inovativní školy nemusely bát. 


Zatímco JITKA KAŠOVÁ byla ze ZŠ v Obříství „odejita“ před čtyřmi roky, SVATAVA KOVÁŘOVÁ dostala výpověď ze ZŠ Valtice před letními prázdninami. Obě byly zpočátku rozhodnuty ze školství odejít. J. Kašová ale brzy zjistila, že bez dětí být nemůže, třetím rokem je ředitelkou soukromé ZŠ Klíček v Praze 4. S. Kovářová z rezortu skutečně odešla, nyní pracuje jako manažerka soukromé firmy. 

Na moji prosbu se ve vzpomínkách vrátily zpátky.

„V určitém okamžiku jste bezbranná. Protivníci, na které nemůžete ukázat prstem, píší anonymní dopisy, rozpoutávají pomlouvačské kampaně. Používají prostředky, před kterými slušný člověk couvne. Takže navrch má ten, kdo je ochoten se k takovým praktikám uchýlit.“ Slova J. Kašové byla hořká.

„Na druhé straně vám zase jiní lidé volají domů, zastavují vás na ulici. Ujišťují, že vám drží palce, a zároveň přiznávají, že nevědí, co mají dělat,“ přidala se S. Kovářová. „Co jsem jim měla říct?“

STYČNÝ BOD Č. 1 – RODIČE 

„Škola je společenstvím lidí, které spojuje tentýž zájem – vzdělávání a výchova dětí. Aby dobře fungovala, musí být komunikace mezi všemi, koho se činnost školy týká, na jedničku,“ říká J. Kašová. „Pokud se pak ve škole cokoli stane, měli by to zúčastnění řešit uvnitř komunity. To je ideální stav. Jakmile se ale někdo vyčlení mimo školu a začne na ni působit z jiného úhlu, jakoby zvenku, vzniká podhoubí pro neřešitelný problém.“

Sem patří poznámky rodičů typu: Ale na sousední škole to dělají jinak. Měli by učit tak, jako jsme se kdysi učili my, tomu rozumíme. Děti mají příliš velkou volnost, kam to povede?

Na připomínkách by nebylo nic špatného, kdyby je dospělí pronášeli otevřeně a hlavně – kdyby měli zájem nadhozené otázky řešit. Bohužel, vždycky to tak nebývá.

„Rodiče, kteří doma prosazovali autoritářskou výchovu, se například nedokázali srovnat s partnerstvím učitelů a žáků. Roli zahrálo i to, že žáci procházeli ve škole projektem Občan, který je učil řešit problémy. Když svými schopnostmi podpořili školu, kromě učitelů jim nikdo nevěřil. Copak děti jsou toho schopné? Kantoři je zmanipulovali!“

STYČNÝ BOD Č. 2 - UČITELÉ

Pátou kolonu leckdy vytvoří ve škole učitelé, kteří se neztotožní s programem školy, s metodami práce, které propaguje většina.

„Učitel, který se do školy jakoby nevejde, se potřebuje ujistit, že chyba není v něm. Začne k sobě shánět lidi, kolegy, rodiče, zastupitele - a valí je proti škole,“ vysvětluje J. Kašová.

„Nastupovala jsem po řediteli, který byl mým přesným opakem pokud jde o vystupování i o styl práce,“ uvažovala nahlas S. Kovářová. „Myslím, že někteří pracovníci z původního obsazení školy se s tím nedokázali vyrovnat. Celý jejich dosavadní život přece škola dýchala úplně jinak!“

STYČNÝ BOD Č. 3 - ZŘIZOVATEL

„Problém nastane v okamžiku, kdy ´spádové´ děti odejdou na jinou školu. Zřizovatel v tom nevidí svobodnou volbu rodičů, ale známku, že místní škola není dobrá. Už nevidí, že místo nich přijdou do školy děti z jiných obcí. Jejich rodiče totiž nejsou voliči místních zastupitelů. Voliči jsou naopak ti, kteří ´museli´ dát své dítě jinam,“ konstatuje J. Kašová.

Když se k tomu připojí neochota nechat si vysvětlit, proč škola pracuje právě tak a ne jinak, je zle.

„Některé zastupitele se mi nepodařilo přesvědčit, aby školu alespoň navštívili. Aby viděli, jak vypadá, co se v ní děje,“ dokládá S. Kovářová. „Pak se vlastně nemůžu divit, když zástupce zřizovatele pokládá za jediný správný styl výuky ten, který sám zažil jako žák, nic jiného totiž nezná. A nechce znát.“ 

„Vývoj školy, pokud jde o demokracii, byl asi rychlejší než vývoj jejího regionu. Žáci například připravili v rámci projektu veřejnou anketu o životě v obci. Když ji přinesli panu starostovi, roztrhal ji. Pokládal ji za útok na svoji osobu. To tak, děti mu budou radit! Bylo to dávno, myslela jsem si, že už je vše vysvětleno, ale když došlo na lámání chleba, anketa vyplavala na povrch. Kdo ví, kolik takových střípků bylo! K třesku muselo dojít. Škola nežije ve vzduchoprázdnu, měla by se nějakým způsobem se svým okolím sladit,“ připustila J. Kašová.

„Moje zkušenosti jsou podobné,“ potvrdila S. Kovářová. „Asi jsme nůžky rozvírali příliš rychle. Měla jsem zvolnit, aby si lidé stačili zvyknout.“

STYČNÉ BODY STYČNÝCH BODŮ

Obě ředitelky se na tom shodly zcela jednoznačně:

klíčovým slovem je komunikace. A také ochota vidět na prvním místě zájem dětí. Kdo ho odmítá přijmout jako jediné kritérium, umožní, aby rozdílné názory sklouzly na úroveň konfliktu mezi dospělými.

I když byly obě ženy přesvědčeny, že své kroky ve škole vždycky patřičně vysvětlovaly, dnes by možná byly při objasňování trpělivější. Pedagogové mívají tendenci začínat s nápravou věcí u sebe. Asi by také tolik netlačily na pilu. Daly by lidem kolem čas. „Děti jsou přizpůsobivější, pružnější, chápavější než dospělí. Nechtělo se mi je brzdit,“ ospravedlňovaly se podobnými slovy obě ředitelky.

Jak vidíte konflikt dnes?

J. Kašová: „Teď je mi ve škole dobře, v Klíčku i kolem něj jsem konečně našla lidi se shodným nazíráním na školu. To je důležité. Ale jizvička na srdci za Obříství zůstane. Třináct let jsem do tamější školy dávala svoje srdce. Lékaři to vyřešili ´bajpasem´, tím se to možná zacelilo.“

S. Kovářová: „Asi už budu vždycky víc zvažovat, komu dám svoji důvěru. Když jsem byla zproštěna funkce ředitelky, ještě jsem do konce školního roku na škole pár měsíců učila. Změna v chování některých lidí pro mne byla sice tvrdou, ale cennou zkušeností. Drželi mne žáci. Ale kolegům bych chtěla vzkázat, ať se nedají. Když o ně školství nebude mít zájem, se zkušenostmi z řídicí práce ve škole se neztratí.“

„Jsem přesvědčená o tom, že kdyby ministerstvo školství dostatečně informovalo veřejnost, proč je nutná proměna školství a jakým směrem bychom se měli ubírat, k mnoha přehmatům by vůbec nedošlo.“ J. Kašová ví, o čem mluví. „Rodiče a zastupitelé mají venkoncem právo školství nerozumět. Povinností gestora ale je vydat jednoznačný signál: Takový způsob vzdělávání je pro společnost žádoucí.“

Což se, bohužel, za patnáct let nestalo. Jistě, je tady Bílá kniha, ale kdo ji – kromě pedagogických entuziastů – zná a kdo ji ještě bere vážně?

JAROSLAVA ŠTEFFLOVÁ

< zpět do čísla
banners/1598997600_uspesny-web_390x60.gif
reklama un

1333317600_seznamy-125x125-na-web-un-1.gif
reklama
1543878000_mikroskop.gif
1604012400_polar_125x125.jpg
linka-bezpeci_125x125.png
ucebnice
1599602400_okentes.gif
anketa
Pomůže Strategie 2030+ změnit školství k lepšímu?
ANO
NE
NEVÍM
ano
ne
nevim
39%
34%
27%
janacek_2_240x100.jpg
linka_duvery_240x100.jpg
© Copyright 2010 - 2020 Učitelské noviny, ČTK / realizováno: manilot.cz